Kázání 6.6.2010 – Podobenství o hostině

Ž 18, 1-3
1J 3, 13-18
ev. Lk 14, 15-24

Výzva: „Pojďte, vše už je připraveno,“ kterou častokrát slýcháváme před vysluhováním svátosti večeře Páně, má svůj původ v biblickém textu Ježíšova podobenství o hostině. Jsou to slova panovníka, či zámožného muže, který připravil velkolepou hostinu, na kterou pozval mnoho lidí. Podle tradičního výkladu je panovníkem Hospodin a podobenství, jako ostatně většina, se týká povahy Božího království. Pozvaných je mnoho, ale mnozí se zdráhají do hodovní síně vstoupit: ten koupil pole, na které se musí jít neodkladně podívat, druhý pět párů volů a spěchá, aby je vyzkoušel a další sděluje poslům, že nemůže přijít, protože se oženil. Mnohokrát jsem si už při výkladu tohoto podobenství všímal až nápadné spojitosti s nejrůznějšími argumenty, které jako farář slýchávám od lidí, kteří vysvětlují, proč nemohou přijít do kostela: kupříkladu – oženil jsem se a proto nemohu přijít je jedním z těch velice častých- ženy z toho vyjmuty nejsou: jejich neméně častým argumentem je „provdala jsem se, přišly děti a potom už šly věci víry stranou“, dalším stejně častým je argument: mám náročné zaměstnání a na církev mi už nezbývá čas. Tou nápadnou podobností s důvěrně známými situacemi nás kazatele toto podobenství svádí k jeho vztažení na situaci církve a vztahu lidí k ní. Podobenství však není o církvi, ale o Božím království, což jsou dvě veličiny, které se za určitých předpokladů mohou sice prolínat, v žádném případě však nejsou zcela identické. Dopustili bychom se stejné chyby, jako v této souvislosti také mnohokrát zmiňovaný svatý Augustin, který právě ve výkladu tohoto podobenství o hostině podle Lukáše, nalezl argument pro misii všemi prostředky, třeba i za cenu násilí, vždyť přeci Pán říká svým služebníkům: „Přinuť lidi, ať přijdou.“ Augustin a po něm řada dalších vykladačů viděla a vidí za tímto podobenstvím situaci vylidněné nebo málo zaplněné církve, která čeká, až se její prořídlé řady zaplní . Pokusím se dnes proto podívat na toto podobenství jiným způsobem. I já jsem si samozřejmě prošel onou „augustinovskou“ fází, vidět za podobenstvím církev a její situaci. Přidržím se však ji řečeného, že podobenství není o církvi, ale o Božím království. Panovník v něm je tedy Hospodin, ale kdo je v roli služebníka? Zajímavé je, že Lukáš hovoří o jednom služebníku, až u Matouše vystupují služebníci v množném čísle. Mým předpokladem je, že služebníkem je pro Lukáše služebník trpící, tedy Kristus. Proto i závěrečný imperativ – přinuť, který se však vztahuje k jeidnečné situaci trpícího služebníka. Kristus jako pravý Boží služebník zve zástupy na hostinu. S tímto výkladem koresponduje i starobylá církevní tradice, podle které je právě slovy z podobenství o hostině uvozeno pozvání ke Kristovu stolu při eucharistii: pojďte, vše už je připraveno. A lidé se začínají jeden po druhém vymlouvat. Důvody, pro které se omlouvají souvisí s jejich blahobytností: ten koupil voly, ten pole, další se oženil. Společným jmenovatelem všech citovaných je jejich zajištěnost: v penězích, jak tomu bylo u prvních dvou, a u posledního je to zajištěnost ve vztahu k životnímu partnerovi. Nemají důvod toužit po hostině, protože jejich život nejspíš sám hostinu představuje. Myslím na Krista, který zvěstuje Boží slovo, dává lidem nabídku, ale ti ne vždycky na jeho nabídku odpovídají přijetím. Kristus v této části podobenství vystupuje v roli proroka, kněze a učitele: hlásá Boží slovo a čeká, jak lidé zareagují. Jeho úkol však má svoje pokračování. Když se panovník dovídá o četném odmítnutí, rozhněvá se, nikoliv však na služebníka – o tom podobenství nehovoří. Služebník dostává další úkol: přivést chudé, zmrzačené, slepé a chromé. I to se už stalo, sděluje služebník. Zde je Kristus jako ten, který zachraňuje, léčí, uzdravuje a podpírá. Evangelia jsou plna svědectví o těchto lidech, kteří byli Kristem pozvednuti, uzdraveni či vysvobozeni, avšak úkol jde ještě dál, když ani potom ještě není hodovní síň plná: jít za lidmi na cesty a k ohradám a přinutit je, aby přišli. Co je myšleno jít za lidmi na cesty a k ohradám, a především imperativ: přinutit? Vidím za tím obraz Kristovy cesty na kříž: Kristus trpěl za hradbami – snad to je myšleno ohradou, ke které má služebník dojít, aby přinutil ostatní přijít. Čím jiným lze ještě přinutit, ne-li vlastní obětí za hříchy druhých? Teprve potom se jeho úkol dokonává a nejvyšší možná nabídka je dovršena. Podobenství o hostině je evangelium shrnuté do jednoho malého minipříběhu. Je to poselství o Kristově cestě za člověkem a Božím záměru v ní ukryté. V podobenství však kromě ujištění o víře v Krista můžeme samozřejmě také odhalit jeho přesah do naší každodennosti a mezilidských vztahů. To najdeme, když se necháme inspirovat Kristovým úsilím, které musel vynaložit, aby získal mnohé lidi pro Boží království. Podobenství tento trojí pohyb zachycuje. Prvním krokem je svědectví ve slovech: nabídka pozvání, která však nemusí být vyslyšena. Nabídek je kolem nás tolik, že člověk vždycky pečlivě zvažuje, kterou přijme a kterou ne a pokaždé existují důvody, pro její nepřijetí. Druhým krokem je služba potřebným: ti jsou v řeči podobenství ukryti pod chudými, zmrzačenými, slepými a chromými. Můžeme si za ně dosadit lidi v nejrůznějších potřebách, které potkáváme na svojí cestě životem. A konečně třetí krok: mezní a konečný: vyjít za lidmi na cesty – sdílet s nimi jejich cestu, na této cestě je podepřít a dojít třeba až za hradby, to znamená pokusit se vydat ze sebe maximum co můžeme a ostatní svěřit do milosti Kristovy oběti za nás: víc udělat ani jinak přinutit už nejde. Až mě překvapilo, jak praktické mi toto podobenství najednou připadá.

Amen

Kázání o II. neděli po svatém Duchu 6. 6. 2010
v Husově sboru ve Vršovicích