Kázání 10. 7. 2011 – Duch Kristův

Iz 55, 10-13
Ř 8, 1-11                                                   
ev. Mt 13, 1-9. 18-23

Podobenství o rozsévači je podstatně známějším textem, nežli apoštolské slovo Pavlovo z listu Římanů, 8. kapitoly o Duchu Kristově, učiním proto výjimku z tradičního úzu, podle kterého se za základ kazatelské promluvy zpravidla vybírají texty evangelní a podívám se společně s vámi detailněji právě na úryvek z epištoly, který jsme slyšeli jako druhé biblické čtení při dnešní bohoslužbě. O rozsévači z Ježíšova podobenství se ostatně káže mnohem častěji, nežli z kazatelen zaznívá výklad apoštolského slova Pavlova týkající se Ducha. Přitom právě tato část z jeho listu do Říma obsahuje některá specifika blízká Církvi československé husitské. Mám především na mysli Pavlův termín Duch Kristův. Ten si zvolila Církev československá husitská jako ústřední pojem své věrouky i církevní praxe. Duch Kristův se stal normativem víry církve, která do preambule své Ústavy včlenila původní slovo formulované biskupem Farským v následné modifikaci systematického teologa Zdeňka Trtíka: Církev československou husitskou tvoří křesťané, kteří usilují naplnit současné snažení mravní a poznání vědecké Duchem Kristovým. Ducha Kristova tak tato církev od svého počátku spatřuje jako důležitou veličinu a to, že slovo o  něm učinila mottem svého církevního zřízení, tedy Ústavy, je vyjádřením jejího přesvědčení, že je to právě Duch Ježíše Krista, který ji opravňuje tvořit církev jako společenství Božího lidu. Vzpomínám si na rozhovor s jedním ze svých spolužáků na fakultě – dnes je stejně jako já už řadu let farářem, který se mi svěřil během studií, že málo rozumí tomu, co je vlastně tím „Duchem Kristovým“ myšleno. Jakou normou víry je Duch Kristův a jak se má uplatňovat v rovině mravního snažení a vědeckého úsilí? Není v posledku jen líbivým slovem, definicí, které málo rozumíme a o to hůř hledáme její praktické uplatnění? Ani já jsem si tehdy ve svých odpovědích nebyl úplně jistý, zdali mé myšlenky jsou zcela v intencích toho, jak to otcové „zakladatelé“ naší církve mysleli, ale napadlo mě, najít pro tuto normu normativ biblický: „Kde a jak se v bibli hovoří o Duchu Kristově a co je tím Duchem?“ A při tomto hledání nelze nenarazit právě na zmíněnou pasáž z 8. kapitoly Pavlova listu Římanům. Je to list, který reformace pochopila jako svou Magnu chartu. Její největší teologové počínaje Martinem Lutherem právě tento list vykládají coby stěžejní pro svoji učitelskou a církevní praxi. Jeho velkým tématem je otázka ospravedlnění a pochopení Ježíšovy smrti jako smírčí oběti za hříchy lidu. A právě zde – uprostřed listu, který má 16. kapitol je v kapitole 8. slovo o Duchu Kristově. Dlužno podotknout, že samotná Církev československá husitská pochopila tento pojem v biblických intencích až v následující generaci, neboť to byla právě ona, která přepsala původně malé „D“ ve slově „duch Kristův“ na Ducha s velkým „D“, jak to dnes čteme i v ekumenickém a jiných překladech Bible. Farský a jeho modernismem formovaná generace uvažovala nejspíš o Kristově duchu ve smyslu ducha velké a výjimečné historické postavy, která měla až následně a zprostředkovaně vliv na formování života v křesťanské pospolitosti. Takových „duchů“ však můžeme uvažovat celou řadu a nemusí to být jenom duchové výjimečných postav z historie. Známe „ducha zákonů“, ducha „první republiky“, ducha ve smyslu genia loci určitého místa. To všechno jsou jistě podstatné a formující momenty, které důležitým způsobem ovlivňují náš život a vnímání jednotlivých okolností, ale ve věci spásy – záchrany z nevíry, hříchu a odsouzení nám nepomohou. Na to je i Ježíšův duch krátký, pokud začíná malým „D“. Takový malý „duch“ se totiž snadno rozplyne právě proto, že je postaven na roveň duchů jiných – stejně malých. Je svázán s historií a takto vlastně v historii „uvázlý a uvázaný.“ Žít v Ježíšově „malém“ duchu znamená snažit se o to, co je dopředu odsouzené ke zmaru: řídit se pouze jeho etickými požadavky, pochopených čistě v rovině mezilidských vztahů, ale ty jsou jako takové nesplnitelné. Tímto duchem poměřované mravní snažení i vědecké poznání končí většinou u pouhého postesknutí si: „Co by tomu asi řekl Pán Ježíš…“ a protože nevíme co by tomu řekl, jdeme dál a nenecháme si do toho nikým, tím méně Ježíšem mluvit. Vskutku zázračná proměna ale nastane v momentě, když se nám duch s malým „D“ promění v Ducha velikého: Ducha Kristova. Tak o něm totiž uvažoval apoštol Pavel. Nevzpomínal na Ježíše jako na velikána dějin, historickou postavu, učitele ani mravokárce: Kristus mu byl Zachráncem, Spasitelem, živým Pánem, který má moc i jeho hříšný život proměnit, zachránit – spasit. To nedokážou malí nebo větší duchové ani těch největších lidských velikánů: to nedokáže žádný člověk, jedině Bůh. A Pavel nám zvěstuje radostnou zprávu o tom, že tento Bůh se pro nás stal člověkem, aby na těle svého vlastního Syna odsoudil hřích, a zjevil vůli Ducha. To je Duch Kristův. Kdo se jím dávají vést tíhnou ke věcem duchovním. Kdo tohoto Ducha nemají upřednostňují věci tělesné a dělají to, co sami chtějí, vede je sobectví a soustředěnost na sebe samotné. Kdo se dávají vést Duchem Kristovým překračují tento bludný kámen zaujatosti sebou samotnými směrem ke službě a potřebám druhých, přičemž nejsou živi ze své síly, ale z moci Ducha. Pavel správně říká, že kdo nemá Ducha Kristova, ten není jeho. Ani církev, která nemá Ducha Kristova, anebo má jenom malého ducha Kristova, není jeho církví. A proto nahlížím tento moment jako důležitý pro svůj

osobní duchovní život i pro život svého církevního společenství: otevírejme své životy i život církve Duchu Kristovu, choďme v Duchu Kristově a hledejme ho, dokud ještě nalezen může být. „Ti, kdo žijí jen z vlastních sil, nemohou se líbit Bohu. Vy však nejste živi ze své síly, ale z moci Ducha, jestliže ve vás Boží Duch přebývá.“

Kázání o IV. neděli po svatém Duchu v Husově sboru ve Vršovicích