Kázání 23.5.2010 – Hod Boží svatodušní

Ž 68, 2 Mdr 1,7
Sk 2, 1-11
ev. J 14, 23-31

Svatodušní svátky – poslední z trojice nejvýznamnějších svátků v běhu církevního roku mají pro nás křesťany jednu nezanedbatelnou výhodu oproti zbývajícím dvěma. Vzpomeňme na rok co rok se opakující stesky, ve kterých žehráme na komercionalizaci vánoc, podobně o velikonocích někdy s nelibostí neseme, že namísto Kristova kříže a Vzkříšení jsou pro většinu lidí velikonoce oslavou probouzející se přírody a příležitostí k provozování lidových taškařic. Svatodušní svátky žádnou komerční ani jinou – třeba lidovou nebo pohanskou nadstavbu či základ nemají. Vánoce mají své koledy, o které se dělí věřící s nevěřícími, Ježíška nosícího dárky a mnoho dalších atributů, které nás někdy vedou k přemýšlení – jak tomu bylo kupříkladu v mém kázání na Půlnoční bohoslužbě o ukradených vánocích, podobně velikonoce mají své pomlázky a polévání vodou a další zvyky hojně provozované i těmi, kteří o křesťanském významu velikonoc nemají ani zdání, avšak svátky svatodušní – Letnice jsou toho všeho prosté. Většinová populace by byla bezradná, kdyby měla v kalendáři tyto svátky najít. Nepojí se k nim totiž ani jeden den volna, v novinách ani v televizi se o nich až na výjimky nemluví a když už na ně bývá člověk věcí duchovních nepříliš znalý dotazován, většinou si je spojuje s dušičkami či dalším listopadovým svátkem Všech svatých. Jaké pak bývá překvapení, když se dovídá, že svátky svatodušní nemají s připomínkou zesnulých nic společného. Pokud tedy o vánocích či velikonocích podléháme pocitu, že jsme okolím s jeho konzumním třeštěním utlačováni v našem duchovním prožívání těchto svátků, měli bychom o svatém Duchu jásat, protože okolí zpravidla ani neví, že něco slavíme a rozhodně se nechystá cokoliv slavit s námi nebo vedle nás. Druhou stranou mince však někdy bývá i neblahá skutečnost, že dokonce ani celá řada křesťanů nemá o tom třetím nejvýznamnějším zastavení církevního roku přílišné ponětí. Ruku na srdce: v jak dalekém předstihu jsme věděli, že dnešní neděle je nedělí svatodušní? Mohlo by se nám něco podobného stát o vánocích či velikonocích? Třeba že bychom zapomněli na velikonoce nachystat mazance a pomlázky, na vánoce stromeček a vánočky? Svatodušní svátky oproti vánocům a velikonocům se zdají jakoby hůř postižitelné, nepojí se k nim výrazný příběh ze života, žádná legenda, žádné lidové zvyky. Hybatelem těchto svátků je Duch. Ne už Bůh Otec, který poslal svého Syna – jak tomu bylo o vánocích, ani Bůh Syn, který se stává Spasitelem světa – jak tomu bylo o velikonocích, ale Bůh Duch, který všechno proměňuje, přitom však sám zůstává beze změny, je nezachytitelný, nemůžeme se ho zmocnit, svázat ho do definic, vystavit na oltář nebo přibít do dřeva kříže. O Duchu je v bibli řečeno že vane podobně jako vítr kam a jak sám chce, nemůžeme ho vidět, nemůžeme ho mít jednou pro vždy.

Se svatodušními svátky se neodmyslitelně pojí známý příběh naplnění Duchem svatým, které se přihodilo ustrašeným učedníkům v čase jejich setrvávání v Jeruzalémě v době po Ježíšově vzkříšení. Při výkladu této události zachycené autorem Skutků apoštolských, který já zároveň autorem evangelia známého pod jménem Lukášovým, je důležité znovu a znovu upozorňovat na to, že text je vystavěn na půdorysu jiného důvěrně známého biblického příběhu. To, s čím koresponduje Lukášovo líčení prvních křesťanských Letnic není nic jiného, nežli příběh z knihy Genesis o stavbě Babylónské věže a následném zmatení jazyků. Když jsme si v tento čas na biblické hodině právě na tomto textu ukazovali, jak se také dá pracovat s biblí ve smyslu odkrývání jejího poselství metodou důkladného rozboru textu, určili jsme jako klíčové pro jeho správné pochopení několikrát opakované slovo jazyk. Nejprve je ve známé události seslání Ducha svatého učedníkům představen obraz jakoby ohnivých jazyků, které spočívají na každém z učedníků. Následně učedníci mluví ve vytržení jinými jazyky a konečně zbožní židé ze všech národů na světě je slyší mluvit každý svou vlastní řečí. Ačkoliv je pokaždé použit stejný řecký termín GLOSSA – jazyk, je to vždycky v jiném významu. Nejprve se jedná o jazyk ohnivý – tedy o jakýsi vizuální vjem připomínající oheň, poté o mluvení v prorockém vytržení a posléze o jazyk ve smyslu rodné řeči. Zajímavé je, že o jazyku jako o jednom z tělesných orgánů řeči se v textu nehovoří. Národnosti jmenované v textu zahrnují v podstatě celý tehdejší známý svět. Mezi jinými jsou zde uváděni Elamité a obyvatelé Mezopotámie. O Elamu se soudí, že právě tam se nacházel zikurrat, který svou výškou evokoval Izraelitům věž, která měla být spojnicí mezi zemí a nebem. Jiná spojnice: ta mezi příběhem o stavbě Babylonské věže je tímto víc než zřetelná. Jako byla babylonská touha po bohorovnosti příčinou následného zmatení jazyků, tak je Boží touha narovnat naše lidství, která se uskutečnila v Kristu, příčinou toho, že lidé si znovu začínají rozumět. Nositelem porozumění – mediátorem, je Duch. Duch jako médium nikoliv spiritistické, ale spirituální. V poselství bible jsme znovu v tomto svatodušním čase povzbuzování k víře, že tím, kdo přináší porozumění do našich mezilidských vztahů je Bůh přítomný ve svém Duchu. V češtině máme krásné úsloví: „Co na srdci – to na jazyku.“ Co měl Bůh na srdci, vyjevil jazykem Ducha svatého a v tom okamžiku začali lidé znovu rozumět. Ať je nám tento svátek výzvou k hlubšímu poznávání Božích záměrů s námi. Prosme, aby Duch svatý prosvětloval temnotu našeho neporozumění, ať už se týká Božího nebo lidského konání.

Amen

Kázání na Hod Boží svatodušní v neděli 23. května 2010 v Husově sboru ve Vršovicích