Kázání 5.9.2010 – Naimská vdova

Ž 86, 1a. 2-4
Ga 5,25-6,1-10
ev. Lk 7, 11-17

Zpráva o vzkříšení syna vdovy z města Naim patří mezi ty, které Ježíše představují jako Pána nad životem i smrtí. Svým obsahem je blízká zprávám o vzkříšení dcery Jairovy i patrně nejznámější události líčené evangelistou Janem – zprávě o vzkříšení Lazara. Ve všech zmiňovaných případech přináší setkání s Ježíšem pozůstalým radost a radikálně se mění situace zemřelého. Na adresu prvních dvou příběhů ze synoptické tradice, dcery Jairovy a chlapce z Naim, bývá někdy uváděno, že se mohlo jednat o smrt zdánlivou, kdežto až Lazarova smrt je evangelistou proklamativně označena za definitivní. Touto cestou však nepůjdeme a přidržíme se konstatování, že i evangelista Lukáš konstatuje smrt, totiž, že chlapce „vynášeli mrtvého…“

Ten příběh je ve své podstatě tragický, líčí bolest vdovy, která přišla o jediného syna. Ježíš s učedníky přicházejí do malého městečka Naim zrovna ve chvíli, kdy jsou odtamtud vynášeny máry se zesnulým chlapcem. Pohřební průvod se pomalým krokem přibližuje k Ježíšovi a jeho učedníkům, kteří mají dost času na to, aby si všimli smutku a bolesti plačící ženy. Učedníci možná byli nemile překvapeni, když jim cestu zkřížil pohřební průvod. Pohřeb a setkání se smrtí je totiž málokdy povzbudivé, ani ve chvíli, kdy jdete po boku potenciálního mesiáše. Otevírá se zde prostor pro konfrontaci. Jak se Ježíš zachová? Co řekne a co udělá? Ježíš je pohnutý soucitem. Vidí pláč ženy, která ztratila všechnu radost svého života. Přistupuje k ní proto plný dojetí a lítosti. Ví o jejím smutku a bolesti a říká ji: „Neplač!“ Není to myšleno jako společenská fráze, kondolence, která nic nemůže změnit na bolestné skutečnosti, že příčina jejího smutku je stále přítomná. Viděno takto by to bylo vrcholně necitlivé vyzývat matku na pohřbu syna aby neplakala. Naopak pláč přeci snímá z člověka břímě bolesti, ulevuje a osvobozuje. Ježíšovo „neplač“ je však ujištěním o naději, která se záhy stane skutečností, je povzbuzením a posílením truchlící ženě od toho, který má moc její situaci změnit. Zástup kolem ztichne a s napětím přihlíží, co se bude dít, co znamená to podivné setkání s prorokem, který nečekaně vstoupil do smutečního shromáždění. Ježíš se sklání nad mrtvým chlapcem a říká mu: „Vstaň!“ Všimněme si už druhého imperativu v nedlouhém biblickém úseku. Nejprve „neplač“ a nyní „vstaň“. Mrtvý se posadí a začne mluvit. Ježíš jej bere do náruče a podává ho matce. Všech kolem se zmocnila bázeň a vědí, že prožili chvíli naplněnou Boží přítomností a velikou Boží mocí. Toto vědomí je přivedlo k proklamaci: „Bůh navštívil svůj lid,“ a „veliký prorok povstal mezi námi.“ Nelze si nevšimnout podobnosti tohoto příběhu Ježíšova s příběhem starozákonního proroka Elijáše, který také vzkřísil mrtvého chlapce – syna chudé vdovy ze Sarepty. Ten příběh byl utvrzením pro lid Staré smlouvy, že Bůh může své největší služebníky obdařit mocí vracet mrtvé zpátky do života. Setkání s Ježíšem proměnilo ženin smutek v radost a jistotu, že Bůh je při svém díle. Ten příběh je možné chápat ve dvou rovinách. V té první sledujeme starozákonní linii od Eliáše k Ježíšovi. Ježíš stejně jako Eliáš je nadán zvláštní mocí od Boha, může mrtvé probouzet k životu. Je v Božích službách, vyslancem Nejvyššího, v něm se i mrtvých dotýká Boží moc a pomoc. Podle tohoto přesvědčení Bůh napravuje to, co bylo skutečností smrti zmařeno a zpřetrháno, přičemž on sám: Ježíš, je v Božích službách. Je to příběh, ve kterém jsme ujišťováni, že Vzkříšení je možné, že to jde vystoupit ze smrti a být vytržen zpátky do života. Garantem tohoto vytržení je Kristus a jeho ruka, která se zemřelého dotýká. Ježíšovo kříšení mrtvých dosvědčené evangelisty a časově zařazené do doby předcházející té, kdy on sám byl Vzkříšen, je znamením, že je to On, kdo má moc vracet mrtvé do života. Je to událost stejné kategorie, jako když uzdravuje nemocné, protože mrtví se vracejí zpátky do života, který však stejně dříve nebo později smrt ukončí. Tato rovina je zároveň proklamací budoucího úplného Ježíšova vítězství nad smrtí v okamžiku, kdy on sám umírá na kříži. Podle apoštolské víry sestupuje do pekel – do šeolu, aby tam mrtvým kázal vysvobození, ruší zemi stínů, zbavuje mrtvé okovů vzdálenosti od Boha, znovu je činí součástí Božího stvoření a vysvobozuje je k životu s Ním.

Rovina druhá z příběhu vyplývající je vlastně nenáboženská. Ježíš vidí smutek ženy, jde za ní, je jí nablízku a chce jí pomoci. Důležitá je proklamace, že Ježíšovi bylo ženy líto. Je znamením, že dovedl soucítit s druhými, sdílet pláč s plačícími a radost s těmi, kteří se radují. Rovina evangelia se zde potkává s tím, co říká apoštol: „Jedni druhých břemena neste.“ Smrt blízkého člověka je jedním z největších břemen a Ježíš ho chce ženě ulehčit. Je to výzva nám křesťanům snažit se být nablízku těm, kdo pláčou, umět je podepřít, povzbudit, posílit. V pravou chvíli zastavit pláč a po něm pomoci člověku vstát do dalšího života. Ježíšovu „neplač“ a „vstaň“ můžeme rozumět jako výzvě určené nám, když budeme nablízku lidem, zasaženým ztrátou někoho blízkého. I to je chvíle, kdy máme dosvědčit naději, ke které se upíná naše víra a zároveň podat pomocnou ruku nikoliv jen jako zdvořilostní kondolenci.

Příběh o vzkříšení syna naimské vdovy je příběhem o naději i tam, kde všechny ostatní naděje končí. Že navzdory definitivu, které nelze nijak změnit je ještě prostor pro toho, který řekne i nám: „Pravím ti, vstaň!“

Amen

Kázání o XV. neděli po sv. Duchu 5. 9. 2010 v Husově sboru ve Vršovicích (přepracované kázání z 19.9.1999 ve Vysokém nad Jizerou.