Kázání o III. neděli po svatém Duchu – O pokoře

Ž 25, 18-19
1Pt 5, 6-11
ev. Lk 15, 1-10

Před výkladem známého podobenství o ztracené ovci dám dnes přednost biblickému textu z 1. listu Petrova. Je v něm totiž několikrát citováno slovo, které považuji za klíčové pro život křesťana. Tím slovem je pokora. Uvidím, zdali se od tématu pokory nakonec nedostanu až k ztracené ovci, každopádně budu dnes ve svém kázání postupovat od epištoly snad směrem k evangeliu. Text epištoly vymezený perikopou na tuto neděli neuvádí, dle mého názoru stěžejní pro pochopení celé souvislosti řečeného, úvodní dva verše, které posluchači přibližují kontext, v jakém apoštol mluví. Obrací se totiž k mladým, které vybízí, aby se podřizovali starším. „Všichni se oblecte v pokoru jeden vůči druhému,“ říká, „neboť Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost.“ Tolik je úvod k jeho pojednání na téma pokora. Teprve poté pokračuje: „Pokořte se tedy pod mocnou rukou Boží, aby vás povýšil v ustanovený čas. Všechnu svou starost vložte na něj, neboť mu na vás záleží.“ Řekli bychom, že apoštol řeší klasický problém generačních vztahů. Nejprve oslovuje starší, potom se obrací k mladším, myslím však, že zde jde o víc. Chce ukázat, že pokora je téma nadgenerační. Týká se mladých stejně jako starých. Proto říká: „všichni se oblecte v pokoru jeden vůči druhému…“ Pokora jím uváděná je pokorou, projevující se v mezilidských vztazích. Je to pokora lidská, kterou má být prostupováno naše vzájemné jednání: starých s mladými, mladých se starými, ale také moudrých s pošetilými. To, že apoštol uvádí obě mezní věkové generace je důkazem toho, že mu nejde o nadřazenost jedné skupiny nad druhou. Pokora má být vzájemná, nikoliv tak, že stáří si vyhrazuje vůči sobě právo na pokorný přístup druhých, ačkoliv by na jeho straně zůstávala povýšená přezíravost například nad pošetilým mládím. Stáří totiž dokáže být stejně tak pošetilé jako mládí právě tehdy, schází-li mu pokora. Přiznám se, a vy kteří mě znáte to nejspíš víte, že jsem člověk, který v mnoha situacích jedná impulzivně. Některým mým reakcím schází ono příslovečné napočítání do deseti, nežli začnu jednat. Mám-li tedy být upřímný sám k sobě, mnohokrát zápasím s nedostatkem pokory, kterou nejsem schopen projevit ve správné míře a ve správný čas. Většinou tak reaguji v situacích, kdy shledávám v mých očích nedostatečnou míru pokory u protějšku, se kterým jednám. Jsou takové situace, které mě dokážou – lidově řečeno „vytočit“ k nepříčetnosti, přičemž moje nepříčetnost je samozřejmě ve velkých uvozovkách. Ale pokora má být nejprve osobní a teprve potom vztahová záležitost. To, že druhý není dostatečně pokorný není mým problémem ale jeho. Můj problém je v tom, pokud takovou situaci nezvládnu na mé straně, kdy svoji pokoru zbytečně ztrácím a přistoupím na pravidla, o kterých předem vím, že jsou falešná. Apoštol říká: „všichni se oblecte v pokoru jeden vůči druhému…“ To slůvko „všichni“ zároveň zahrnuje i všechny. Dosaďme si za něj nejrůznější lidi, vůči kterým jsme mi sami neprokázali dostatečnou míru pokory. Alespoň před mým zrakem jich defiluje celá řada. Ve většině případů si myslíme, že jsme k tomu měli oprávněný důvod, ale o tom řeč není. Důležitá je absence míry pokory na vlastní straně, nikoliv v poli toho druhého. Nesmíme si však při tom plést pokoru s pasivitou: to jsou dvě zcela odlišné věci a myslím si, že Bůh nechce, abychom si pokoru vysvětlovali jako pasivní poddání se situacím, tak jak přicházejí. Pokora je slučitelná i s razancí a jednoznačností postojů, měla by se však ukrývat jako prazáklad veškerého našeho jednání. I přísloveční Karafiátovi Broučci, kteří mi teď opětovně v posledních týdnech leží v hlavě, nepřijímají svůj „osud“ útrpně, pasivně, ale poslušně. Jejich poslušnost je pokorná. Sice poslední zimu pod sněhem zmrznou, ale předtím s veškerou pílí a aktivitou utěsní veškerá okénka a udělají maximum pro to, aby nezmrzli. Mezilidská pokora je však pro apoštola pouze odrazovým můstkem k tomu, aby pojednal o pokoře před Bohem. Jedná se o známé spojení: to, co je mezi vámi lidmi si promítněte do věcí duchovních. Chcete se naučit pravé pokoře před Bohem? Tak se chovejte pokorně jeden ke druhému. Jak může být člověk pokorný před Bohem, jestliže není schopen pokory před druhým člověkem? Už jsem to mnohokrát říkal a dnes to znovu opakuji, že shledávám pokoru jako jednu z ústředních křesťanských vlastností. Je to vlastnost, kterou se musíme znovu a znovu učit, usilovat o ni a vidět ji jako nezbytnou nejen pro naše vztahy mezilidské, ale také ve vztahu, který máme s Bohem. Umět se pokořit může být známkou skutečné vyzrálosti. Přijmout i třeba zjevné příkoří pokud vím, že nepřijetí by mělo ohrozit moji míru pokory. Taková pokora je jedním z největších duchovních vrcholů, kterých málokdy dosahujeme. Pokora vůči druhému může mít navíc osvobozující účinek, a právě v tom nalézám styčnou plochu s podobenstvím o ztracené ovci. Dobrý pastýř udělá maximum, aby ovci zachránil. Třeba i tu s nedostatkem pokory, protože právě její absence ji nejspíš zavedla do pustin. Pastýř jde za ovcí, hledá ji a zachraňuje. Neřekne si, že má devadesát devět jiných, on sám ctí pokorně roli pastýře, toho, který zachraňuje a pomáhá. Máme-li sami sebe promítnout do role pastýřů – a udělejme to, protože všichni jsme v jedné rovině obecného kněžství, potom nejlepší startovní pozicí v našem vztahu ke druhým, se má stát právě pokora. Učme se jí na každý den, znovu a znovu v situacích, které život přináší. Její nalezení je jako nalézt ztracenou vzácnou minci. Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává život.

Kázání o III. neděli po svatém Duchu 13. června 2010
v Husově sboru ve Vršovicích