Kázání 15.7.2012 – Panovník stojí na hradbách s olovnicí

Am 7, 7-15
Ef 1, 3-14
ev. Mk 6, 14-29

Obraťme svoji pozornost od temného příběhu úkladné Herodiady a její nejmenované dcery, která si poručila donést na míse hlavu proroka Jana Křtitele, k prorocké postavě, která žila více než sedm set let před událostmi, popisovanými v evangeliu. Biblické texty této neděle otevíráme poselstvím Ámosovým. Dávný judský prorok Ámos oznamuje severnímu Izraeli nadcházející pád. Činí tak působivým obrazem Panovníka Hospodina stojícího na hradbách s olovnicí v ruce. Pro ty z vás, kteří běžně s tímto druhem stavebního náčiní nepřicházíte do kontaktu připomínám, že olovnice je prastará pomůcka sloužící na stavbách k určování svislé roviny, jakási vodováha nastojato. Je to nástroj nesmírně jednoduchý, přitom však mimořádně účinný. Člověka provází odnepaměti, zaručeně ho lidé znali již v dobách předbiblických. Jedná se o provázek, na jehož konci je zavěšen kus olova, podle kterého došel i svého označení: olovnice. Těžký kov, kterým olovo je, napíná provázek silou přitažlivosti zemského jádra tak, že člověk pomocí něho může překontrolovat, zdali budovaná zeď je rovná. Olovnice má však ještě i druhý způsob využití: zjišťuje se pomocí ní výška vodního sloupce. Námořníci, ale třeba i studnaři pomocí ní měří hloubku vody. S první z jmenovaných funkcí olovnice mám zprostředkovanou zkušenost. Ačkoliv sám se do stavby zdí nepouštím, při organizování oprav církevního majetku často hledím pod ruce stavitelů, v nichž olovnice bývá i dnes naprosto běžným nástrojem. Odpozoroval jsem, že téměř pravidelně s každým jejím použitím začínají zedníci nadávat na ty, kteří stavěli před nimi, jak mohl někdo postavit tak křivou zeď. jejich stesky na to, že nic není v rovině už beru jako samozřejmost. Zároveň počítám s tím, že i tato nově postavená zeď současnými mistry staviteli žehrajícími na své předchůdce se záhy dočká stejného ohodnocení od těch, kteří po letech přijdou po nich: „Jak mohl někdo postavit něco tak křivého? Vždyť tady není žádná rovina, žádný pravý úhel!“ Tolik mé asociace spjaté s nástrojem zvaný olovnice. Prorok Ámos však tento důležitý stavební nástroj nevidí v rukou lidských dělníků, ale samotného Hospodina. V jeho vidění stojí sám Bůh na hradbách a napíná olovnici. Chystá se tedy nejspíš činit to samé, jako když stavitel přeměřuje rovnost postavené zdi. Výsledné Boží zjištění však není nepodobné zjištění mých farních stavitelů, žehrajících na chybějící rovinu. I Bůh v Ámosově vidění zjišťuje totální absenci roviny podle Božího záměru. Olovnice je přiložena k pádu Izraele, protože dosvědčuje pokřivení Božího lidu, vychýlení z roviny vytyčené Boží paží. A tak se v Božích rukou v Ámosově vidění proměňuje olovnice v trestající nástroj. Dopadá do středu Izraele, který se láme ve dví. Starověký judský prorok Ámos je oznamovatelem nadcházejícího pádu severní části izraelského království. Ámosovo proroctví je cenným biblickým dokladem o tom, že v dějinné perspektivě ani rozdělení, případně i zánik části Božího lidu nemusí být dějem nijak mimořádným. Když padl celý severní Izrael, proč by nemohla padnout i jedna jeho církev či sbor? Bůh podobně jako stavitel obchází své dílo a poměřuje stanovené roviny: co je rovné a co je křivé. Možná právě v tomto apelu můžeme najít spojnici mezi příběhem Ámosovým a příběhem jeho o mnoho staletí mladšího kolegy, jordánského proroka Jana Křtitele. Jan Křtitel také svou prorockou službu zahájil voláním po vyrovnání cest Páně, po přímém činění stezek jeho, po narovnání vztahů mezi lidmi a Bohem. Asi je to univerzální prorocký motiv vlastní každému, kdo je k takovému volání zmocněn Božím Duchem: „napřimte se, narovnejte hlavy, neboť se přiblížilo vaše spasení“, ale také: „narovnejte své životy, narovnejte své vztahy, postavte se pod Boží olovnici a sami porovnejte své roviny s rovinou Boží.“ Kdo si myslí, že je za všech okolností rovný jako pravítko, že neexistuje v jeho životě žádná zatáčka čekající na vyrovnání, ten ještě zcela určitě nestál tváří v tvář Bohem vytyčené rovině. Na jeho hlavu ale určitě dopadnou následky Božího přeměření. Boží soud se nezastavuje ani před posvátnými místy. Vždyť co mohlo být pro Izrael většího, nežli posvátná návrší, na kterých obětovali jejich praotcové: Abraham, Izák a Jákob? Všude tam na jejich počest vybudovali slavné a hojně navštěvované svatyně. V nich se konaly honosné obřady, skládaly oběti, slavily bohoslužby. Nic z toho Božímu soudu nezabránilo. Pokud do detailů propracovaná obětní služba nebyla doprovázena upřímností, která by našla své uplatnění i ve vztazích a životních situacích mimo zdi svatyň, Bůh o takovou oběť nestál. České slovo upřímnost má svůj kořen ve slově přímý, tedy rovný. Upřímnost je rovina horizontální, která narovnává naše mezilidské vztahy. Říci někomu něco upřímně, na rovinu, a zároveň takové sdělení unést je důležitou zkouškou, verifikací funkčnosti našich mezilidských vztahů. Jedině na takovou přímou lidskou horizontálu může pravoúhle navazovat Boží vertikála: směr od Boha spuštěný směrem k člověku, podobně, jako když stavitel spouští z výšky dolů olovnici. Rovnost vytyčeného směru vertikálního vyjde najevo tehdy, je-li rovný podklad. Ne náhodou je ústředním křesťanským symbolem kříž jako průsečík roviny vertikální s rovinou horizontální. Kříž Kristův je tím místem, kde se tyto dvě roviny spojují v jedné jediné a univerzální oběti Ježíše Krista za nás. Mějme ve svém životě na paměti oba tyto směry a snažme se narovnávat to, co jsme pokřivili v sobě, ve své církvi, v našich vzájemných vztazích, v našem křesťanském pohledu na svět. Nechme se oslovit poselstvím proroka Ámose: „Hledejte dobro a ne zlo a budete žít, a tak Hospodin, Bůh zástupů bude s vámi, jak říkáte. Mějte v nenávisti zlo a milujte dobro, uplatňujte v bráně právo! Ať se valí právo jako vody, spravedlnost jako proudící potok.“

Kázání o VII. neděli po svatém Duchu 15.7. 2012 v Husově sboru ve Vršovicích