Kázání 4.9.2011 – O bratrském napomínání

Ez 3, 7-11
Ř 13, 8-14
ev. Mt 18, 15-20

Téma, otevřené třetím z přečtených biblických textů – v ekumenickém překladu je tento oddíl z Matoušova evangelia nadepsán: O bratrském napomínání, může být v prostředí církve snadno výbušným. Jedná se o kritiku, se kterou si tak často nevíme rady, ať už máme být těmi, kteří se stávají jejími příjemci, anebo nás život postaví před úkol stát se těmi, kteří kritiku druhým sdělují. Žádná ze stran to nemá lehké: sdělit dobře kritiku může být stejně obtížné, jako dobře kritiku unést. Neuvážená kritika může být zraňující. Předtím, nežli sami sebe pasujeme do role kritiků druhých, měli bychom si svůj kritický obsah důkladně promyslet, nenechat se v okamžiku strhnout a vést se emocí. To platí i pro druhou stranu. Když na kritiku reagujeme, většinou ihned spouštíme obranné mechanismy, máme tendenci přecházet do protiútoku, kritizovat kritizujícího, vřou v nás emoce, které více či méně dáváme druhému najevo. V církvi, ale nejenom v ní, bývá často kritika zaměňována za odsudek a opět se této záměny mohou dopouštět obě strany. Ten, který kritizuje snadno sklouzává do roviny odsouzení anebo ten, který je kritizován považuje kritiku za své odsouzení. Obojí je špatně. Křesťané mívají často na paměti  Ježíšova slova: „Nesuďte, abyste nebyli souzeni,“ a uplatňují je i v případech, kdy by bylo na místě pozvednout kritický hlas. Mnohokrát to však neudělají právě proto, že zamění kritiku za odsouzení. To jsou však dvě naprosto odlišné kategorie. Dobrá kritika je vedena zájmem o druhého. V uměleckém světě platí, že i špatná kritika je lepší nežli žádná. Pokud například herec, režisér, výtvarník, nebo kdokoliv jiný z umělecké branže stojí zcela mimo zájem kritiků, může to pro něho představovat mnohem větší trauma, nežli pro toho, který se den co den dočítá negativní kritiky svého díla. Možná jsem se ale dopustil určitého zjednodušení, když jsem to, co je v bibli nadepsáno jako bratrské napomínání ztotožnil s kritikou, která je pojmem velmi širokým, ale také zobecňujícím. I tak si však stojím za přesvědčením, že kritika v církvi je namístě tam, kde není zaměňována za odsudek, protože jediným a nejvyšším soudcem je ten, ke kterému se naše víra upíná. Matoušův text, ekumenickými překladateli příhodně nazván O bratrském napomínání má jednu – možná vysvětlující zvláštnost hned na samém počátku. V biblickém textu čteme: „Zhřeší-li tvůj bratr…“ a některé rukopisy uvádějí ještě dovětek: „proti tobě.“ Možná to je klíčem k tomu, jak se stavět k věci tak ožehavé, jako je napomínání druhých, nebo chcete-li kritika. Pokud máme kritizovat, vždycky je důležité ptát se, z jaké pozice svoji kritiku vůči druhému vedeme.  A tady bible klade měřítko slovy: „zhřeší-li tvůj bratr…“ Především tedy musíme nabýt pevné přesvědčení o tom, že jsme se stali svědky hříchu druhého. Neméně důležité je klást si i otázku, jak se tento hřích dotýká mne samotného. Čím jsem v té věci já angažován: jedná se o hřích vůči mne, jsem tedy v roli poškozeného, nebo se děje příkoří na někom jiném a já jsem toho svědkem? Bez této osobní angažovanosti bychom měli být v napomínání druhých zdrženliví. Nedat pouze na to, co jsme slyšeli z druhé či třetí ruky. Nenechat se vést aktuální emocí, ve které se cítíme dotčení nebo pobouření jednáním druhého, aniž však přitom zcela přesně víme, k čemu došlo, jaké povahy to bylo a jak se nás daná věc dotýká. Pokud se však jedná o zjevný hřích – tedy věc, která je zřejmá, neoddiskutovatelná, a dokonce namířená proti mně, potom mi bible radí, ale víc než jako radě tomu rozumím jako imperativu, jít a pokárat toho, kdo zhřešil mezi čtyřma očima. Když si dotyčný dá říct, vyvodí následně ze svého chování patřičný důsledek, získal jsem svého bratra, říká bible. Pokud však ani potom dotyčný ve svém negativním jednání vůči nám, našim blízkým či širšími společenství nepřestává, máme si na pomoc přizvat kolegium – tedy další lidi jednoho až dva, kteří by potvrdili naši výpověď. Někdy je takové svědectví více osob pro kritizovaného důležitým impulsem, pokud mu pouze náš hlas nestačí. Jeden může být snadno nařčen z předpojatosti, omylu, ale pokud se na kritickém úsudku shodne více lidí, získává naše svědectví potřebnou váhu; až když selže i tento mechanismus, má být věc oznámena církvi. Zde může vyvstat problém, jakou její část či strukturu pod pojmem „církev“ vidět. Je to farář, rada starších, biskup, kárný výbor? V době, kdy byl napsán tento biblický text, to nejspíš takto kategorizováno nebylo. Církví je tak patrně myšleno širší společenství sester a bratří ať už na úrovni místní církve – tedy sboru, anebo i celku církve, pokud se ho záležitost týká. Když ani potom neposlechne, ať je ti jako pohan nebo celník: jinými slovy dál už se o něj nezajímej, protože víc z tvé strany dělat nejde. Jistě ne náhodou pokračuje tato pasáž slovy dokládajícími „moc“ církve. „Cokoliv odmítnete na zemi, bude odmítnuto v nebi, a cokoliv přijmete na zemi, bude přijato v nebi.“ Církvi jako celku je zde přisouzena důležitá spirituální role – být tím, kdo svazuje i kdo rozvazuje. Není to moc jednotlivců ale celé instituce. Proto církev vysluhuje svátost pokání, přijímá zpověď kajících hříšníků a uděluje rozhřešení – ne ze své moci, ale pro oběť Ježíše Krista. Pro bratrské napomínání však musíme mít neustále na paměti, že jsme to my sami, kteří jsme omilostněnými hříšníky a nic než Boží milost není tím, co nám otevírá cestu do nebe, ke druhému člověku a jednou i do věčného života.

Amen

Kázání o XII. neděli po svatém Duchu v Husově sboru ve Vršovicích 4.9.2011