Kázání 9.12.2012 – Advent, čas mého příchodu

Mal 3, 1-4
Fp 1, 3-11
ev. Lk 3, 1-6

Advent jako čas Božího příchodu. Tak zní celá staletí poselství tohoto období církevního roku. Přichází Bůh ve svém Synu, generace čekají na jeho příchod. Ale zkusme to celé obrátit. Ono latinské „advenio“ – „přicházím“ prožijme jako vlastní duchovní zkušenost, ne jako teologicko-exegetickou frázi načtenou z Bible a umocněnou desítkami výkladů, které jsme už za ty roky na dané téma slyšeli. Advent nemusí být jen pasivní, trpné čekání na to, co přijde, na toho, kdo přijde. Udělejme krok od pasiva k aktivu, vždyť právě k tomu novozákonní texty popisující okolnosti předznamenávající Ježíšovo veřejné vystoupení, volají. Hledejme svou vlastní, jedinečnou odpověď na Ježíšův příchod do našeho života. Pokud jsme uvěřili, tak už jsme Kristův advent do svého života prožili, naše víra je tímto permanentním adventem nesena, ale jaká je naše odpověď na příchod Spasitele – Zachránce? V bibli čteme, že celé zástupy vycházely za Janem na poušť a pod dojmem jeho prorocké naléhavosti zcela zásadně měnily své životy. „Pán je blízko,“ doslova „za dveřmi“, „máte ho na dosah ruky, připravte se na to.“ Není v tom ani náznak jakékoliv útrpnosti, naopak: výzva k radikální proměně. Nejde jenom o to ve své víře vyznat: „Ano, Ježíš je tím, kdo přichází, Ježíš je blízko.“ Mnohem důležitější je položit si otázku z opačného úhlu pohledu: „Jak já přicházím za Ježíšem? Jak jsem mu já blízko? Jaký je můj Advent směrem k němu? Co mohu ve svém životě definovat, objevit, jako jasné, zřetelné znamení tohoto mého příchodu za Ježíšem? Je vůbec něco takového – nejenom ve víře, která je osobní, niternou záležitostí, ale také v mé životní praxi? Čím jsem jiný, když věřím, že Kristus přišel do mého života? V čem by se můj život lišil, a lišil by se vůbec, pokud bych v Krista nevěřil?“ Na takové otázky bychom měli intenzivně hledat odpovědi, nejenom v krátkém období několika nedělí před vánocemi, ale celý rok, celý život. Každého z nás ovlivňují naše predispozice, naturel, výchova, zkušenosti během života získané, dobré i špatné návyky. Jsme determinováni geneticky, mnoho vlastností jsme zdědili po předcích, mnohdy se točíme v kruhu svých závislostí, zásadním způsobem nás ovlivňuje náš zdravotní stav, psychika – to všechno utváří naši osobnost a podílí se na tom, jak se chováme, jak vystupujeme před druhými lidmi. Ale to důležité je: „Byli bychom jiní, kdybychom nevěřili v Boha?“ Anebo ještě konkrétněji: „Byli bychom jiní, kdybychom nevěřili, že Kristus přišel, že za nás zemřel na kříži a byl pro nás a naše ospravedlnění vzkříšen?“ Anebo ještě dál: „Byli bychom jiní, kdybychom v toto všechno nevěřili ve své církvi?“ A pokud si myslíme, že ano, že bychom byli jiní, tak v čem? Není ve skutečnosti naše víra jenom nálepka, kterou jsme si vybrali, kterou jsme zdědili po rodičích, která nás kdysi zaujala a dnes už jenom ze zvyku ji nosíme, bez toho, že bychom se zajímali o to, jaké sdělení pro nás je na té nálepce napsáno? Není tomu tak, že kdo je ambiciózní, uplatňuje stejně své ambice v církvi, jako mimo ni? Kdo je dominantní, dominuje tady i tam, kdo je submisivní, rád podlehne tam i tady? Bible popisuje dobu před Kristovým příchodem jako čas velkého očekávání: „lidé byli plni očekávání,“ to je sdělení evangelisty Lukáše. Co máme v sobě z tohoto očekávání my? Co ve své víře očekáváme a čekáme vůbec něco? Ale také se ptejme, co očekávají lidé od nás a co od nás čeká Bůh v Ježíši Kristu? Během krátké chvíle jsem položil mnoho otázek na které získat fundované odpovědi zabere čas rozhodně delší, nežli co zvládneme při poslechu kázání v kostele. Ponořme se proto hlouběji do biblického poselství o příchodu Mesiáše. Ostatně, průvodcem je nám v této době prorok, kterého označovali Jan Ponořovatel. Ponořoval lidi do hlubin jejich hříchů, selhání, které byli schopni vyznat v pokání, odevzdat Bohu a takto znovu očištěni povstat do nového způsobu života: „Kdo kradl, ať už nekrade, kdo je bohatý, ať se umí podělit o své bohatství s ostatními, kdo je mocný, ať svou moc nezneužívá, kdo je silný, ať svou sílu nepoužívá k útlaku.“ To jsou zcela konkrétní věci, praktické návody k tomu, čím a jak měnit způsoby své existence, životní styl, své návyky. V tom se ukazuje hloubka víry, ochota k proměně, že člověk jakkoliv vězící ve svých predispozicích je stále ochotný něco se sebou dělat, nespokojit se s tím, jaký je, ale skrze víru je v Kristově blízkosti připravený neustále bojovat sám se sebou v očekávání toho, jaký by mohl být. Jedině takto aktivně pochopená a prožívaná víra má svůj smysl, je tím nastaveným zrcadlem mnohé vlastní nedostatečnosti. Stává se skutečným hlasem volajícího na poušti, přičemž onou pouští nejsou jenom různé pustiny okolo nás, kterých býváme dnes a denně svědky ve své společnosti, ale také poušť a vyprahlost vnitřní, která tu vnější předznamenává. „Na poušti připravte cestu Páně“ – to je dávné proroctví znovu ožívající v Kristově příchodu. „V pustině, na které se nacházíte, hledejte své napřímení. Přibližte se k Bohu a on se přiblíží k vám. Nežijte v iluzi, že ač věřící, procházíte se v rajských zahradách.“ A druhá poloha biblického sdělení je určení být hlasem volajícího na poušti. Být tím, který navzdory převládající pustině svého života, své společnosti, své církve, je ochoten a schopen svůj hlas pozvednout, obstát a čelit věcem, lidem i okolnostem. Když má tento zápas na srdci apoštol Pavel, modlí se za ty, kdo uvěřili Kristu, aby se jejich láska víc a více rozhojňovala a s ní i poznání a hluboká vnímavost, aby rozpoznali na čem záleží a byli ryzí a bezúhonní pro den Kristův, plní ovoce spravedlnosti, které z moci Ježíše Krista roste k slávě a chvále Boží.

Amen

Kázání o II. neděli adventní 9.12.2012
v Husově sboru ve Vršovicích