III. neděle po Velikonocích 15.5.2011 – Pastýř dobrý

Sk 2, 42-47
1Pt 2, 18-25
ev. Jn 10, 1-10

Za duchovní pastýře bývají zpravidla v křesťanské terminologii označováni kněží. Reformace termínem pastor – pastýř nahradila do té doby tradičně užívané kněz – sacerdos. Reformace zpravidla nenahlíží na kněze jako na správce svátostí, ani jako na obětníka stojícího v čele obětního společenství, nýbrž jako na toho, který je pověřen předsedat duchovní správě, je vůči svým ovečkám v postavení pastýře. Při plném respektu k starobylé tradici mám však za to, že prosté rovnítko: kněz rovná se pastýř je přeci jenom velikým zjednodušením a možná i zkratkou, po které se církev ve spravování věcí lidských i duchovních vydala. Vždyť Kristus v Janově evangeliu v textu o dobrém pastýři hovoří o sobě. On je dobrým pastýřem, on je dveřmi do ovčince. Ani slovo nezazní o přenositelnosti tohoto postavení na jakékoliv jiné osoby, tím méně na kněze, neboť ty prvokřesťanská církev neznala, respektive znala pouze kněze židovské, obstarávající obětní službu v Jeruzalémském chrámu. Církev prvního století se obešla bez křesťanských kněží, za svého pastýře měla Krista. Jeden z prvních ikonografických symbolů Ježíše byla právě postava pastýře. Ztotožnit toho, který předsedá – stojí v čele křesťanského společenství, s pastýřem může být někdy na úkor toho, kdo je tím skutečným a pravým dobrým pastýřem – totiž Ježíše Krista. Jeho duchovní moc a vláda je v tomto ohledu nepřenositelná. Ani sebelepší kněz jako duchovní pastýř ji nemůže zastínit, stejně tak ani sebehorší kněz – pastýř ji nemůže umenšit, proto, že dobrý pastýř je jediný – Kristus. On je Mistrem a všichni ostatní bratří a sestry. Kdykoliv se v rámci křesťanského společenství začíná upřednostňovat jeho pozemský správce – člověk, který byl církví ustanoven do svého úřadu a pověřen službou, bývá to na úkor skutečného pastýře duší – Ježíše Krista. Kněží a duchovní správci přicházejí a odcházejí. S sebou si nesou všechno lidské, jako kdokoliv jiný. Někteří jsou více, jiní méně výkonní, mají různé důrazy ve své službě. O některých se říká, že jsou zbožnější než druzí, jiní jsou takto hodnoceni v rovině praktických dovedností či manažerských schopností. Kritéria jsou rozličná, stejně jako lidské schopnosti a naše posuzování. Rozhodující je, zdali ovečky – tedy věřící lid ví o svém Dobrém pastýři Ježíši Kristu. Někdy však mají ovečky víc přečteného svého kněze, nežli bibli. O faráři vědí téměř všechno, ale o Kristu mnohem méně. Přiznám se, že mně jako faráři poměrně často kladená otázka, jak se mají a co dělají mé ovečky, mě přivádí do rozpaků víc než k smysluplné odpovědi. Necítím se totiž jako majitel nějakých oveček, stáda, které by mi patřilo. Víc já sám si připadám jako ovečka čekající na svého pastýře. To, že mě církev pověřila zvláštní službou svému společenství je výsadou, znamením důvěry na mně vložené, závazkem, který zdaleka ne vždy je lehký k unesení, ale pořád jenom služebností, kdy církev vzájemně jednotlivé své údy povolává k specifickým úkolům a činnostem vyplývajícím ze života v církvi. Někdo stojí v čele bohoslužby, jiný učí, další slouží rozličnými dary – výkladu, proroctví, uzdravování, útěchy. Nad tím vším však nestojí ani kněz, pastor, biskup, či kdokoliv jiný ať už bychom ho nazvali jakkoliv, ale jediný Pastýř dobrý – Pán Ježíš Kristus. Všichni v církvi sloužící by měli podobně jako Jan Křtitel spolu s ním vyznat: „On však musí růst, já však se menšit.“ Jestliže lidský, tedy člověkem ustanovený pastýř začíná pošilhávat po slávě Dobrého pastýře Krista ve snaze něco z této slávy získat i pro sebe, je na nejlepší cestě, stát se zlodějem a lupičem. Tím, který nevchází dveřmi do ovčince, ale přelézá ohradu, aby loupil a kradl. Objevil jsem v té souvislosti při přemýšlení o významu této biblické pasáže jednu mně dříve neznámou výkladovou rovinu. Ježíš sebe označuje za pastýře, říká dokonce o sobě, že je Pastýřem dobrým. Text samotný však začíná popisem falešných pastýřů, kteří se do ovčince vlamují různými pokoutnými cestami, namísto toho, aby procházeli dveřmi. Tím sami sebe usvědčují z nekalých úmyslů. Vzápětí však Kristus sám o sobě hovoří jako o dveřích: Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mne bude zachráněn. Falešní pastýři najatí jenom za mzdu utíkají od ovcí, kterým hrozí nebezpečí proto, že stádo jim nepatří. Proto, že nevešli dveřmi, kterými je Kristus. Naopak duchovní pastýř, který tyto dveře – Ježíše Krista, důvěrně zná, může být svému stádu co platný ne proto, aby nad ním vládl, ale aby sám coby jedna z ovcí ukazoval na toho, který je tím pravým a dobrým pastýřem a těmi pravými dveřmi do ovčince. Pravá míra služebnosti nás kněží tedy není v povrchních měřítcích toho, jak jsme jeden každý v nejrůznějších oblastech výkonní, že jeden lépe zpívá, druhý se krásně modlí, další umí získávat lidi a jiný zase získává granty. To všechno jsou měřítka vnější, nepřesná, zdánlivá. Tím pravým rozlišením je to, do jaké míry a jak často se nechává vést Kristem – vstupuje do dveří, kterými je jeho Spasitel. To však není tak snadno zjistitelné jako to všechno ostatní a naštěstí je konečný soud ne v našich, ale Božích rukou. A tak jako váš „pastýř“ s malým „p“ – rozhodně ne dobrý a v mnoha ohledech nedokonalý, stejně a možná i víc chybující než vy, je pro mě útěchou i nadějí, že i já budu započten do jeho stáda – ne jako nehodný pastýř, ale jedna z oveček. Fascinující na poselství o Ježíši jako Dobrém pastýři je zároveň i to, že je nejenom pastýřem, ale On sám je také Božím beránkem – ovečkou, ve svém lidství i on jedním z nás – jedna ovečka uprostřed stáda Božích dětí a přitom Beránek, který snímá hřích světa.

Amen

Kázání o III. neděli po Velikonocích 15. května 2011 v Husově sboru ve Vršovicích