Kázání 13. 5. 2012 – Život vzešel z vody – křest

Sk 10, 44-48
1J 5, 1-6                                                    
ev. Jn 15, 9-17

 Prastará poučka, hojně propagovaná, ale také zprofanovaná materialistickým výkladem světa o původu života říká, že život vzešel z vody. Mám v té souvislosti dodnes před očima kouzelnou scénu z filmu geniálního českého režiséra Karla Zemana Na kometě, ve které z moře vychází po nohou a vzpřímeně ryba, což je okomentováno slovy: „život vyšel z moře“. Ten jeden filmový záběr mě zasáhl víc než následné hodiny a hodiny přednášek o původu člověka. Moře – praoceán je většinou evolučních biologů považován za kolébku – základnu života, kde se vůbec poprvé objevily jednoduché formy života, které poté působením řady vlivů a ve velkém časovém rozpětí směřovaly od původní jednoduchosti prvoků k budoucí rozmanitosti forem života tak, jak ho na naší planetě známe dodnes. Nechme materialistům jejich víru ve všemohoucí a všeurčující moc náhody které stačí pár desítek miliónů let, aby věci a okolnosti zapadly do sebe tak přesně, že rybám se snižující se hladinou oceánu narostly nohy aby mohly vyjít na pevninu, a za další desítky milión let aby se staly nikoliv rybami suchozemskými, ale aby se vyvinuly v člověka moudrého – homo sapiens. Křesťané se nemusí bouřit, ani halasně protestovat, když slyší v této věci hovořit vědce o roli náhody a čistě náhodných okolnostech, které snad v milardami let vymezené časové dotaci neustále se zvyšujícího pravděpodobnostního počtu stačily k tomu, aby z poslepu a náhodně losovaných písmen abecedy byl poskládán úchvatný básnický poém. Jestliže je to náhoda, říkám si „proč ne?“ vždyť náhoda, jak pravil klasik, je Božím pseudonymem, tam, kde se Hospodin nechce podepsat vlastním jménem. A proto v úplné svobodě svědomí nechávám vědcům a nejenom jim jejich přesvědčení o tom, že život vzešel z vody. Vždyť to samé vyznávám i já ve své víře křesťanské – ano, život vzešel z vody. Navíc, v případných diskuzích na toto téma bychom neměli zapomenout ani na to, že vodu za základní předpoklad pro vznik života neurčila až moderní věda. Už před více než dvěmi a půl tisíci lety  hovořil o vodě Thales Milétský jako o pralátce, ze které povstal svět. Hydron – voda byla pro tohoto „otce vědy“ základní matérií, ze které je uhněten celý svět a všechno co je v něm. Všímal si její proměnlivosti, schopnosti měnit skupenství z pevného na kapalné a plynné a označil ji za „božskou hmotu.“ I z těchto důvodů je mi blízký vědecký předpoklad o životě, který povstává z vody. Proč by právě takto nemohl život povstávat, řečeno de facto s Thaletem Milétským a nikoliv s koryfeji ateistického materialismu: „z vody“, pokud je voda božskou hmotou? A není ostatně ústředním biologickým přepokladem již od dob Purkyňových pravidlo, že všechno živé je z vajíčka, že život je pokaždé odvozen ze života, který mu předchází? Purkyně na to přišel v století devatenáctém, naši církevní otcové to dokonce vložili do Kréda: „Světlo ze světla, život ze života…“ Bůh je tím pramenem života – zdrojem, hlubinou bytí.

Neméně zajímavým důkazem o provázanosti našeho života s vodou je poměr tekutin v lidském těle. Vezmeme-li to od samotného počátku, tedy početí, tak na začátku naší tělesnosti jak ze strany otce, tak ze strany matky bylo naše prvopočáteční skupenství téměř výhradně kapalné: mužské semeno a ženské vajíčko jsou tvořeny převážně vodou. Následný devítiměsíční pobyt uprostřed vod plodových ze kterých jsme vystoupili ze tmy do podivuhodného světla není nepodobný dávnému povstání života z vody, kdy tvor do té doby žijící ve vodě vystupuje na pevninu, na souš. Ten, který plaval odchází po svých. Voda nás ale provází i nadále. Tělo novorozence je ze čtyř pětin utkáno z vody. Postupným stárnutím v nás voda ubývá, ale i tak ji po celý život máme v těle hojné množství. Tělo dospělého člověka je tvořeno vodou ze dvou třetin, u starého člověka pak z poloviny. Futurologické scénáře dalšího vývoje lidstva předpovídají budoucí konflikty o zdroje vody. Vody při veškerém jejím množství zůstává nedostatek.

Z biblického pohledu byla voda přítomná již při stvoření. Autor Genese hovoří o Duchu Božím, který se vznáší nad vodami. Tuto symboliku potom prostupuje i líčení události Kristova křtu v Jordánu. Ježíš je pokřtěn, otevírají se nebesa a sestupuje holubice, která usedá na rámě Spasitelovo. Opět se nad vodami vznáší Duch Boží. Evangelium tím sděluje, že v Ježíši Kristu přichází do světa nové stvoření – nový Adam, Kristus je novým člověkem v řádu stvoření člověka k Božímu obrazu. Plnost Boží znázorněná v tomto případě holubicí byla s ním. Následná křesťanská iniciace v podobě svátostného křtu je touto symbolikou nesena. Křtem se stává člověk součástí Boží rodiny. Křest ho uvádí do podivuhodného světa víry, je znamením výstupu ze tmy do nového světla. Křest je příslibem budoucí záchrany, vysvobození, které se již odehrálo ve smrti a vzkříšení Ježíše Krista. Nechat se pokřtít do jeho jména znamená vztáhnout jeho život, smrt i vzkříšení na sebe samotného. Každý, kdo věří, že Ježíš je Kristus, je zrozen z Boha. Ježíš je ten, který přichází skrze vodu a krev. Ne pouze skrze vodu křtu, ale i skrze krev kříže. Nestačí tedy jenom „nechat se pokřtít“. Křest je začátek cesty s Ježíšem. Křestní vodou je člověk uváděn na cestu Ježíšovu. Ta ale pokračuje dál, až za kříž. Život křesťana vzchází z vody křestního obmytí a směřuje k smírné oběti v prolití krve na kříži. Kristova krev ve svátosti večeře Páně potom otevírá věřícímu cestu do věčného života s Bohem. „Ne vy jste vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás,“ říká Kristus svým učedníkům, které nazývá přáteli. „Vy jste moji přátelé,“ říká. Radujme se z tohoto Božího přátelství v Kristu. Jeho dobrodiní se nám otevřelo ve křtu.

Amen

Křestní kázání o V. neděli po velikonocích 13. května 2012 na Den Matek, křest Antonína Pavlase.