Kázání 7.11.2010 – …nejsme hodni

Jr 29, 11-13
Ř 12, 17-21                                               
ev. Mt 8, 1-13

Tak jsem včera večer po vyčerpávající „pracovní sobotě“ plné nejrůznějších povinností, na které v týdnu nezbyl čas, zasedl k počítači, abych pro vás napsal toto kázání. Ti, kteří to se mnou, a možná i s vámi mysleli dobře mi radili: „Tak už to nepiš, raději si odpočiň a použij něco staršího, vždyť je tolik dobrých kázání… co takhle Karásek, Halík nebo Bonhoeffer?“ jakoby apriori dopředu věděli, že to mé kázání „tak dobré“ nebude. Při psaní kázání však nepřemýšlím, jestli to mé bude „dobré“ nebo ne. Na prvním místě hledím především na to, aby vůbec bylo, protože dle mého přesvědčení má každý návštěvník bohoslužby nárok na to, a to i v takovém případě, kdy by vedle faráře byl jedinou osobou v kostele, aby slyšel kázání nové. Nemusí být za každou cenu brilantní, překvapivé, strhující, nemusí znamenat zásadní teologický obrat, vhled, na který až dosud nikdo jiný nepřišel, ale mělo by být autentické, to znamená zakotvené na Kristu, měl by se v něm odrážet kazatelův zápas s Božím slovem, mělo by z něho být patrné i to, že vy posluchači jste stáli kazateli za to, aby si právě pro vás připravil „něco nového – třeba to, že Kristus byl Vzkříšen. Vždyť to je novinka, kterou potřebujeme slyšet každý den!“ Příprava kázání je pro mě zpravidla dobrodružnou cestou neznámou krajinou, kde na žádném z kroků nemám jistotu s čím se potkám. V této víře jsem tedy otevíral včera v noci kazatelský cyklus své církve, abych s překvapením shledal, že nejsem v krajině zcela neznámé a pusté, neboť textem evangelia na tento den jsou spojené perikopy o uzdravení malomocného a uzdravení setníkova sluhy – v druhém případě se jedná o synoptické zpracování Janova uzdravení syna královského služebníka – na to jsem kázal dle téhož plánu před necelým měsícem, uzdravení deseti malomocných bylo asi o týden předtím. „Tak je to tady zase, Pane Bože! Vždyť to, co jsem o těch textech vyzkoumal a chtěl říct, jsem už řekl minule, tak co k tomu dodávat dalšího?“ V slabé chvilce jsem zalitoval, že jsem přece jen nesáhnul po osvědčené sbírce kázání kolegy Karáska, která jako výzva a hozená rukavice ležela na stole přede mnou, ale potom jsem si řekl: „Ne, vydrž, s Boží pomocí to zvládneš!“ Když stále znovu přicházejí na pořad biblické texty podobného rázu, říká o nich moje žena: „O čem kázat? Vždyť ten text hovoří sám za sebe…“ A možná právě to byla myšlenka, se kterou dávní pořadatelé kazatelských cyklů vybírali texty, aby o nedělích po celé církvi zaznívaly – aby se dostaly posluchačům takříkajíc pod kůži. Abychom si u nich důvěrně poposedli jako se starým známým a přátelsky se podivili: „Vida, vy jste tu zase, ale vždyť jsme se viděli nedávno… nebo jste to snad nebyl vy?“ A pak najednou v rozhovoru s tím starým známým zjistíte, že vás vždycky dokáže překvapit něčím novým. Že nikdy to není ve všem jeden a ten samý stále stejný člověk. Biblické texty takovou schopnost mají – je to o nich známo a útěchou nás kazatelů je, že to funguje i poté, co znovu přijdou ke slovu ani ne po měsíci, co jsme si na ně pracně připravili homilii. Ostatně, proč by zrovna kazatel měl neděli co neděli očekávat něco extra – je to podobné, jako by internista nebo chirurg lamentoval, že zase musí řešit zanícené slepé střevo, žlučníkový záchvat nebo ledvinovou koliku, kdežto majstrštyky v podobě perforace tlustého střeva přijdou jednou za půl roku. A tak jsem se znovu ponořil do hlubin biblického textu, abych se z něho pokusil právě pro vás – s bázní a zatajeným dechem jako potápěč bez kyslíkové bomby, vylovit drahocennou perlu, a když už ne vám ji přinést a před očima naservírovat, tak alespoň pravdivě sdělit, že tam dole skutečně je, že jsem ji koutkem oka zahlédnul a že stojí za to ji hledat. V perikopě o uzdravení malomocného je dobré si všimnout, že tvoří svérázné opozitum k známějšímu uzdravení deseti malomocných. Tady je však malomocný pouze jeden – vystupuje sám za sebe. Jestliže příběh o deseti malomocných, z nichž pouze jeden se vrátil, aby Ježíšovi poděkoval, je příběhem v první řadě o vděčnosti, uzdravení malomocného můžeme rozklíčovat podle jeho slov: „Pane, chceš-li, můžeš mě očistit.“  Říká Ježíšovi: „Jestliže chceš tak můžeš…“, nemocný mu dává dopředu souhlas podmíněný jeho vůlí: „Můžeš, jestliže chceš…“ Kolikrát se člověk vůči Bohu staví do pozice ne „chceš-li můžeš,“ ale „prosím tě, Bože, zasáhni, udělej, splň, uzdrav, pokud možno co nejrychleji.“ Netoliko náš malomocný: „jestliže chceš, tak můžeš,“ za tím stále zůstává prostor pro jiné rozuzlení: „jestliže nechceš, potom nemusíš.“ Jsem přesvědčen o tom, že i této variantě malomocný dával prostor ve své víře a v tom, jak přistupoval k Ježíšovi: „můžeš mě uzdravit, když chceš, ale pokud nechceš, tak nemusíš a věci dopadnou jinak.“ V případě malomocenství s sebou druhá varianta nese jistotu neradostného, bolestivého konce se kterým je malomocný srozuměn jako s jednou z životních alternativ. Přesto jeho víra je schopna vyznat: „Pane, jestliže chceš, potom můžeš.“

Římský setník a jeho prosba o uzdravení nemocného sluhy je vlastně opozitem k předchozímu uzdravení malomocného. Voják říká Ježíšovi: „Řekni slovo, a můj sluha bude uzdraven, vydej rozkaz, aby byl zdráv.“ Tentokrát žádné „chceš-li, můžeš, ale zavel a stane se…“ Ne tak docela, ještě před tím, než to setník řekne, vyznává „nejsem hoden, abys vešel ke mne… nemůžeš ke mne přijít, ale tobě stačí říct a stane se.“ Právě v sklonění se před Ježíšem jsou si malomocný i setník rovni. Oba přijali, že Pánem je Ježíš a rozhodne tak, jak bude chtít on. Tak se malomocný i pohanský setník stávají vzorem ve víře.

„Pane, nejsme hodni, abys vešel k nám, ale slovo řekni, a já ti odevzdám svůj život, i svoje hříchy, svůj smutek i zbytek pýchy, kterou mám…“

Amen

Kázání o XXIV. neděli po svatém Duchu v Husově sboru ve Vršovicích a na Vinohradech 7. listopadu 2010