Kázání 3. října 2010 – Jsem na zemi jenom hostem

Ž 91, 15
Ef 4, 17-5,2                                               
ev. Mt 22, 1-14

Přemýšlím, proč se v bibli tak často hovoří o hostinách. Kolik jich jenom najdeme ve Starém i Novém zákoně? Počítejte se mnou alespoň ty nejznámější: Abraham za poledního horka hostí ve svém stanu tři poutníky a na jejich počest vystrojuje velkolepou orientální hostinu, na svatební hostině v Káně Galilejské učinil Ježíš první ze svých zázraků, Ježíš byl často zván jako host do domů nejrozličnějších lidí: večeří s Šimonem Malomocným v jeho domě, je hostem u celníka Zachea, křesťanská bohoslužba se rodí v události Ježíšovy poslední večeře s učedníky. Motiv hostiny je v bibli nesčetněkrát použit a rozmanitě rozvíjen na mnoho způsobů. Není jistě žádným překvapením ani novinkou, řekneme-li, že motiv hojného stolu a pozvání k němu je předobrazem přebývání v Boží blízkosti, je znamením požehnání, hojnosti, plnosti věcí, které dává Bůh. Společenství stolu, a je v tuto chvíli celkem jedno, jakou podobu měl tento stůl ve starověku a v dobách následujících, je jedním ze základních a konstitutivních prvků, formujících lidskou pospolitost. Být u společného stolu, mít na něm účast, bylo od úsvitu lidstva jedním ze základních předpokladů přežití. Není tedy nijak nepochopitelné, pokud tento ústřední formující prvek lidské pospolitosti byl posléze povýšen do roviny posvátné – tak jako hostí lidé navzájem jeden druhého, přičemž pozvání ke stolu je pozváním do života ve společenství, tak Bůh zve své věrné do života s ním. V Ježíšově obrazné řeči užité v podobenstvích tak celkem jasně bere na sebe Boží království – přebývání v Boží blízkosti, podobu hostiny, která je otevřená mnohým. Nezapomenutelným byl pro mě a moji ženu zážitek z naší svatební cesty po Turecku, kdy jsme byli pozváni, a dokonce opakovaně lidmi, s nimiž jsme se jenom náhodně potkali na cestách, k hojně prostřenému stolu, ačkoliv jsme se nijak předtím neznali. Potvrdilo se nám, že míra pohostinnosti úměrně roste s tím, jak člověk cestuje směrem na východ. A dnešní Turecko – někdejší Malá Asie v dobách Ježíšových, byla branou na Blízký Východ, těsným sousedem teritoria, ve kterém se odehrávaly ústřední biblické děje. Dodnes je v těchto končinách živé toto společenské pochopení toho, co v našem okruhu nazýváme stolováním, třebaže ve zmíněných oblastech se ne vždy odehrává u stolu podle našich měřítek. Orientální pohostinností jsme byli se ženou okouzleni, i když jsme z ní okusili jenom zlomek v značně poevropštělém Turecku. Velikým inspiračním zdrojem se i přesto stala pro moji ženu, která nejspíš od té doby vzala na sebe úlohu hostitelky, jež neúnavně otevírá dveře naší domácnosti celé řadě lidí, aby se stali u hosty našeho stolu. Do biblických hostin mají ty naše farní ještě hodně daleko, na to trvají příliš krátkou dobu a ani počtem podávaných pokrmů jim nemohou konkurovat, přesto jsem přesvědčen, že to základní v sobě nesou ve stejné míře: totiž být druhému hostitelem, přijmout roli toho, který hostí a toho, který je pohoštěn, dokázat otevřít společenství své rodiny, svého domu a svého stolu i pro toho, kdo není jeho členem – to považuji za jeden z důležitých aspektů mezilidských vztahů protnutých Boží vertikálou. A v křesťanství – náboženství, které se rodí za jídelním stolem při Ježíšově večeři s učedníky, by to mělo platit dvojnásob. Společné stolování předpokládá obě již řečené role: hostitele a hosta. Hostitel vynakládá svoje úsilí do přípravy hostiny. Je na něm výběr pokrmů a jejich příprava, od hosta je očekáváno že se dostaví, ale také, že bude přiměřeným způsobem, tedy náležitě na hostinu připraven, což může v praxi představovat například dochvilnost, vhodný oděv a celou řadu dalších věcí. A na tomto prostoru se následně rozvíjí celá řada interakcí mezi hostitelem a pozvaným. Někdo vytrvale pozvání odmítá – má mnoho práce a povinností a nechce ztrát čas účastí na hostině – to ovšem vypovídá o jeho vzathu k hostiteli, jiný se stydí nebo má pocit, že příště by se měly role obrátit a jako hostitel by se nevyrovnal tomu, který ho pozval. A pak jsou samozřejmě i případy, které jsou popsány v řeči evangelia. Hodovní síň je zaplněna stolovníky a náhle je jeden z nich shledán v oděvu nepřiměřeném rázu stolování. Takový je potom vykázán ven. Tento případ ještě u nás doma nenastal s výjimkou některých z našich dětí. Mám za to, že je tento motiv užit v podobenství pro to, abychom si dostatečně uvědomili, že i role hosta s sebou přináší nároky, že být hostem neznamená jenom radovat se a přijmout pozvání, ale že z přijetí vyplývá i závazek mít na paměti, že ve vztahu hostitel – host je stejně tak důležité jako být dobrým hostitelem být i dobrým hostem. Přichází mi v té souvislosti na mysl slovo žalmisty: „Jsem na zemi jenom hostem…“ to je důležité poznání, z něhož je zřejmé, že autor výroku pochopil svoji životní roli, další úkol zde na zemi před člověkem zůstává – být hostem dobrým – a to je mimo jiné ten, který hostiteli příliš nehovoří do povahy připravované hostiny, ale je to zároveň i takový, který nemá tendenci se příliš zabydlovat, nechce většinu z nabízených pokrmů získat výhradně pro sebe, dovede pochválit i poděkovat a konečně, je schopen vyměnit si s druhým roli a sám se stát tím, kdo někoho přijme, pohostí, nasytí dobrými věcmi.

Den díkůvzdání za úrodu, který si tuto neděli Kristova církev připomíná může být pro nás výzvou k přemýšlení, jakými jsme my zde na zemi hosty? A dokážeme v potřebný čas stát se druhým hostiteli a pohostit je právě s vědomím, že my sami jsme byli pohoštěni nevýslovnou milostí?

 Amen

 Kázání o XIX. neděli po Hodu Božím svatodušním v neděli
3. října 2010 v Husově sboru ve Vršovicích