Duch svatý

Da 10,15-19
Sk 2,1-21
ev. J 15,26-16,15

B+S,

rok co rok v den svatodušních svátků musím přemýšlet o tom, proč právě toto – třetí nejvýznamnější zastavení v běhu církevního roku, musí – alespoň v řadách husitské církve, čelit tak zoufalému nezájmu věřícího lidu. Vzpomínám na jednu ze svých svatodušních bohoslužeb, kterou jsem sloužil pro dva lidi. Víc jich tenkrát do kostela nedorazilo. Ačkoliv dnes je náš počet nepatrně vyšší, přesto, ve srovnání s účastí lidu na bohoslužbách vánočních, ale i velikonočních, svatodušní svátky vycházejí každoročně, co do počtu zúčastněných věřících, jako zjevně nejslabší.Při přemýšlení o příčinách tohoto zvláštního úkazu, který se ani v nejmenším nepřibližuje tomu, co prožili Kristovi žáci o prvních letnicích křesťanské církve, mě napadla přímá úměra mezi absencí věřícího lidu v kostele a absencí Božího Ducha v řadách církve, kterou tvoříme každý z nás. Jistě můžeme hledat, a patrně i nalezneme objektivní příčiny toho, proč je právě tento den tak málo lidí na bohoslužbách církve, přesto se nemohu zbavit dojmu, že Letnice – připomínka seslání Božího Ducha učedníků, jsou jakýmsi lakmusovým papírkem poměrně jasně identifikujícím spiritualitu církve a lidí, kteří jí tvoří. Je to přece logické – proč si připomínat seslání Božího Ducha, když nám seslán nebyl? Z jeho nedostatku nás neusvědčují jenom prázdné lavice okolo nás, ale i zoufale malý počet skutečně probuzených křesťanů v našich vlastních rodinách – tedy v první linii naší svědecké služby o Kristu. A co teprve pohled do vlastního nitra? Nakolik my sami přetékáme horlivostí pro Krista, která by v nás zas a znova rozněcovala plamen víry? Nakolik nás Duch svatý vytrhuje z našich duchovních stereotypů, co v nás samotných činí nového a zajímavého? Když takto kriticky přehlížíme náš vlastní duchovní úhor, i pustinu církve kdysi živé a rostoucí, musíme přiznat, že je toho mnoho, v nás i kolem nás, co zůstává v nepořádku. Ale možná právě tento okamžik duchovní vyprahlosti, kterou každoročně o Letnicích se svojí církví prožívám, je tím okamžikem, který pro nás Bůh připravil, abychom si díky němu mnohé uvědomili a snad i nalezli novou naději. V bibli je jeden krásný, ale i hrůzostrašný příběh, zároveň. Je to ono známé vidění údolí suchých kostí u proroka Ezechiele. Prorok před sebou vidí pustinu plnou mrtvých kostí lidí, kteří kdysi dávno tvořili mocné vojsko. A je to právě Boží Duch, kterého prorok vzývá, a který způsobí, že kosti se najednou k sobě začnou přibližovat. Boží moc způsobí, že mrtvoly oživnou a znovu probuzení lidé se opět postaví na nohy. Toto biblické Ezechielovo svědectví můžeme snadno odsunout do roviny fantasmagorických morbidních příběhů, kterých je stále plná i naše současnost, anebo ho můžeme pochopit jako jedinečné zaslíbení, že v Boží moci, pomoci a Jeho Duchu, je možné skutečně všechno: to co bylo dávno mrtvé znovu žije, tam kde byla pustina je opět rostoucí a kvetoucí zem. Při pohledu na naše církevní řady, ale i při pohledu na můj vlastní život z víry, mívám někdy podobné pocity jako Ezechiel, když hleděl do údolí suchých kostí. Ta suchost, jako by byla všudypřítomná. Není jenom v zatuchlých koutech našich církevních staveb, je především v našich srdcích, ve vztazích, které mezi sebou – ač v Kristovo jméno pokřtění křesťané, máme. Pomoc a východisko na této církevní Sahaře je ukryto v oáze Božího Ducha. Ne nadarmo bývá tak často zobrazován jako holubice, vznášející se nad vodami – přináší úlevu a občerstvení. Tiší žízeň po Boží přítomnosti a znovu tvoří nové věci. Jiným svatodušním symbolem je oheň. Je příznačné, že Duch svatý má tak blízko od vody k ohni. To jsou dva živly v tomto světě tak těžko slučitelné. Jejich spojením se uvolňuje nebývalá energie, dochází k látkové přeměně. Před časem jsem nazval Ducha svatého – tu nejtajemnější osobu Boží Trojice, Bohem jednajícím. Svatý Duch – to je pro mě Bůh v akci. Ten, který činí všechno nové. Pod jeho působení jsou přetavováni Boží tvůrčí silou, jsme proměňováni, podobně, jako voda se působením tepla mění v páru, opouštějící hrnec, který dříve až po okraj naplňovala. Duch svatý se pro každého může stát tím činitelem, který nás donutí opustit naše – tak často děravé a rezivějící, hrnce. Jeho mocí můžeme i my stoupat vzhůru, být uchvacováni pro Boha. Básník, přemýšlející o údělu lidského bytí, to vyjádřil ve slovech, že nemáme být párou nad hrnci egyptskými, ale párou, jdoucí Hospodinovi od úst.
V příběhu prvních křesťanských Letnic, tak, jak jej zachytily Skutky apoštolské, můžeme najít mnoho inspirativních prvků. Tím prvním je výchozí situace učedníků. Jsou zavřeni za dveřmi svého strachu a osamocení. Nikdo o nich neví, ukrývají se před světem a snad i před sebou samotnými – ale přesto jsou pospolu. Chtějí být spolu, protože mají potřebu společně se modlit. Jsou osamělí ve svém čekání na Pána. Podobnou osamělost prožíváme i v naší církvi. I my se uzavíráme do svých sborů, i my sem utíkáme tak často ve strachu před okolním světem, před vlastním životem. Právě v takovém modlitebním očekávání Bůh začíná jednat. Stavba se otřásá ve svých základech a zraky všech se upínají k nebi, co se to děje. Staré se hroutí a Bůh dává povstat novému dílu. V případě učedníků to byla Kristova církev, kterou v moci svatého Ducha založili. Co to bude v našem případě, to se nechme překvapit. Mnohé vezme za své a mnohé neobstojí. To nové, co pro nás Bůh v Duchu svatém připravil, však náš život od základu promění.

Amen.

Kázání o svatodušních svátcích v Husově sboru ve Vršovicích 8. června 2003