Kázání 18.11.2012 – Jaké to kameny, jaké stavby?

Da 12, 1-3
Žd 10, 11-14.19-25
ev. Mk 13, 1-11

Ten pohled při východu z jeruzalémského chrámu musel být velkolepý! Po staletí budovaný chrám v Jeruzalémě, nyní za  vlády Herodovců dokončovaný v nevídané nádheře a rozlehlosti působil majestátným dojmem. Nebylo posvátnějšího místa pro Židy, nežli chrámový pahorek týčící se nad Jeruzalémem. Sem směřovaly nohy poutníků, zde se lidé shromažďovali k obětem i modlitbám. Aby si Herodes Veliký napravil značně pošramocenou pověst, rozhodl se klid v římské provincii, kde byl místním panovníkem, zajistit úlitbou Bohu i lidem. A tak vstoupil tento krutovládce do dějin nejen pro svůj chorobný stihomam, ve kterém za každým člověkem viděl potenciálního nepřítele a uchvatitele trůnu, nejen jako strůjce zmaru betlémských neviňátek, ale také jako ten, za jehož vládnutí stavba obnoveného chrámu v Jeruzalémě získala nebývalý lesk. Po vzoru králů ze zlatého věku Izraele chtěl i on zanechat po sobě nesmazatelnou stopu, která by po věky svědčila o jeho velikosti a významu. Není divu, že při východu z chrámu se jeden z Ježíšových učedníků, stejně jako tisíce jiných lidí, oni on neubránil úžasu, který v něm chrámová stavba vyvolala: „Pohleď, Mistře, jaké to kameny a jaké stavby!“ Obrovské kamenné bloky budov, nádvoří, opěrných zdí, královského paláce i samotného chrámu působily na člověka monumentálním dojmem. Herodova strategie i v tomto nacházela své přesné zacílení. Přivést lidi k úžasu a tak alespoň na chvíli odvést jejich myšlenky od neradostného údělu, od pomyšlení, že jejich vládce není osvíceným panovníkem dbajícím na duchovní potřeby svého lidu, ale tyranem, který je plně přizpůsobivý okupační moci, jejíž je poslušným vykonavatelem. „Jaké to kameny, jaké stavby,“ s nadšením volá jeden z Ježíšových žáků a neuvědomuje si, na rozdíl od svého Mistra, kolik na těch kamenech ulpělo lidské krve a kolik jí ještě právě na těchto místech, na těchto kamenech, bude proléváno. V tuto chvíli však všechno drží pevně pohromadě, a představa, že by to mělo být rozmetáno, jak řekl Ježíš, se zdá téměř neskutečná. „Nezůstane tu kámen na kameni,“ mírní v užaslém rozletu Ježíš svého žáka. A stejně tak později, když spolu s ostatními usedá naproti Chrámové hoře, kde z Olivové hory mají chrámové návrší jako na dlani, pokračuje ve slovech, která později do bible vstoupila pod označením synoptická apokalypsa. Ježíš hovoří o konci času a jeho znameních. Chrám padne, přijdou mnohé války, katastrofy, zemětřesení, ale to ještě nebude konec, nýbrž jenom začátek bolestí. Když Ježíš pronášel tato znepokojivá slova k učedníkům, seděli v místech, odkud byl za pár desetiletí veden frontální útok na Chrám, jako nejposvátnější symbol vzbouřenců v Židovské válce. Chrám v této válce spolu s Jeruzalémem padl. Z velkolepých staveb se nezachovala jediná s výjimkou opěrné západní zdi, která dostala přízvisko Zeď nářků. Nyní na místě někdejšího Chrámu stojí stejně symbolická stavba jiného náboženství. Boje o chrámový pahorek nejsou u konce dodnes. Ježíš své žáky varuje: „Mějte se na pozoru!“ Nebo, chcete-li: „buďte opatrní ve svém úsudku!“ „Jaké to kameny, jaké stavby“, člověk pronese velmi jednoduše, stržen chvilkovým dojmem. Ale co je dál, co je za tím? Židovský chrám v Jeruzalémě nebyl od té doby až do dnešních dnů obnoven. Čtvrtý chrám už Židé svýma rukama nevztyčili s výjimkou uzavření biblického kánonu, který se jim stal novým Chrámem. To, co se kdysi zdálo neotřesitelné rychle vzalo za své. V nové síle však povstalo něco jiného, mnohem mocnějšího. Židé učinili ze své bible nový chrám, místo Boží přítomnosti uprostřed svého lidu. Tak bylo zajištěno duchovní přežití jejich náboženství ve chvílích, kdy se všechno bortilo a zůstávalo v troskách. To entusiastické zvolání nejmenovaného učedníka slýcháváme v nejrůznějších obměnách dodnes: „Jaké to kameny, jaké stavby!“ Ve své církvi se rozplýváme nad někdejším budovatelským úsilím stavitelů jejích chrámů. Díky tomu se v jednom z nich dodnes můžeme scházet „pod jednou střechou ve svém“. Obdivujeme se jejich odhodlání, avšak někdy máme i tendenci spoléhat na pevnost kamene víc než na pevnost víry. Ale je to Ježíš, který ono učednické „jaké to kameny, jaké stavby,“ uvádí do patřičných mezí. „Kameny a stavby vás neochrání. Jejich nekritické přijímání a nadšený obdiv vám v lecčems může zastřít zrak. Třeba právě v uvědomění si, že nádhera a mohutnost kamene, důmyslnost staveb z něho vztyčených, může často posloužit jenom k odvedení pozornosti jinam, jak tomu bylo v případě dávného krále Heroda.“

Nastupující Kristova církve zpočátku neměla potřebu stavět chrámy jako místa zvláštní Boží přítomnosti. Jejími stavebními kameny byli ti, kteří ji tvořili: „I vy buďte živými kameny,“ říká autor 1. listu Petrova: „z nichž se staví duchovní dům, abyste byli svatým kněžstvem a přinášeli duchovní oběti, milé Bohu pro Ježíše Krista.“ Touto optikou viděno, nechme znovu zaznít ono zvolání: „Jaké to kameny, jaké stavby…“ Každý z nás tvoříme jeden z dílků, ze kterých je poskládána Boží církev – toto naše místní společenství, jehož jediným oprávněním k existenci jako církve je to, do jaké míry dosvědčuje Kristovu přítomnost v našem světě. Jakými jsme kameny my? Jakými jsme stavbami? Jak neotřesitelná je naše víra, jak přesvědčivé naše svědectví? Jak obstojíme v čase zkoušek, frontálních útoků? Co zůstane z naší víry, když se všechno kolem nás obrací v trosky? Čemu dáme povstat, když o všechno přijdeme?

Kázání o XXII. neděli po svatém Duchu 18. listopadu 2012 v Husově sboru ve Vršovicích