Vzkříšení

Ž 118,16-24
1K 15,1-11
ev. J 20,1-18

B+S,

v tradiční detektivní literatuře dřívější doby platívalo jedno klišé, které dokázalo přežívat s nebývalou vytrvalostí: vrahem byl zahradník! Nechci Janovu evangeliu podsouvat žádný z aspektů detektivní literatury – žánrově je někde úplně jinde, přesto mě nepřestává fascinovat ta kratičká zmínka o setkání Marie Magdalské se Vzkříšeným Kristem, o kterém si myslí, že je to zahradník. V kontextu evangelia se jedná o zcela okrajovou záležitost, přesto do události Vzkříšení vnáší zcela nový a nečekaný rozměr! Co je to za zvláštní moc, která ze zahradníků, ale také z poutníků do Emauz a mnoha jiných podobně tajuplných biblických postav, činí Vzkříšeného Krista? Pročítáme-li jednotlivé evangelní zprávy popisující událost Vzkříšení nemůžeme si nevšimnout značných rozdílů, která tato biblická podání od sebe odlišují. Jako by každý z autorů přistupoval k této zprávě po svém, svým vlastním stylem, způsobem, ze svého úhlu pohledu. Marně bychom na základě těchto skromných a nejednotných informací sestavovali itinerář Kristova Vzkříšení minutu po minutě. Ani očití svědkové nejsou nijak jistí. Byly to ženy, jak uvádějí synoptická evangelia? A jaké potom? Už v tom se jednotliví evangelisté odlišují. Jan jmenuje jenom jednu z nich-Marii Magdalskou. Ta když uviděla odvalený hrobový kámen, běžela údajně za Šimonem Petrem a dalším z učedníků, kteří potom jako první vstoupili do prázdného hrobu. Se Vzkříšeným Kristem se tam však nepotkávají. Toto setkání čeká na Marii, která se posléze setkává s člověkem, kterého považuje za zahradníka. Apoštol Pavel, jehož svědectví z patnácté kapitoly I. listu do Korintu, je zaručeně nejstarším dochovaným písemným popisem události Vzkříšení, pro změnu o ženách, ale ani o prázdném hrobě, vůbec nehovoří. Pavlovi stačí pouhé konstatování, že Kristus byl Vzkříšen třetího dne, nejprve se ukázal Petrovi, potom Dvanácti. Posléze více než pěti stům bratří najednou, někteří z nich jsou ještě na živu, jiní však již zemřeli, potom Jakubovi, a naposledy ze všech, dosvědčuje Pavel, se jako s nedochůdčetem, setkal i s ním. Právě v události setkání se Vzkříšeným Kristem nachází Pavel své apoštolské poslání pramenící z nově nalezené víry. Z pohledu historického jsme nuceni na základě důkladného studia jednotlivých biblických zpráv, konstatovat, že Vzkříšení Ježíše Krista, není dostatečně věrohodně a průkazně potvrzeno. Samotní evangelisté, za řádky svých spisů, naznačují i jiné možnosti výkladu události. Matouš říká, že mezi Židy je podnes rozšířeno mínění o tom, že Ježíšovo tělo bylo z hrobu ukradeno. Nad rámec dochovaných evangelních zpráv můžeme myslet možná i na desítky jiných výkladů toho, co se stalo mezi Pátkem a Prvním dnem po sobotě pesachového svátku v inkriminované době někdy na počátku 30.let prvního století. Svědectví jsou různorodá a ve své většině neprůkazná. Jako bychom za nimi cítili podvědomý strach, který podle Markova svědectví, ženy nutil k tomu, aby se bály, utíkaly od hrobu a nikomu nic neřekly. Seriózní historik nemůže zpochybnit skutečnost Ježíšovy existence; v otázce, zda-li byl tento Ježíš skutečně Vzkříšen však nemůže poskytnout jednoznačnou odpověď. Důvodem k tomu však není jenom zoufalá absence jakýchkoliv historických pramenů, ale především prostá skutečnost toho, že Kristovo Vzkříšení není záležitostí historie. Historické události dosvědčujeme na základě pramenů, dochovaných svědectví očitých svědků, kronik, letopisů a celé řady dalších materiálů. Téměř nic z toho v Ježíšově případě nenalézáme. V otázce Kristova Vzkříšení jsme v posledku odkázáni na svoji vlastní víru v něho. Kristovo Vzkříšení totiž není na prvním místě záležitostí historie, ale víry. Víry, která je aktuálně žitá, to znamená dnes a denně prožívaná, mnou samým zakoušená a reflektovaná. K historickým událostem můžeme zaujímat nejrůznější – pozitivní i negativní postoje, můžeme se vůči nim vymezovat, hledat v nich východiska pro naši současnost. Kristovo Vzkříšení je však jiného řádu. Pokud by mělo být událostí historie, bylo by touto historií omezeno. Bůh však chce, aby tato jedna jediná a jedinečná událost od té chvíle až navěky proměňovala životy mnohých, ze všech časů a míst. Proto jí on sám z historie vytrhuje a činí jí současnou v životech těch, kteří věří, že Kristus žije. Tato víra není mámením, utěšováním se, že navzdory nepříznivým okolnostem, Ježíšův odkaz je i nadále nějakým způsobem v životech jeho následovníků zachován. Tím, který svědčí o Vzkříšení nejsou ani ženy, ani apoštolové, dokonce ani nikdo jiný z lidí. Je to samotný Bůh, který v Duchu svatém strhává z lidských očí závoj nevědomosti a nevíry a zahradníka proměňuje ve svého jediného a Vzkříšeného Syna. Evangelisté správně, třebaže nevědomky, vystihují jednu z historických skutečností, a sice: víra ve Vzkříšeného se nezačíná v hrobě, který je prázdný. Ona totiž žádná víra v hrobě začít nemůže. Ta skutečná víra ve Vzkříšení se stává realitou, když se od prázdných hrobů vracíme zpátky do života. Vstáváme z mrtvých a směřujeme vstříc životu, který jako jediná a opravdová kvalita nikdy neskončí.

Amen.

Kázání 20.4.2003 na Hod Boží velikonoční v Husově sboru ve Vršovicích.