Kázání 12. září 2010 – Církev jako společenství stolu

Ž 86, 4-8
Ef 3, 13-21
ev. Lk 14, 1-11

V několika posledních týdnech jsem byl shodou okolností opakovaně zván na akce, jejichž součástí bylo i pozvání k prostřenému stolu. Každé z těchto pozvání nějakým způsobem souviselo buď s církví nebo s mým kněžským povoláním. Vzpomínám na svědectví svého kolegy v duchovenské službě Mira Hvožďary – ten byl, mimochodem, jedním z mých nedávných hostitelů, který taková pozvání ke stolu dostává vzhledem k početnosti své církevní obce i několikrát za týden. V našich podmínkách jsou pozvání ke stolu spíše ojedinělá, není jich víc než pár za rok a většinou se pojí k významným životním událostem v rodinách, jako jsou křest, svatba či pohřeb. Společenství stolu u kterého se sejde blízké i vzdálené příbuzenstvo ve chvílích životních předělů má svůj hluboký význam právě pro přijetí a pochopení důvodů, kvůli kterým se takové společenství schází. Je výrazem širokých společenských vazeb, jichž jsme součástí, a že věc, kvůli které jsme se sešli u společného stolu není jenom věcí naší. Že to není jenom náš smutek – v případě pohřbu, že to není jenom naše radost – v případě svatby, ale že se na smutku nebo radosti podílejí i ostatní, ti, s nimiž tvoříme společenství. Od nepaměti mnoho zásadních věcí začíná vstupovat do života za společným stolem. Nejen manažeři či politici znají tzv. pracovní snídaně nebo obědy. Instituce manželství jako nejužší svazek mezi mužem a ženou má dva zcela zásadní středobody, od kterých se odvíjí všechno ostatní: společný stůl a společné lože. To první prokazatelně vykazuje mnohem větší životnost, nežli to druhé. Stůl skutečně bývá trvalejší spojnicí manželského svazku víc nežli lože. A jak je tomu v církvi? Řekl jsem, že prakticky všechna pozvání ke stolu, která jsem v tomto čase obdržel nějak souvisela s církví. Církev samotná je totiž společenstvím, které se začalo utvářet za stolem. Proto v ní stůl hraje zásadní roli. Její bohoslužba je ustanovována v události poslední večeře Krista s učedníky. Učedníci s Pánem stolují: mají s ním úzké společenství dané jedním stolem, za kterým se scházejí aby jedli a pili na jeho památku. Když potom po rozšíření kruhu Dvanácti v čase po Kristově vzkříšení vzniká církev, odvíjejí se její shromáždění jako základ budoucí křesťanské bohoslužby nikoliv od sejití v prostředí chrámovém, ale od sejití na hostině: ke společnému jídlu. Tak znala raná církev institut takzvaných agapálních hostin, při kterých se scházeli křesťané, aby společně jedli. Pro službu při stolech byli vyčleněni zvláštní služebníci – diákoni, pozdější hlavní činitelé křesťanské sociální služby pomoci potřebným v nouzi. Církve vzešlé z reformace většinou nahlížejí na oltář nikoliv jako na místo zvláštního Božího mystéria, ale jako na stůl Páně, u kterého se scházíme s Ježíšem ve společenství bratří a sester stejné víry. Sednout si ke společnému stolu je výrazem snahy po hledání toho, co máme společné. Asi proto ustanovuje Ježíš druhou ze svátostí právě za stolem. Nejprve to jsou vody křestního obmytí, ale potom následuje společný stůl – společenství v Kristově církvi, kterou zaplňujeme ve větším či menším počtu okolo jeho stolu. Stůl je tak středobodem nejenom instituce manželské, ale i církevní. Církev, která není schopná sejít se u Kristova stolu, přestává být církví. Zmíněná stolová společenství, kterých jsem se účastnil, byla prostoupena někdy tichou, jindy hlasitou radostí z toho, že jsme se mohli sejít, že je tu něco, co nás přitáhlo k sobě navzdory mnoha věcem, ve kterých jsme odlišní. Církev, vystavěná za pomoci společného stolu tak má zvláštní schopnost spojovat zdánlivě nespojitelné. I v rámci našeho malého společenství je víc než zřejmé, jaké jsou rozdíly mezi jedním každým z nás. Jak jsme jiní: věkově, povahově, majetkově. Jak se od sebe lišíme svým naturelem, intelektem, zájmy, profesemi a přesto se scházíme v jedné církvi, v jednom společenství. Nebýt toho, nejspíš bychom se nikdy nesešli. Mnoho jiných organizací shromažďuje lidi na základě jmenovaných charakterových, intelektuálních nebo dovednostních či majetkových vlastností, které jsou dané skupině společné. Církve jde tím vším napříč. Navzdory tomu, že někdo je mladý, jiný starý, jeden chudý, druhý bohatý. Spojnicí je stůl Kristův: společenství okolo živého Krista, který láme chléb a podává kalich s vínem svým učedníkům.

Lukášovo evangelium má ve své singulární tradici podobenství o hostinách, následně doplněné podobenstvím o hostině, které najdeme ještě u Matouše. Boží království je v nich připodobňováno k účasti na hostině. Moc se mi líbí tato biblická symbolika: lidé se sejdou ke společnému stolu: hovoří mezi sebou, jedí a pijí, mají se dobře a to je Boží království. Tam, kde se bude mít člověk opravdu dobře! Nám, kteří jsme již po léta zvyklí na hojné stoly to možná nepřijde tak výjimečné, ale zkusme si představit ty, pro které je plný stůl svátkem jednou do roka, a možná ani to ne: najednou je všeho dostatek, je možné najíst se dosytosti, člověk není ve své samotě odkázán jenom sám na sebe.  To všechno nabízí a garantuje Kristův prostřený stůl. Kristův stůl spojuje, odstraňuje to množství rozdílů mezi námi a činí z nás jediný Boží lid. Co si v církvi přát víc, než aby „Kristus skrze víru přebýval v našich srdcích; abychom zakořeněni a zakotveni v lásce mohli spolu se všemi bratřími pochopit, co je skutečná šířka a délka, výška i hloubka, poznat Kristovu lásku, která přesahuje každé poznání, a dát se prostoupit vší plností Boží.“

Amen

Kázání 12. září 2010 v Husově sboru ve Vršovicích o XVI. neděli po svatém Duchu.