Kázání 4. 11. 2012 – Které přikázání je největší?

Dt 6, 4-9
Žd 9, 11-15
ev. Mk 12 ,28b-34

Když má Ježíš odpovědět jednomu ze zákoníků na otázku, které z přikázání Desatera je první ze všech – tedy, které je nejdůležitější, nepřichází překvapivě s preferencí jednoho na úkor ostatních, ale geniálně shrnuje nejprve první desku Zákona, a poté i druhou. Ježíšova odpověď, která vešla do křesťanského učení jako Ježíšovo dvojpřikázání lásky, přesně zapadá do linie židovských shrnujících zkratek, kterými moudří učitelé – povětšinou rabíni, dokázali na malém prostoru jedné či dvou vět vyjádřit podstatu rozsáhlého celku. Ježíšova odpověď se týká Desatera – deseti značek, ukazatelů ke svobodě, doporučení k lepšímu životu, předobrazu budoucího přebývání s Bohem. Desky s Mojžíšovým desaterem patřily k nejposvátnějším předmětům židovského náboženství – spočívaly v Truhle smlouvy v prostoru chrámové velesvatyně. Nebylo důležitějšího sdělení, nežli to, které obdržel Mojžíš na hoře Sinaj od Hospodina. Které z nich však vybrat jako to nejdůležitější? Ježíš si je vědom, že zdůrazněním jednoho by došlo k umenšení těch ostatních. Přitom však všechna přikázání tvoří jednolitý, souvislý celek. Je snad přikázání: „Nebudeš křivě svědčit?“ méně důležité, nežli přikázání: „Nebudeš krást“? Podobně: „Pamatuj na Boží den odpočinku“ je méně významné, nežli: „Nevezmeš jméno Boží nadarmo“? Přistoupit na toto poměřování, srovnávání co do významu, znamená rozbíjet celistvost tohoto Božího sdělení. Připomíná to rozbití desek Zákona rozhorleným Mojžíšem, když byl svědkem modloslužby izraelské pospolitosti. Tradičně je Desatero děleno na přikázání, odkazující k Boží vertikále. Kolmice spojuje to, co je nahoře s tím, co je dole: na jedné straně Bůh, který je vyvýšený – Bůh na výsostech, versus lidé na zemi – Bůh v nich má zalíbení, jak oznamují andělé betlémským pastýřům. Tématem první desky je Bůh a člověk, respektive vztah člověka k Bohu. Horizontála určuje desku druhou. V jedné rovině společného lidství žije člověk jeden s druhým jako tvor společenský. Vytváříme vzájemné vazby, pomocí kterých vstupujeme do kontaktu s ostatními lidmi. Co má tyto vztahy prostupovat a jaký mají mít rámec uvádí Desatero ve své druhé části. Protneme-li vertikálu s horizontálou, vznikne kříž. Jeho průsečík je tvořen rovinou Boží vertikály, která se protnula s lidskou horizontálou. Obojí přináší ve svém poselství Desatero – Boží zákon skrze služebníka Mojžíše svěřený lidem jako doporučení k lepšímu životu, a stejné poselství zaznívá v životě Ježíše Krista. Ukazatele ke svobodě však už nejsou v jeho případě napsány do chladného kamene, ale on sám jako živý člověk se stává ztělesněním Zákona. Evangelista Jan to v známém Prologu svého evangelia říká takto: „Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda se stala skrze Ježíše Krista.“ Není tedy možné, aby ten, který je milostí a pravdou nadřadil jedno přikázání nad druhé. Namísto toho podává vysvětlení, co znamená pořádat svůj život podle Božích doporučení. Ježíš vykládá Písmo Písmem a cituje z jiného místa Mojžíšových knih starobylé židovské vyznání víry Š´má Jisrael: „Slyš Izraeli, Hospodin, Bůh náš, jest jediný pán; miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své mysli a z celé své síly.“ To je přikázání číslo jedna, říká Ježíš. To ať je první deska Zákona ve tvém srdci. Nikoliv otrocké sledování: dodržel jsem první, druhé, třetí a čtvrté a proto mi nebe leží u nohou, nýbrž snaž se pořádat svůj život podle Boží vertikály. Dej se do roviny, napřim se, hledej pravý úhel svého života, polož své lidství tak, aby tvé oči byly upřeny k tomu, který je nad tebou. Nedívej se na Boha z úkosu, ale přímo, tak, že člověk zvedne svůj zrak a hledí nad sebe: na Boha, který je na výsostech. A čiň tak z celého srdce, z celé mysli a z veškeré síly, kterou máš. Převedeno do jazyka současné mluvy: nehledej Boha polovičatě, na půl nebo na čtvrt úvazku – tehdy, když ti teče do bot, anebo jenom tehdy, když je ti dobře a nic tě nebolí. Dej do toho hledání celé své srdce, svoje nitro, objev v sobě touhu po životě, který vyvěrá zevnitř. Podobně je to i s citovanou myslí. Hebrejština hovoří o duši. Člověk samotný je duše živá – nikoliv ve smyslu nějaké v něm ukryté nehmotné substance, ale tak, že je dechem oživován, dýchá aby žil. S každým nadechnutím si uvědomuj, že jenom z Boží milosti jsi živý. Používej svůj rozum, přemýšlej, uvažuj, mysli na toho, který stvořil celý svět a stvořil i tebe. A konečně to třetí Ježíšem zmiňované v jeho shrnutí první desky Zákona: „miluj Hospodina z celé své síly.“ Napři do své lásky k Bohu veškeré úsilí, nejeď na půl plynu, jednu sedminu v týdnu, ve které si vyhradíme hodinku na Pána Boha v kostele. Milovat z celé síly znamená celou sílu dávat do služby Bohu. Svědčit o Bohu tím, co člověk koná, jak jedná, jak se chová, do čeho svou sílu investuje. Takto viděno už následuje jenom dovětek prvně řečeného, který zahrnuje pravidla pro veškeré mezilidské vztahy: „Miluj bližního svého jako sám sebe!“ To, co jsi načerpal od Boha prokaž a předej druhým. Jak chceš, aby se druzí chovali k tobě, tak ty ve všem jednej s nimi. Druhého měj rád tak, jako máš rád sebe. Od lásky soběstředné přejdi k lásce vydávající se. Usiluj, hledej pokoj mezi lidmi, staň se strůjcem pokoje, tím, který přináší pokoj tak, že budeš jeho působitelem, neboť to je úkol dětí Božích. Budeme-li o toto usilovat, můžeme v naději své víry i na nás vztáhnout Ježíšovo nadějeplné slovo: „Nejsi daleko od Božího království.“
Amen

Kázání o XXIII. neděli po svatém Duchu 4. listopadu 2012 v Husově sboru ve Vršovicích