Kázání 16. října 2011 – Tvoří Bůh zlo?

Iz 45, 1-7
1Te 1, 1-10
ev. Mt 22, 15-22

Odchýlím se pro tentokrát od zvyklosti používat za základ kazatelovy promluvy text evangelní a zaměřím se na úvodní biblické čtení ze Starého zákona. Na rozdíl od známého textu novozákonního o sporu farizeů s Ježíšem, zdali je dovoleno platit daň císaři, zůstává text Izajášův z kapitoly 45. neprávem opomíjený. Možná je to způsobeno zvláštním vyzněním 7. verše, který jakoby nezapadal do naší představy láskyplného a dobrého Boha. Vždyť právě v tomto verši je Božími ústy řečeno: „Já vytvářím světlo a tvořím tmu, působím pokoj a tvořím zlo, já Hospodin konám všechny tyto věci.“ Často se posluchači a čtenáři na základě této biblické pasáže ptají, zdali z tohoto konkrétního biblického místa vyplývá, že Bůh je původcem zla. Samozřejmě si nelze nepovšimnout textové podobnosti s jinou biblickou zprávou – zprávou o stvoření světa z knihy Genesis. O Bohu je shodně v Genesi i u Izajáše řečeno, že je tím, který tvoří světlo. Genesis sice neříká, že Bůh tvoří tmu, ale tmu považuje autor první biblické knihy za nedílnou součást stvoření. Nad propastnou tůní byla tma, říká, a v dalším verši hovoří o Bohu jako o tom, který oddělil světlo od tmy. U Izajáše je již proklamace Boha, který tvoří tmu zcela zřetelná. I v případě tohoto vykladačsky velmi obtížného textu platí zásada nevytrhávat jej z kontextu a zaměřit se při jeho výkladu na širší zasazení do dobového rámce. Budeme-li číst pozorně, zjistíme, že Boží slovo v něm obsažené se týká konkrétního pozemského panovníka – v tomto případě perského krále Kýra, jehož ediktem získali Židé v šestém století před Kristem násilně přesídlení do Babylónie, možnost návratu do své původní vlasti. Kýros je zde označen jako Boží pomazaný. Jeho konkrétní skutek vůči lidu Staré smlouvy obsahuje jisté mesiášské rysy – byť je panovníkem z pohledu Židů i nás křesťanů pohanským, stává se zachráncem, Spravedlivým mezi národy, který tím co koná napomáhá naplňovat Boží záměr záchrany a vysvobození z poroby. Židé Izajášovo prorocké svědectví poprvé vyslechli v čase, ve kterém prošli velikým útiskem. Přišli o svatá místa své země a svého náboženství, již desetiletí přebývali v exilu, kde byli konfrontováni s cizími naukami a náboženstvími včetně těch, podle kterých stáli za původem světa bohové dobra a zla, nemilosrdně mezi sebou soupeřící. I v perském náboženství, které vyznával dávný panovník Kýros to byl na jedné straně bůh, který stvořil dobro a který musel bojovat proti bohu zla. Proti této představě vystupuje biblické náboženství, které za jediného Tvůrce považuje Boha Hospodina – toho, který jediný je Dobrý, a mimo něj žádného Boha není. Bůh je nejvyšším a jediným Dobrem. Tato jedinečnost je ostatně zdůrazněna i v textu Izajášově: „Já jsem Hospodin a jiného už není…“ dokonce se ta samá proklamace objevuje hned dvakrát za sebou. Řečené zlo, jehož je podle 7. verše též tvůrcem Bůh, zde není nahlíženo jako morální kategorie. Nejedná se o opozitum k Dobru. Bůh není zároveň demiurgem – zlým bohem, který principielně tvoří špatně a špatné. Zlo je zde v důsledku prožitého dějinného presu a tragické zkušenosti vysídlení, útisku a pronásledování nahlíženo jako Boží dopuštění, neštěstí, něco, co Bůh dopouští, ale neopouští. Použitý hebrejský termín „ra“ – „zlo“ neznamená zlo ve smyslu hříchu – tedy skutku, který je v rozporu s Bohem jako nejvyšším Dobrem. A ještě před tím, nežli ukvapeně posadíme Boha právě pro tento biblický verš na lavici obžalovaných, měli bychom pozorně číst i dál, alespoň do osmého verše, který je neméně překvapivý. Když ho nedočteme dneska, zcela určitě ho uslyšíme za pár týdnů, kdy začíná Advent: Izajáš pokračuje ve 45. kapitole, hned poté, co řekne, že Bůh je tím, který působí pokoj i tvoří zlo, takto:  „Nebesa, vydejte krůpěje shůry, ať kane z oblaků spravedlnost, nechť se otevře země a urodí se spása a spravedlnost vyraší s ní. Známá adventní antifona Ejhle, Hospodin přijde s následným responsoriem Rosu dejte nebesa je víc než parafrází téměř doslovnou citací Izajášova textu: „Rosu dejte nebesa, a Spravedlivého dštěte oblakové, otevři se země a vydej Spasitele…“ Ne, tento text není obžalobou Boha, který tvoří zlo, aby ho následně sesílal na člověka, jak si to představovali vyznavači starověkých náboženství, plných znesvářených bohů. Naopak, zvěstuje jediného Boha, který je Dobrým, a v jehož plánu i dočasné zlo má roli toho, co může napomoci k dobrému pro ty, kdo věří. Žádná oblast není vyčleněna z Boží pravomoci. Není takové zlo, které by nemohlo být Bohem překonáno, není takové zlo, jehož váhu by neunesl Kristův kříž. Jestliže Bůh zlo dopouští, vždy s ohledem na konečné vítězství Dobra. Zkušenosti věřícího člověka – toho, který zachoval svou víru navzdory nepříznivým okolnostem, většinou shodně vypovídají o tom, že to, co se dříve jevilo jako zlé a i z objektivních příčin to zlem skutečně bylo – nakonec přivedlo takového jednotlivce ještě k hlubšímu prožívání Boží dobroty. Zní to paradoxně těm, kdo něco takového neprožili, ale jsou za tímto tvrzením svědectví lidí, kteří byli vysídleni ze svých domovů, deportováni na smrt ve vyhlazovacích táborech, svědectví těžce i nevyléčitelně nemocných, svědectví lidí, kteří přišli o své blízké. Všechny tyto a desítky dalších kategorií spadají mezi neoddiskutovatelné zlo. Jeho tvůrcem není Bůh. Bůh je tím, který i v tom nejtěžším zlu je člověku nablízku jako Dobro, které nekončí.

Amen

Kázání 16. října 2011 v Husově sboru ve Vršovicích o XVIII. neděli po svatém Duchu.