Dobrý pastýř

Ez 34,11-12
1J 3,16-24
ev. J 10,11-18

B+S,

Ježíšovo slovo o dobrém pastýři je pro církev mimořádně důležitým textem. Právě na základě něho církev odvozuje poslání tzv. pastýřského úřadu. V dnešních časech už nejsou biblické atributy pastýřů, ovcí, pastvin, ovčince, ad. natolik sdělné, aby byly pro každého srozumitelné, jak tomu bylo v dobách minulých. Kolikrát za svůj život potkáme skutečného pastýře? I ta stáda ovcí jsou pro nás čím dál větší vzácností. Přitom to bylo právě pastevectví, které dokázalo rozhýbat dějiny tohoto světa způsobem do té doby nevídaným.

Na počátku dějin tří světových náboženství to byl pastýř jménem Abraham, který opustil Úr Kaldejský, aby se vydal na svoji životní cestu za Hospodinem. Tato cesta vedla přes pastviny a úrodné oblasti tehdejšího světa. Pastýř Abraham se stal vyslancem nového věku, který za cenu ostrých konfrontací i nemilosrdného boje o půdu, přinášeli do oblasti Kanaánu právě pastýři. Pastýřská kultura byla ve srovnání s jinými, podstatně rozvinutějšími a dokonalejšími, jednoduchá, až primitivní. Její základní starostí byl neustálý boj o přežití, boj o zachování rodu. Dalším charakteristickým znakem bylo nomádství-neustálé přesouvání se na nová, úrodnější místa. I postavení pastýřů v rámci celé soudobé starověké společnosti bylo problematické. Právě pro svůj kočovný způsob života, neustálé přecházení z místa na místo, byli těmi, kteří do zaběhnutých struktur a řádu vnášeli prvky nepokoje a nejistot z budoucnosti.Teprve na základě důkladné znalosti celých dějin spásy, tak, jak se odehrávaly od stvoření světa, přes střet kultury zemědělské a pastevecké, zosobněné v konfliktu dvou bratrů Kaina a Ábela, přes praotce Abraháma, Mojžíše-původním povoláním byl také pastýř, až k Ježíši Kristu, poznáme, proč to byli právě pastýři, kterým se zjevil jediný Bůh, a kteří se napříště stali zvěstovateli a nositeli víry v něho. Budeme-li srovnávat rozmanitost i stupeň vyspělosti tehdejších kultur, zjistíme, že ona nomádská kultura abrahamovské pospolitosti byla téměř ničím ve srovnání s velkolepými kulturními systémy Babylónu, ale také Kanaánu -jak poměrně nedávno vyšlo najevo. Teprve z celku biblické zvěsti poznáváme, že tomu nemohlo být jinak. Jednou ze základních charakteristik Božího díla je, že vzniká z ničeho. Bůh počítá s nicotou, nepatrností, s tím, co je okolnímu světu bláznovstvím. Tím dalším, co jistě muselo pastýře činit sympatickými v Božích očích, byla jejich nezajištěnost, neustále otevřená budoucnost, nejistota teritoriální i dějinná. Kdo mohl mít větší vnímavost k Hospodinovým věcem, nežli právě pastýři, žijící v těsném sepjetí s přírodou, jejím koloběhem, ti, kteří za život svých stád neváhali položit i životy vlastní? Proto si Bůh ke své oslavě vybírá nepatrné, nuzné a opovrhované pastýře, které si vyvoluje jako lid zvláštní. Jejich působením se kulturní i společenské centrum světa a zárodek budoucích velkých civilizací posouvá více na západ, do středomoří, do míst, kde také jednou dojde k rozhodujícímu střetu mezi Dobrem a Zlem na kříži Ježíše Krista. Tento Ježíš sám o sobě tvrdí, podle svědectví Janova evangelia, že je dobrým pastýřem. Ačkoliv nikde v bibli není dosvědčena Ježíšova praktická sounáležitost s povoláním pastýře – můžeme se jenom domnívat, že v dětství či v raném mládí jistě i on prošel zkušeností pastýře, on sám je ztělesněním pastýřské minulosti svého lidu. Byl potomkem nejslavnějšího pastýře na trůnu izraelského království – krále Davida; stejně jako pastýřům, i jemu byla celá země domovem, bez toho, že by měl místo, kam by složil hlavu. I on musel bojovat s opovržením, nenávistí, byl vyháněn z míst, kam přinášel slova o pokoji. Neuchopitelnost jeho vztahu s Bohem, nečekané interpretace Božího zákona, boj s lidskými stereotypy a tradicemi, které se staly tradicemi lidskými, to všechno jej opravňovalo přihlásit se k pastýřské tradici lidu Izraele. Ale byl to především jeho vztah k druhému člověku, který byl bezezbytku veden láskou a zájmem, jdoucím až do krajnosti smrti kříže, který potvrzoval jeho slova o tom, že je dobrým pastýřem. Dobrý pastýř pracuje za všech podmínek i okolností. Je veden zájmem o svěřené stádo, nikoliv zájmem o sebe samého a své potřeby. Ani mzda není v tomto případě tou správnou motivací dobrých pastýřů. Tím, co je činí dobrými, je láska k svěřenému stádu a sledování jeho potřeb. Dobrého od špatného rozpoznáme podle jejich reakcí, když s blíží nepřítel. Ti, kterým ve skutečnosti na stádu nezáleží se uleknou a snaží zachránit sebe samé. Dobrý pastýř je připraven bojovat za své ovce a třeba i riskovat svůj život. Jediným dobrým pastýřem své církve je Ježíš Kristus. Svou obětí tuto církve povolává do života a svým Duchem jí při životě neustále udržuje. Od dob Ježíšových v církvi existuje pastýřský úřad. Nemusíme za tím hledat jakýsi sklon k stádovitosti tupých ovcí na straně jedné a vychytralost pastýřů-manipulátorů na straně druhé. Historické aspekty Ježíšových slov o dobrém pastýři jsem naznačil. Úkolem pastýře je shromažďovat, opatrovat a vést. Ovce se na rozdíl od krav, býků a volů nedají popohánět, nejdou popostrkovat-musí se vést. Vůdčí osobou církve je její dobrý pastýř Kristus. Na místních úrovních jsou pastýřskou službou Kristovou pověřeni jeho učedníci. Já, jako jeden z vašich lidských pastýřů, při vědomí veškeré své nedostatečnosti, vás chci vést, nikoliv popohánět, k tomu, který jednou ze všech ovčinců vyvede své věrné, aby bylo jediné stádo, kterému On bude jediným pastýřem.

Amen.

Kázání o III. neděli po velikonocích v Husově sboru ve Vršovicích 11. května 2003.