Kázání 22.8.2010 – Vděčný Samařan

Ž 74,1–2.19b.22–23a
Ga 3,16–22
ev. Lk 17,11–19

Tak trochu ve stínu svého známějšího bratra ve víře a pravé lidskosti zůstává hlavní aktér této části ze 17. kapitoly Lukášova evangelia, která je nadepsána Uzdravení deseti malomocných. Jeden z deseti takto nemocných byl Samařan. Oproti známějšímu Samařanu milosrdnému, který ja taktéž zachycen autorem Lukášova evangelia, přísluší tomuto přízvisko „Vděčný”. Podívejme se blíže na situaci, která se pro Ježíše stala modelovou a jako taková vešla do bible. Ježíš na svých cestách přichází do kontaktu s komunitou malomocných. Léčebný postup se v případě tohoto onemocnění ve starověku omezoval víceméně na segregaci stejně postižených, aby neohrozili nemocí nezasaženou většinu. Nemoc se projevovala zpočátku formou kožního onemocnění. Hanlivě byla někdy označována též jako prašivina. Často docházelo k zaměňování jiných méně vážnějších onemocnění s touto smrtelnou chorobou. Nemocní byli izolováni v komunitách stejně postižených, nejčastěji na území různým způsobem ohraničeným a vymezeným. Tímto bylo postupováno vůči malomocným po celá staletí: leprosária nebyla výsadou pouze starověku, ale dochovala se v různých částech světa prakticky až do dnešních dnů, s výjimkou, že v současnosti po objevení antibiotik má již lékařská věda mnohem účinější a mocnější nástroje pro boj s touto chorobou. Vedle řady jiných se jednou z nejznámějších oblastí, kde byli takto nemocní soustřeďováni, stala oblast Havajských ostrovů v Tichomoří, kde v druhé polovině 19. století působil známý katolický kněz a misionář malomocných Otec Damien. S nemocnými sdílel nejen místo, kde žili, ale posléze i stejnou nemoc, kterou se od nich nakazil. O původu malomocenství se dlouho vedly spory. Podle jedné z teorií je organismus vystaven nebezpečí tohoto bakteriologického onemocnění především tehdy, obsahuje-li jeho strava dlouhodobě výtažky z koukolu nebo rostliny taro, hojně rozšířené a používané k vaření a konzumaci tam, kde chybí dostatečně kvalitní obiloviny. V kulturách a civilizacích disponujících kvalitním obilím a stravou se tato nemoc až na výjimky objevuje velmi zřídka. Setkání Ježíše se skupinou malomocných proběhlo nejspíš podle všech dobových pravidel. Ve zprávě čteme, že nemocní se k Ježíšovi a učedníkům nepřibližovali, nýbrž zůstali stát opodál a takto z dálky na něj volali: „Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi!“ Devět z nich byli Židé, desátý Samařan. Náboženské ani společenské bariéry v komunitě stejně nemocných nehrály žádnou roli. Za jiných okolností by se těchto deset mužů vedle sebe nepostavilo, nyní ale spojeni stejnou nemocí a stejným zájmem o uzdravení volají na Ježíše a prosí o záchranu. Ježíš jim přikazuje, aby se šli ukázat svým kněžím. Podle Mojžíšova zákona to byli totiž právě kněží, kteří měli za úkol posoudit, zdali došlo k uzdravení a dříve nemocný mohl být prohlášen za zdravého a znovu být přijat do společenství svého lidu. Mužové poslechnou Ježíšova příkazu a odcházejí ke svým kněžím. Na cestě k nim jsou uzdraveni. Pouze jeden – a to Samařan, se následně vrací k Ježíšovi, aby mu děkoval. Padne k jeho nohám, velebí Boha a děkuje Ježíšovi. To Ježíše vede k podivení: „Nebylo jich očištěno deset? Kde je těch devět?“ Z řečeného chápeme, proč Samařan dostal své přízvisko „vděčný“. Jako jediný z deseti byl schopen projevit vděčnost vůči tomu, skrze kterého přišlo jejich zázračné uzdravení. Lukášův příběh je tak právě v tomto ohledu víc než jen další z uzdravovacích historií, ve kterých Ježíš vystupuje jako zázračný léčitel. Epizoda uzdravení je vlastně jen předehrou závěrečné otázky: „A kde je těch devět ostatních?“ Celý příběh tak dostává nový rámec. Není proklamací Ježíšových mimořádných schopností, ale vytváří prostor pro otázku, do jaké míry umí člověk projevit vděčnost. Beru život a to co mi přináší za samozřejmé? Když jsem nemocný, musím se uzdravit, když jsem hladový, musím se najíst, když jsem smutný, musím se rozveselit, anebo je všechno přidanou hodnotou, kterou jsem obdržel na základě nezasloužené milosti? Už od dob studií teologie jsem si oblíbil alegorický způsob výkladu Ježíšových podobenství. Třebaže uzdravení deseti malomocných není podobenstvím v pravém slova smyslu, více se jedná o uzdravovací historii, tedy o událost z Ježíšova života, alegorické motivy můžeme zahlédnout i tady. V zástupu malomocných zahlédneme sami sebe s našimi přednostmi i zápory, v různorodosti našich postavení a životních osudů a zkušeností, a přesto – všichni na stejné lodi a ve stejné rovině: v rovině odcizení a vzdálení se Bohu. A podobně jako mezi devíti Židy a jedním Samařanem i mezi námi může být rivalita, kdo z nás je na tom lépe a kdo hůř. Viděno pohledem vnějším: nikdo, jsme na tom všichni stejně špatně. Jen z dálky se přibližujeme k Ježíšovi a to povzdálí nás nutí na něho volat: Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi. „Jděte a ukažte se kněžím,“ odpovídá Ježíš na jejich prosbu. Říká jim, aby naplnili ustanovení Mojžíšova zákona. Jinak řečeno, jděte a dělejte to, co jste obdrželi a co považujete za správné. Ne náhodou jsou jmenováni kněží: „Jděte za nimi a ukažte se jim…“ Uzdravení není samovolným procesem, který bude fungovat tak, jak Ježíš luskne prsty. Nemocní museli vstát, sebrat sílu a odvahu a přijít ke svému knězi. Stejně tak my v touze po záchraně Ježíšem nemůžeme zůstat pasivními příjemci. Ježíš vyzývá: „Jděte a ukažte se… Dejte o sobě vědět – v církvi, ve sboru, ve světě. Dejte o sobě vědět, že jste křesťany, že jste uvěřili, že jste se setkali s Ježíšem…“ A závěr: „A buďte vděčni…“ Přijímejte svůj život jako nezaslouženou milost, jako obdarováni, které mohlo, ale také nemuselo přijít, učte se děkovat a žijte svůj život v bázni před Hospodinem.

Amen

Kázání o XIII. neděli po svatém Duchu 22.8.2010 v Husově sboru ve Vršovicích