Kázání 10. října 2010 – Uvěřil a šel…

Da 3, 26-27a29a.30.41-43
Ef 5, 15-21                                                
ev. J 4, 46b-53

 Příběh uzdravení syna královského služebníka, který je svéráznou Janovou obdobou podobné události, líčené v ostatních evangeliích, v sobě nese důležité poselství o povaze víry. Ježíš zde uzdravuje na dálku podobně jako v setkání s římským setníkem, který byl zvyklý rozdávat svým vojákům příkazy a ti poslechli a podobný způsob jednání očekával i od Ježíše, když ho žádal o uzdravení nemocného syna. Zde nestojí voják, ale vysoký královský úředník. Žadatelem o uzdravení pro svého syna je pohan, dokonce takový, který je ve službách krále kolaborujícího s okupační mocí. Přichází za Ježíšem a žádá od něho pomoc. Ježíš na jeho žádost odpovídá: „Neuvidíte-li znamení a zázraky, neuvěříte,“ toho však královský služebník nedbá a dál trvá na své žádosti, „Pane, pojď, mé dítě umře.“ Na to Ježíš říká: „Vrať se domů, tvůj syn je živ.“ Služebník uvěřil Ježíšovu slovu a vrací se zpátky domů, kde je vítán zprávou, že jeho synovi se začalo dařit lépe právě v tom okamžiku, kdy uslyšel od Ježíše slova ujištění o tom, že syn je naživu.

Celý příběh je vlastně variací mezi uvěřením na znamení a uvěřením na slovo. Vírou, která si žádá znamení a vírou, která je spolehnutím na slovo. Evangelista Jan, ale i ostatní, dosvědčují, že Židé požadovali od Ježíše znamení. Toho jsme ostatně svědky i my na konci Ježíšova zápasu na kříži, kdy je tento právě ze strany Židů vyzýván, aby sestoupil z kříže a oni v něho uvěří. Když je tak mocný, proč si nepomůže sám, jiné zachraňoval a sebe zachránit nemůže? Oproti tomu stojí víra, která nemá být postavena na znameních, ale na slovu. Její nositelé jsou reprezentováni postavou královského služebníka z události popisované Janem. Možná i on očekával, že Ježíš vykoná mocný skutek, učiní znamení, díky kterému bude jeho syn zachráněn. Ježíš se však omezuje na pouhé konstatování: „Vrať se domů, tvůj syn je živ.“ Víc už tomu člověku není třeba. To, co následuje poté evangelista shrnuje do slov: uvěřil a šel. Právě toto uvěření a odejití ve víře je dáváno za příklad. Služebník se spokojil s Ježíšovým slovem – nic jiného neměl, nic jiného si od něj neodnesl. Jiné Ježíš uzdravoval přímým dotekem, výzvou, které měli nemocní poslechnout – v tomto případě však stačí pouhé slovo ujištění – nic víc. Jan bezesporu poučen dějinným vývojem církve zaznamenává historický odklon od souvěké židovské víry čekající znamení a zázraky k víře křesťanské postavené na slovu, které se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Celá popisovaná událost je samozřejmě zázrakem – dokonce druhým ze sedmi, přičemž první i tento se odehrávají na tom samém místě v Káni Galilejské. Je tedy i toto znamením, Jan ale hovoří o povaze víry, která není oslněna událostí mimořádné povahy, ale spokojí se s pouhým ujištěním postaveným na slovu Ježíšovu. Měli bychom mnohem víc právě ve své církvi hovořit o poselství tohoto biblického textu. Do konfrontace totiž staví dva modely víry – ten první je založen na znameních, na moci zázraků a proti němu stojí zdánlivě obyčejné prosté utvrzení ve slovech Kristových. Fides miraculosa – víra zázračná zdaleka není výhradním specifikem katolického způsobu vyznávání, i když katolicismus je bohatý na nejrůznější zázračná vyprávění, svědectví o mimořádných znameních, která byla pro jejich příjemce utvrzením ve víře. Také rozmanitý svět reformačních církví rozhodně netrpí nedostatkem svědectví o nezvyklých činech a znameních činěných „na svědectví“. Stačí navštívit některou z odnoží radikálního křesťanství – a ponejvíce právě nekatolických církví, ve kterých zjistíme, že důraz na zázračné děje a události je v nich mimořádně silně zakotven. Evangelista Jan to všechno ve svém příběhu jakoby háže za hlavu. Ano, jistěže popisuje, že Ježíš učinil zázrak, že došlo k zázračnému uzdravení – dokonce na dálku, ale centrem jeho poselství není zázračný skutek ke kterému došlo, ale víra jako poslušná důvěra v platnost Ježíšova slova, která je nad všechny zázraky a znamení moci. V této víře byl královský služebník utvrzen a jeho syn pro tuto víru uzdraven. Kolikrát ve své církvi toužebně vyhlížíme mimořádná znamení, čekáme na zázraky, o kterých jsme přesvědčeni, že jsou jich plné snad všechny církve okolo nás – a ony stále nepřicházejí. Kdy už konečně pochopíme, že příběh uzdravení sny královského služebníka je příběhem o nás a o naší církvi? Královský služebník popsaný v evangeliu nebyl rozhodně žádným výlupkem ctnosti. Mezi těmi uprostřed kterých žil byl vysmíván, právem kritizován, protože si často, rád a ze svého rozhodnutí zadával s těmi, kteří byli zbytkem židovského národa opovrhováni. Přesto jde za Ježíšem a i když není svědkem žádného demonstrativního zázraku, odchází od něho hluboce ujištěn jeho slovem: „jdi, ten, kterého máš rád je naživu.“ Samozřejmě, že i já častokrát propadám malomyslnosti, když pomyslím na to, že jsou církevní společenství nesmírně progresivní vedle kterých se zdá to mé jako neschopné, odstrčené a den ze dne a rok po roku uvadající. Textem dnešního evangelia jsme však ujišťováni, že Boží počty jsou jiné i pro tento případ. Nečekejme na zázraky a mocná znamení – možná přijdou, ale třeba také ne. Mnohem důležitější je být ujištěn a zakotven v Kristově slovu – poslušně mu důvěřovat i navzdory nepříznivým okolnostem, nečekat, co všechno Kristus vykoná za nás, ale obrátit se a jít ke svým úkolům v pevné důvěře, že Bůh v Kristu i nás povolává do života.

 Amen

 Kázání o XX. neděli po svatém Duchu 10. října 2010 v Husově sboru ve Vršovicích