Kázání 1. července 2012 – Mít nebo být

Pl 3, 24-33
2K 8, 7-15                                                 
ev. Mk 5, 21-43

 Hovoří-li se o podílu, většinou to bývá to v oblasti majetkové. Podíl na majetku požadoval jeden ze synů na svém ještě žijícím milosrdném otci, jak o tom vypráví Ježíšovo podobenství o marnotratném synu. Současná právní úprava manželské instituce zná tzv. bezpodílové vlastnictví manželů – společně nabytý majetek manželů je po celou dobu trvání jejich svazku držen oběma stranami v plné výši, jinak je tomu však v případě dědictví, kdy se každému z dědiců stanovuje podíl daný zákonem nebo vůlí zůstavitele. Člověk může být podílníkem v držení a správě majetku právnických osob, mít podíl ve firmě, vlastnit akcie, mít účast na zisku podílových fondů. Znám lidi, kteří spokojeně žijí z podílů vyplývajících z jimi investovaných prostředků, ať už to byly peníze, myšlenka, práce či organizační schopnosti. Jinak řečeno: je nepřeberné množství různých druhů a způsobů podílnictví v oblasti finanční i majetko-správní. A protože se jedná o něco, co člověka provází od nepaměti, i bible si tohoto dávného civilizačního fenoménu všímá, hovoří o něm na mnoha místech a v nejrůznějších souvislostech. Něco vlastnit – činit si právo mít svůj podíl, má člověk po generace zakódováno hluboko ve svém nitru. Od nejútlejšího věku svých dětí si všímám, jak člověk dokáže často nekompromisně lpět na tom, co označí za své vlastnictví, svůj majetek. „To je přeci moje, to ti nedám,“ je jedna z nejčastěji používaných dětských vět. Jako otci mi často taková tvrzení připadají úsměvná, protože za nimi vidím skutečnost nabytí takto striktně drženého majetku. V naprosté většině případů to je totiž tak, že dítě vlastní to, co dostane darem od svých rodičů nebo kamarádů – mnohokrát i nezaslouženě. A protože slova o nároku na majetek, na to, co je naším podílem, opakujeme od mládí, v dospělosti je ovládáme tak bravurně, že nám neodmyslitelně připadají jako zcela samozřejmá součást naší existence. Filosof a psycholog Erich Fromm napsal o tom bravurní studii s názvem Mít nebo být. Často nám jedno splývá s druhým do té míry, že bezpodílové bytí nemající oporu v držení majetku, toho, na co má člověk nárok – právo, si ani nedokážeme představit. Podílem na majetku chce člověk zajistit nejenom sebe, ale i své potomky, přičemž to velice často bývají právě dědická řízení, která stojí na počátku hlubokých rodinných rozvratů. Jako pravdivé a z praxe vycházející se tak v řadě případů jeví konstatování: „Máte dobré rodinné vztahy? Tak to jste ještě nedědili…“ Čím větší je hodnota majetku, tím složitěji bývají definovány podílové vztahy na něm. Bible však hovoří ještě o jinému druhu podílu, nežli o tom, který je určován držením majetku. „Hospodinovo milosrdenství, jež nepomíjí, jeho slitování, jež nekončí. Obnovuje se každého rána, tvá věrnost je neskonalá. Můj podíl je Hospodin, praví má duše, proto na něj čekám.“ Tak nahlíží na svůj život autor starozákonní biblické knihy Pláč, který bývá někdy ztotožňován s prorokem Jeremiášem. Ani slovo o majetku, o držení toho, na co má člověk nárok, jaký je jeho podíl. „Mým podílem je Hospodin,“ říká člověk coby duše živá. Není jiného podílu, který by mohl náš život lépe zajistit nežli ten, který máme v Bohu. Bůh je pramen žití, je zdroj života, z něho život vyvěrá a do něj se opět navrací. Mít podíl na Hospodinu znamená mít podíl na životě, mít účast na zdroji života, být do něho zapojen. Je to Bůh, který mrtvé probouzí do života, z ničeho tvoří něco a to co není najednou je POUZE z jeho milosti. Proto je každý život projevem této milosti i vyjádřením podílu, který máme ve svém Stvořiteli. Albert Schweitzer, když ztratil svou víru v Ježíše jako v Krista, odešel jako lékař do Afriky, aby se s ním setkal v pralese ve své službě potřebným, přičemž úcta k životu se mu stala naplněním a smyslem života samotného. Věřící křesťan je na tom úplně stejně jako kterýkoliv jiný živý člověk – s tím rozdílem, že si svůj podíl v Bohu uvědomuje, že o něm ví; do jaké míry však na něho spoléhá a počítá s ním je už věc druhá. Přičemž však započíst Boha do svých životních kalkulací se v závěrečné bilanci může jevit jako to nejdůležitější.

Bratři a sestry, ve víře se stáváme podílníky toho nejvýnosnějšího fondu, který existuje, fondu, který nikdy nebude devalvován, neohrozí ho žádné měnové ani společenské turbulence, nedojde bankrotu. Věřit v Boha, mít svůj podíl v Hospodinu je však víc než účast v sebelépe placené správní radě. Vklady ve víře ukládané neohrozí mol ani rez, ani žádný lupič se jich nemůže zmocnit. Jedna z liturgických modliteb církve je modlitbou nad dary, ve které vyznáváme: „Nemáme nic, co bychom ti mohli dát, neboť všechno co máme je od tebe…“ V této perspektivě by měl křesťan slevovat ze svých „oprávněných nároků“, zaručeně jistých podílů tam či jinde, protože jediným podílem, který nás může zajistit pro věčnou budoucnost s Bohem je upřímná, trpělivá a tichá víra a z ní i vycházející ochota dávat. Všechno ostatní je ve srovnání s tím až druhotné. Jak nejlépe zajistím své děti, svou rodinu? Tak, že jim ukážu svou upřímnou víru v Krista, že je naučím přicházet a čerpat z pramene života, který jsem sám okusil. To je hodnota, které se nevyrovná krásný dům, byt či plné bankovní konto, které jim jednou odkážeme, ale nejde jenom o to, co nastane po našem odchodu ze života. Apoštol Pavel kladně hodnotí úsilí církve – tedy společenství živých lidí, ve kterém málo majetní dávali ze svého nedostatku pro potřeby celku, bohatí pak dávali ze svého přebytku, aby byl v díle církve rovnovážný stav. Ne tak, že dávali jenom bohatí. Raduje se, když z veliké chudoby vzchází najednou bohatá štědrost. Možná jsme právě na tento aspekt v církvi pozapomněli, přičemž ono „dávání“ nemusí být zdaleka jenom o penězích.

Amen

Kázání v neděli 1. července 2012  v Husově sboru ve Vršovicích o V. neděli po svatém Duchu