Kázání 16.9.2012 – …dal mi jazyk učedníků

Iz 50, 4-9a
Jk 3, 1-12                                                            
ev. Mk 8, 27-38

Jak prorok Izajáš, tak autor listu Jakubova shodně hovoří o jazyku a v té souvislosti také o slovu. „Panovník Hospodin dal mi jazyk učedníků, abych uměl zemdleného podpírat slovem,“ tak hovoří prorok o daru slova, které podpírá druhé. Podobně Jakub uvažuje o jazyku jako o mocném nástroji lidského slova, lidské řeči, přičemž z týchž úst může vycházet požehnání, ale také zlořečení. Slovo o slovu – tak nazval ve své době ještě disident a zanedlouho poté už budoucí prezident Václav Havel svůj slavný esej, ve kterém se zamýšlel na význam, mocí a smyslem slov. Mé kazatelské „slovo o slovu“ nechce být a ani nebude nápodobou úvahy Havlovy. Chci spolu s vámi přemýšlet o slovu v jeho duchovním významu a snad se mé myšlenky podaří správně vtělit do slov vám srozumitelných. Smyslem kázání nemá být zahlcení posluchačů slovy, ani slovní a myšlenková exhibice kazatelova. Ve známé anekdotě se kdosi ptá malého chlapce po jeho návratu z kostela, co si pamatuje z toho, co pan farář kázal. Chlapec odpoví velmi stručně: „O hříchu…“ A co říkal o hříchu, zní další otázka: „Byl proti,“ odpoví bezelstně hoch. My kazatelé někdy propadáme velikášské touze zvěstovat slovo Boží tak mocně, aby se lidé před našimi zraky proměňovali, aby radikálně měnili způsob života pod dojmem toho, co od nás uslyší: nového, originálního, mocného, duchaplného. Častým nedostatkem především mladých kazatelů je jejich až úporná snaha na malém prostoru říci co nejvíc – i já jsem si tím prošel, abych nakonec s každým rokem se prodlužující kazatelskou praxí uznal, že ono anekdotické shrnutí: o čem kázal pan farář? O hříchu a byl proti – je vlastně v geniální zkratce vyjádřené to, čím je charakteristická správná kazatelská služba. Ruku na srdce – co si pamatujeme z kázání pronesených před rokem, před týdnem, co si budeme pamatovat z dnešního kázání až přijdeme domů a někdo nám položí otázku: o čem kázal pan farář? Naše shrnující odpověď nejspíš nebude nepodobná oné odpovědi chlapcově, když chtěl vyjádřit postoj svého kazatele ve věci hříchu. Slova, slova a slova, úsloví říká, že slova plynou a voda teče. Jsme svědky nebývalé inflace slov, dnes a denně valících se na nás rozličnými způsoby. Církev a my kněží se na tomto rozmnožení slov také podílíme: svými slovy povzbuzujeme, ale také zraňujeme, svou řečí stavíme jak mosty, tak ale i bariéry vůči těm, kteří nám naslouchají. To všechno jsou lidská slova, kterými oplýváme, dar řeči nám svěřený. Ve své službě kazatelské jsem už dávno odhodil někdejší nereálná očekávání: lidé se většinou nemění pod dojmem toho, co od nás slyšeli,co jsem jim řekli, ze slyšeného až devadesát procent zapomínáme do té míry, že z dlouhého traktátu o povaze hříchu si stejně jako ten chlapec nakonec pamatujeme jenom jediné: že pan farář byl proti. Někdo může nabýt dojmu, že to je nuzný výsledek páně kazatelova úsilí, ale já mu tleskám. Vždyť i dětský posluchač v takové promluvě správně poznal, na které straně řečník stál. To je veliký kazatelův úspěch, zdaleka ne samozřejmý. Jiná poučka říká, že lidé si nebudou pamatovat, co jsme jim říkali, ale jak se v naší přítomnosti cítili, jak jsme je dokázali přesvědčit nikoliv vemlouvavou řečnickou schopností, ale integritou mezi tím, co říkáme a jak žijeme, jak na druhé působíme. To všechno jsou slova v rovině lidské. Ale vraťme se zpátky do bible. Jedna z jejích nejznámějších pasáží začíná: „Na počátku bylo Slovo…“ To je však až v Novém zákoně. Ještě před tím se na stránkách Zákona starého setkáváme s mocným slovem, které se děje, odehrává. Hebrejský výraz pro slovo je „dávar“. Podle některých výkladů je „dávar“ svatyní svatých, jiným termínem pro velesvatyni, zadní stranou chrámu, nejposvátnějším místem stánku setkávání. Židé rozumí slovu jako aktivnímu, dynamickému procesu, Božím slovem vznikají světy. Slovo je tak mocnou silou, která se staví proti nicotě. Moje víra mě přesvědčuje o tom, že jedním z nejmocnějších důkazů o tom, že člověk je Božím obrazem je to, že je nadán na rozdíl od zvířat darem řeči, která je schopna vést vzájemnou komunikaci pomocí slov. Kdykoliv dar řeči používáme, máme co dočinění s posvátným. To správně rozpoznal autor listu Jakubova, když hovořil o žehnání i zlořečení z jedněch úst. Člověk může tento Boží nástroj používat buď k rozmnožení dobra, nebo ke zlému. Slovo nejenom staví, ale také boří, nebuduje jenom, ale také ničí, zpátky jej nevezmeme ani párem volů, zároveň nedohlédneme konce svých slov. Kdyby mi před lety někdo blízký nepověděl o Pánu Bohu, nejspíš bych dnes tady před vámi nestál jako kazatel. Přičemž konkrétní slova si už nevybavím, nevím, jak která řeč zněla, ale vím, na čí straně ten, který mi Boží slovo zvěstoval stál. Podobně se to má i s promluvami nás kazatelů. Dobré kázání není to, které si pamatujeme slovo od slova, ale to, ve kterém se nás – třeba jen na malý okamžik dotkne díky neobratným slovům lidským Slovo Boží. Díky kterému jsme potěšeni, povzbuzeni ve víře, omyti mocným proudem jako kamínek v řece znovu a znovu zalévaný vodou, která kolem něj nepřestává téct. Vystavovat se takovému proudu však znamená znovu a znovu přicházet, znovu a znovu slyšet, neboť víra je ze slyšení – nikoliv tak, že slepě budeme přijímat, co nám kdo říká, ale že slovo se stane skutečností. Starozákonní proroctví jsou uvozována slovy: „Stalo se slovo Hospodinovo k proroku…“ a následuje prorokovo jméno. Prorok není Božím megafonem, ze kterého na nás křičí Hospodin. Prorok je jako člověk nástrojem slova, které se mu stalo, které se v něm a pro něj odehrálo. Kéž i v nás a pro nás se toto slovo Boží stává…

Amen

Kázání o XVI. neděli po svatém Duchu 16. září 2012 v Husově sboru ve Vršovicích