Kázání 2.9. 2012 Tradice otců

Dt 4, 1-2. 6-9
Jk 1, 17-27
ev. Mk 7,1-8.14-15.21-23

Viděno současným pohledem, může být mnoho posluchačů či čtenářů biblického svědectví o Ježíšově sporu s farizeji a zákoníky ohledně mytí rukou před jídlem na straně těch, kteří Ježíše kritizovali za to, že někteří z jeho učedníků přistupovali k jídlu bez toho, aby provedli náležitou očistu. Takto pochopeno mohli bychom Ježíše prohlásit za patrona všech špinavců, kterým nestojí špína na rukou ani za tu krátkou, nicméně potřebnou chvíli času, věnovaného jejímu odstranění. Skoro abych se bál říkat tento příběh před dětmi s obavou, až je budu příště před jídlem posílat do koupelny, že mi odpoví: „Vždyť ani Pán Ježíš netrval na tom, aby si jeho učedníci myli ruce před tím, nežli zasedli ke stolu…“ Ve skutečnosti není jádrem této výměny názorů mezi Ježíšem a farizeji otázka čistoty z hlediska hygienického. Hygiena byla v tomto případě tím posledním, co by měli farizeové, učedníci a potažmo i Ježíš na mysli, i když řeč zpočátku byla o mytí rukou. V pozadí sporu je otázka dodržování tradic. Tak je ostatně v Ekumenickém překladu tento oddíl nadepsán: Tradice otců, následná Ježíšova řeč k učedníkům pak nese název Co člověka znesvěcuje. Ježíšovi ani farizeům nejde o hygienu, ale o dodržování tradic zděděných po otcích. V případě farizeů a celé židovské pospolitosti však nešlo o nějakou podružnou, okrajovou tradici, nýbrž o zcela zásadní bod z Mojžíšova zákona týkající se kultické čistoty. V Ježíšově době už byla dávno uplatňována praxe známá v židovství dodnes, týkající se způsobů konzumace a přípravy košer jídla. Mytí rukou těch, kteří se scházejí u společného stolu je její nedílnou součástí. Ježíš, ač Žid pohybující se v židovském prostředí, jedná v tomto s na svou dobu nevídanou suverenitou. Nevystupuje jako ten, který by čekal na výklad farizeů, aby se mu přizpůsobil. Jedná svrchovaně na základě vyšší autority – tak tomu nejspíš rozuměli učedníci a ti, kteří ho následovali, naopak, svým kritikům se musel jevit jako rouhač či blázen, což v podstatě znamenalo totéž. V dnešním židovstvu by byl Ježíš nejspíš zařazen do jeho liberálního proudu, takové dělení však tehdejší svět neznal. Být židem znamenalo žít v tradici otců, tak, jak byla po staletí vykládána znalci Mojžíšova zákona. Každý žid byl „pravé víry“ – tedy ortodoxní, nebo židem nebyl, případně byl označen za blázna, za pomateného. Vzpomeňme, že i tato alternativa přišla ke slovu v souvislosti s Ježíšem tehdy, když za ním přišli někteří členové jeho rodiny, aby ho odvedli do ústraní, neboť si mysleli, že se zbláznil. Ježíšova autorita je však v jeho případě autoritou prorockou, on sám se ostatně odvolává na proroka Izajáše, když ho ve své řeči farizeům cituje. Pouze prorok si mohl dovolit kritizovat soudobou praxi bez toho, aby byl považován za blázna. Ježíš se neváhá dotknout tak svatých věcí náboženství svého lidu, jako jsou ustanovení Mojžíšova zákona. Nakládá s nimi v plné svobodě a s takovou autoritou, jakoby Mojžíš stál z jedné strany po jeho boku a ze strany druhé prorok Elijáš. To není jenom snivý obraz z Petrova vidění Ježíšova proměnění na hoře. Ježíš takovou autoritu uplatňuje i tehdy, kdy sestupuje do nížin, když bere do rukou chleba, aby ho lámal, když uzdravuje nemocné, když odpouští hříchy nebo když mrtvé vrací zpátky do života, anebo: když svým učedníkům dovoluje, aby jedli neomytýma rukama. Možná to je z hlediska hygieny nezdravé, nezapadá to do tradice otců, ale rozhodně je to podružné ve srovnání s autoritou, po jejímž boku v ten čas učedníci stolují. A právě tento moment bych chtěl zdůraznit.

Tradici považuji i svém náboženství a ve své církvi za úžasnou věc. Je schránkou opatrující cenný poklad. Tradice znamená něco, co je tradováno, předáváno z generace na generaci. Bez ní bychom těžko něco tak vzácného jako je víra získali a udrželi. Mají ji vštěpovat otcové svým synům, matky svým dcerám – to se ostatně potvrzuje po staletí jako v židovství, tak v křesťanství, kde ústředním prvkem náboženské výchovy je rodina jako první misijní pole. Církev, která rezignuje na faktor rodinné zbožnosti sama sebe odsuzuje k zániku prostým vymřením, protože pokud víru nebudeme předávat v konkrétní tradici svým dětem, vnoučatům i pravnoučatům, tak následné generace přijdou o poklad svých rodičů, přijdou o jejich církev, přijdou o tradici svých rodičů a prarodičů. Tradici rozumím jako širokému řečišti proudu křesťanské víry. V ní je nesena liturgie, modlitební život, výklad a četba Písma, učení církve a tisíce dalších věcí zásadních i okrajových – třeba i takových, kdy v které části bohoslužby povstáváme, kdy sedáme, kdy klekáme. Tradice se různí stejně, jako se různíme my lidé. Židé v ní měli a mají i takové detaily jako je mytí rukou. Tradice se však nemá stát prázdnou truhlou ze které poklad někdo odnesl dávno před námi a my si nechceme přiznat, že jsme byli okradeni. Pokud nám tradice pomáhá udržet životnost naší víry a nestaví se proti Boží autoritě pro nás ztělesněné ve Vzkříšeném Kristu: držme se jí. Žijme v ní, pěstujme ji a předávejme ji svým dětem. Pokud jsme mrtvou tradicí živého Krista zavřeli do truhly a pohřbili v sobě či ve své církvi – pryč od ní. Živý Kristus nám ji stokrát vynahradí. Nezaměňujme tradici a víru – i když obě spolu velmi úzce souvisí, nejsou totožné. To, co zachraňuje není tradice, ale víra v Krista. Spravedlivý bude ospravedlněn z víry, nikoliv na základě tradice, ve které žil a ve které svou víru praktikoval. Dávejme pozor, abychom svým jednáním v osobním životě i v církvi nenaplňovali varovné Ježíšovo slovo:  „…rušíte Boží slovo svou tradicí, kterou pěstujete…“

Amen

Kázání o XIV. neděli po svatém Duchu 2. září 2012 v Husově sboru ve Vršovicích