Kázání 3.4.2011 – IV. neděle postní „Musíme konat…“

1Sm 16, 1-13
Ef 5, 8-14
ev. Jn 9, 1-41

Uzdravení slepého z 9. kapitoly Janova evangelia je textem, který posluchači většinou důvěrně znají do přibližně jedné třetiny tohoto příběhu, který je podrobně rozepsán ve čtyřiceti jedna verších. Těžiště jeho poselství spatřují kazatelé především v počátečním rozhovoru Ježíše s učedníky, kterým tento odpovídá na otázku po smyslu slepcova utrpení. Ten příběh jde však dál, nežli jen do okamžiku zázračného uzdravení. Právě následným popisem se vymyká jiným podobným událostem v bibli, ve kterých také šlo o vrácení zraku slepým. Ostatní líčení se totiž povětšinou omezují právě na skutek Ježíšova uzdravení nemocného, nanejvýš jednu dvě věty, které jsou Kristem řečeny a událost končí. Jan však v tomto případě detailně líčí, co následovalo poté, kdy slepý prohlédl. Nežli se na tuto část v našem výkladu zaměříme, alespoň v krátkosti je nezbytné připomenout, že ona řečená první známější třetina příběhu uzdravení slepého z 9. kapitoly Janova evangelia, je svéráznou biblickou – kristovskou odpovědí na otázku po příčinách utrpení. V židovsky pochopené kauzalitě nemoci jako následku předchozího hříchu se učedníci Ježíše ptají, kdo byl tím hříšníkem, kvůli kterému se tento člověk narodil slepý. Byli to jeho rodiče, ptají se, nebo dokonce on sám? Ježíš takto položenou otázku odmítá: postižení nemocného nemusí souviset s hříchem konkrétního člověka. Je slepý, aby se na něm zjevily skutky Boží. A tyto Boží skutky vidí Ježíš ve zcela konkrétní rovině. Pokud hovoří o Božích skutcích, možná tím v někom vzbuzuje dojem, že celou tragickou záležitost s postižením člověka odkazuje do roviny duchovní, ve které bude tento či jeho okolí pasivně čekat na zázrak z Božích rukou. Hned v další větě však na konkrétní otázku učedníků přináší Ježíš konkrétní odpověď: „Musíme konat skutky toho, který mě poslal, dokud je den…“ Ten vyřčený plurál zahrnuje jak Ježíše, tak i jeho učedníky a vyznavače. Řečené „musíme“ je imperativem, který má člověka vyvádět z pasivity očekávání, že Bůh učiní zázrak bez našeho přičinění – možná učiní, možná neučiní, ale o tom řeč není. Důležité je ono „musíme konat…“ A to je Ježíšova odpověď po smyslu bolesti a utrpení. Ježíš odmítá spekulovat o příčinách, protože ty stejně jako lidé těžko dohlédneme a jejich odhalení je ve věci nesení utrpení a bolesti až druhotné, v ničem nám nepomůže. Tou odpovědí tedy není vysvětlení „proč“ se to stalo, ale co v takové situaci „mohu“ udělat. Vlastně i mnou řečené „mohu“ je situaci neadekvátní. Ježíš říká „musíme konat“ – a to je onou specifickou odpovědí. V případě bolesti druhého nehledej příčiny, ale konej to, co je v tvých silách. Pokud se hlásíš ke Kristu a jsi účasten bolesti druhého – musíš konat. Není tvým úkolem spekulovat o příčinách, ve kterých třeba odhalíš, že si člověk za své postižení může sám, ale musíš jednat: spolu s Kristem. Proto Ježíš ve své odpovědi na otázku učedníkům říká „musíme konat,“ přičemž má na mysli společné dílo. Jednání Krista spolu s učedníky. Jsi-li účasten utrpení, vezmi na pomoc Krista a jednej spolu s ním. Nebo jinak vyjádřeno: pracuj spolu s Kristem na zmírnění bolesti druhých. Až po tomto úvodu následuje líčení toho, jakým způsobem slepý nachází zrak. Zázrak uzdravení ve vodě rybníka Siloe je však tímto teprve na svém začátku. Následuje podrobné líčení toho, jaké další otázky tento skutek vzbudil. Lidé s překvapením, zájmem i v pochybnostech přemýšlejí, jakou mocí byl muž uzdraven a co za tím stojí. Při podrobném šetření vypovídají postupně uzdravený muž, jeho rodiče, a jako poslední i samotný Ježíš. Výsledkem komplikovaného procesu je však jenom pokračující zatvrzení těch, kteří se mohli o Ježíšovi přesvědčit jako o přicházejícím mesiášovi a uvědomělá víra toho, který byl uzdraven. Událost se tak stává symbolickým předznamenáním, že víra v Ježíše jako Krista se od zázračných znamení bude odklánět k individuálnímu přijetí Ježíše jako Pána a Spasitele na základě osobní zkušenosti a vnitřního prožitku, který půjde navzdory třeba masovému přesvědčení a směřování ostatních. V příběhu si také nelze nepovšimnout v něm přítomné symboliky světla, tak oblíbeného Janova motivu. Dokonce zde Ježíš opakuje slova, která jsou předtím proklamativně řečena v 8. kapitole téhož evangelia, kde Ježíš o sobě říká: „Já jsem světlo světa.“ V souvislosti s uzdravením slepého je to zopakováno právě ve výzvě otevřené slovy „musíme konat“: pokud jsem na světě, jsem světlo světa. Ježíš tentokrát od imperativu přechází do kondicionálu – způsobu podmiňovacího: „pokud jsem ve světě, tak jsem světlo světa.“ Světlem světa je Ježíš pod podmínkou své přítomnosti ve světě. A tato přítomnost je dána transparentností jeho učedníků. Pokud oni nesou Krista ve svém jednání, způsobu myšlení i rozhodování je Kristus ve světě přítomen a může tak být jeho světlem. Pokud učedníci vážně berou a rozumí Ježíšovu požadavku „musíme konat“ – společně s Kristem pro záchranu a na pomoc druhým. Tak pomáhají šířit světlo, jehož ovocem je vždy dobrota, spravedlnost a pravda. Ze slov evangelia se tak přenášíme až do apoštolského poselství listu k Efezským, který vyjmenovává hodnoty křesťanského života, podle kterých druzí mají poznávat, že jsme těmi, kteří uvěřili Kristu, který je světlem světa. Dobrota, spravedlnost a pravda – hodnoty, ke kterými bychom měli vztáhnout své životní směřování a zároveň odhodlání nepodílet se na neužitečných skutcích tmy. Anebo jinak řečeno slavným hymnem, který je obrazem povstání Kristova učedníka ve křtu směrem do života s Pánem: „Probuď se kdo spíš, vstaň z mrtvých a zazáří ti Kristus.“

Amen

Kázání o IV. neděli postní 3. dubna 2011 v Husově sboru ve Vršovicích (opět po zimě ve velkém kostele).