Kázání 17.10.2010 – O odpuštění

 Est 4, 17b-c
Ef 6, 10-17                                                
ev. Mt 18, 23-35

Ježíšovo podobenství o nemilosrdném služebníku uvádí stejně jako většina jiných Boží království do souvislosti s mezilidskými vztahy. Budeme-li hledat, co je pro Ježíše jako Mistra a duchovního učitele svých žáků charakteristické, nemůžeme se v takové analýze vyhnout jeho podobenstvím. Ježíš s oblibou shrnuje svou nauku do řeči podobenství – krátkých příběhů ze života, které mají být podobné situaci těch, kteří jsou vyučováni – vystupují v nich pastýři, ženy, farizeové, celníci, vládci i jejich služebníci. Postavy z podobenství tak volně kopírují skladbu obyvatel s nimiž přicházel Ježíš do kontaktu. Lidé se v nich mohli poznávat ve svých rozličných společenských a životních rolích. Tento důležitý aspekt přes veškerou proměnu společenského uspořádání zůstává stejný dodnes a je tedy nadčasový. I my máme sami sebe poznávat v podobenstvích, třebaže nevyvádíme ovce na pastvu ani nejsme obchodníky s vzácnými perlami. Nejinak tomu je i v podobenství o nemilosrdném služebníku. Na jedné straně mocný král, na straně druhé služebník, který nadělal dluhy. Panovník se slituje a dluh odpustí, služebník v podobné situaci jako věřitel vůči svému dlužníkovi zůstává neoblomný a trvá na doplacení dluhu. To následně vyvolá hněv jeho pána a pro služebníkovo neodpuštění marginální částky je tento nemilosrdný služebník uvržen do vězení. Z celkem pro mě jasných kontur tohoto podobenství jsem byl před časem vyveden z míry, když jsem byl v rozhovoru dotázán, zdali následný hněv panovníka a dodatečné vsazení do vězení toho, kterému předtím odpustil, není v rozporu s jeho původním odpuštěním. Jak je možné, byl jsem dotázán, že ten, kterému bylo odpuštěno následně stejně skončí ve vězení? Znamená to, že odpuštění nebylo bezvýhradné, že tam zůstalo něco, co nakonec vedlo k revokaci celého rozhodnutí? A není v posledku takové počínání panovníka, který nejprve odpustí, ale pak své odpuštění vezme zpátky nekonzistentní co se týče postojů panovníka  a jeho rozhodování? Přiznám se, že až do takto položené otázky jsem o tomto podobenství nikdy tímto způsobem nepřemýšlel. Pokud bychom věc nahlíželi v rovině právní, potom nejspíš opravdu jednal panovník v rozporu s prvně deklarovanou milostí. Milost nejen zastavuje trestní stíhání ale i definitivně zbavuje odpovědnosti za skutky, ze kterých je obviněný obžalován. Pokud tedy panovník následně znovu uvězní předtím omilostněného, činí tak aniž by měl pro své jednání právní oporu. Můžeme říci, že jeho rozhodnutí bylo absolutistické. Ve své odpovědi jsem v rozhovoru argumentoval právě tím. Podle tehdejších vztahů mezi panovníkem a jeho služebníkem neexistovala žádná rovnoprávnost. Služebník byl v majetku svého pána a panovník s ním mohl naložit v podstatě jakkoliv. Pokud však tehdejší situaci poměřujeme naším současným pohledem a nynějšími právními řády naše uvažování o podobenství vykolejí z myšlenky, čemu má být sdělovaný příběh podobný. V něm totiž vůbec nejde o postavení panovníka, o jeho kompetence ve smyslu toho, do jaké míry je vázán prvně vydanou milostí. A nejde posledku ani tak o veličinu Božího království, třebaže právě tím je podobenství na svém počátku uvozeno. V jádru podobenství jsou mezilidské vztahy. Stručně řečeno: Ježíšovi jde v tomto podobenství o míru odpuštění, kterého jsme nebo nejsme schopni vůči druhému člověku. To, že v řeči podobenství vystupuje panovník, sluha, je deklarováno cosi jako milost, jsou jenom pomocnými nástroji sdělení, které má být nadčasové a univerzální pro každou dobu a do každé situace. V jiné geniální zkratce říká Ježíš to samé, když v modlitbě Otčenáš prosí: Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme těm, kteří se provinili proti nám. Pokud chcete, aby vám bylo odpuštěno, odpouštějte i vy jedni druhému to, co máte mezi sebou. Spekulaci o míře odpuštění Ježíš odmítá. V podobenství nejde o panovnické pravomoce, nejde o to kolikrát a co ještě odpustíme, ale zdali je člověk schopen odpuštění v tom smyslu, že bude pokaždé schopen začít s druhým člověkem znovu. Proto Ježíš odmítá jinde nabízený počet kolikrát odpustit a říká odpouštějte neustále – znovu a znovu. Jeho nárok je v tomto absolutní. Proto člověk opakovaně ve svém životě nejvíc naráží na druhé právě v rovině vzájemného odpuštění, respektive neodpuštění, které však následně mezilidské vztahy paralyzuje a takto paralyzován pak člověk svou neschopnost odpustit přenáší i do věcí duchovních, do svého vztahu s Bohem.

Zamysleme se nad rolí nemilosrdného služebníka. Právě ta nám totiž podle podobenství přísluší. Míra odpuštění jeho pána byla nekonečná – bezbřehá. Dluh služebníka vůči němu byl v řádech milionů – přesto panovník odpustil a následně jeho odpuštění narazilo na břeh neodpuštění dlužníka. Nárok vyplývající z podobenství je jasný: odpouštějte, jako i vám bylo odpuštěno – milostí, která nekončí a která se může rozbít jenom na tom, že my sami odpuštění nebudeme schopni. Úvahy o míře odpuštění včetně této většinou zůstávají příliš teoretickými a abstraktními až do okamžiku, ve kterém budeme rázem postaveni před rozhodnutí zda odpustit nebo ne. Dovedu pomyslet na věci zcela zásadní, které nám v odpuštění budou bránit. Pro takové případy nezbývá než o to víc prosit o Boží milost pro nás samotné, ale i pro ty, kterým bychom měli odpustit.

 Amen

 Kázání 17. 10. 2010 o XXI. neděli po svatém Duchu v Husově sboru ve Vršovicích.