Kázání 23.12.2012 – Tělo, duše, duch

Mi 5, 1-4a
Žd 10, 5-10
ev. Lk 1, 39-55

Když apoštol Pavel píše křesťanům do Tesaloniky a vyprošuje pro ně od Boha pokoj, činí tak slovy: „Sám Bůh pokoje nechť vás cele posvětí a zachová vašeho ducha, duši i tělo bez úrazu a poskvrny do příchodu našeho Pána Ježíše Krista.“ Vzpomněl jsem si na toto apoštolské přání pokoje v souvislosti s dnešními biblickými texty na čtvrtou neděli adventní. Každý z oněch tří apoštolem zmiňovaných složek našeho lidství, totiž duch, duše i tělo, se v nich objevují. Nahlédneme-li touto trojvrstvou pavlovskou optikou, ve které je člověk tvořen vzájemným propojením ducha, duše a těla, na uvedené biblické texty, potom první z nich – úryvek ze starozákonního proroctví Micheášova hovoří o rodičce, která porodí. Řeč je zde o tělesném procesu rození. Protože jsem měl možnost účastnit se porodu již pětkrát v přímém přenosu a na vlastní oči, naštěstí pro mě na rozdíl od mé ženy jen v roli diváka, vím, že se jedná o záležitost výsostně tělesnou. Biblické „v bolestech roditi budeš“ je stále platným určením, navzdory všem anestezím, epidurálům, orgasmickým, tantrickým či jinak alternativním porodům. Porod bolí, protože tělo bolí. To je zkušenost podložená nejen zážitkem porodu, ale je obecně lidskou zkušeností o které se přesvědčujeme stále více s každým odžitým rokem. O těle opakovaně hovoří také autor listu Židům citující v řeckém znění dávný biblický žalm, který vkládá do úst samotného Krista: „Oběti ani dary jsi nechtěl, ale dal jsi mi tělo.“ A dále dodává: „Kristus jednou provždy obětoval své tělo.“ V obětování těla spatřujeme událost kříže, tedy bolestivý proces spojený s destrukcí Ježíšovy tělesnosti. Následné Lukášovo líčení setkání Alžběty s Marií potom opět obsahuje všechny tři zmíněné termíny, některé z nich i opakovaně. Nejprve čteme, že když Alžběta uslyšela Mariin pozdrav, pohnulo se dítě v jejím těle a byla naplněna Duchem svatým. Zdraví Marii jako požehnanou mezi ženami a požehnaný plod jejího těla. „Ave Maria, gratia plena…“, jak známe tato slova v jejich latinském znění. Připomíná, že když uslyšela Mariin hlas, dítě v jejím vlastním těle se pohnulo radostí. Dvě nastávající matky spřízněné společným rodem se potkávají, ale ne proto, aby vedly společenskou konverzaci, svěřily si své těhotenské starosti a v debatě probraly všechny příbuzné a známé, ale aby na prvním místě chválili Boha. Obě se modlí, Marie pak slovy: „Duše má velebí Pána a můj Duch jásá v Bohu, mém Spasiteli.“ – Magnificat anima mea Dominum. Marie hovoří ve své modlitbě o duši velebící Pána a duchu jásajícím v Bohu.

Biblické texty nás v samotném závěru adventu upomínají na to, že člověk je tělo, duše a duch v nedílné a nerozdělené jednotě. V této tělesnosti se narodil a přišel na svět člověk Ježíš. Ve stejné tělesnosti byla jeho matka Marie, tuto tělesnost nesla Alžběta i kdokoliv z nás. Křesťanství bývá často neprávem vytýkáno, že je náboženstvím upřednostňujícím askezi před tělesností, duši před tělem, ale to je tendenční pohled, který nezná biblický základ víry v Krista. Ten spočívá na starozákonních výpovědích o člověku, který celistvý je „duší živou“ ve vzájemné jednotě těla, duše a ducha. Duší je myšleno nitro člověka, oduševnělá tělesnost řízená rozumem, jako zdrojem moudrosti a poznání. Starověk viděl z tělesných orgánů srdce jako ono příslovečné „jádro člověka“ – centrum rozumu a citu. Teprve následné anatomické a medicínské poznání tuto roli právem přisoudilo mozku. Duch z oné biblické trojice je Boží aspekt propůjčený člověku. Ve stvořitelské zprávě je řečeno, že Bůh když stvořil člověka, vdechl mu v chřípí dech života a tak se stal člověk živým tvorem. Člověk se stává Božím vdechnutím – Božím působením duší živou. Bůh je Duch oživující, z jeho milosti žijeme a stáváme se člověkem podle jeho obrazu a určení. Takto pochopeno potom není tělo v této trojici na posledním, nejméně čestném místě, ale je přirozenou součástí Božího stvoření a z něj odvozeného našeho bytí. Je jediným možným prostředkem přežití, udržení a pokračování života. Člověk je Bohu odpovědný nejenom za stav své duše, tedy svého nitra: jaké jsou jeho myšlenky, vztahy, pohnutky, jaké je jeho konání, ale i za stav svého těla. Tělesnost není nijak méněcenná, díky ní žijeme, pohybujeme se a jsme, abych opět použil citaci ze slov apoštola Pavla. Péče o ní je stejně relevantní, jako naše duševní a duchovní kultivace. Kristovo tělo se potom stává samotným nástrojem Boží záchrany. Bůh zachraňuje člověka tím, že Ježíš ve své tělesnosti umírá. Klíčem k pochopení tohoto velikonočního tajemství víry je adventní a vánoční poselství o narození Syna – Ježíše Krista. Samotný Bůh přichází na svět v podobě jednoho z lidí. Nese stejný úděl i stejnou výsadu být člověkem. To znamená prožívat bolest, radost, nést všechno to, s čím je naše tělesnost spojena. Nedílnou součástí naší každodenní péče o těle je jeho omývání, zbavování nečistot a špíny, která na něm v průběhu dne ulpí. Přijetí křtu je jako najít klíč od koupelny. Je to poznání víry, že vůbec taková duchovní koupelna existuje, že je možné očištění, proměna a záchrana. Křest ve jménu a ve jméno Ježíše Krista k tomu otevírá cestu. Je prvním obmytím, které je příslibem následného vztahu s Bohem v němž znovu a znovu má člověk přijímat záchranu – spásu z rukou jeho milosrdného a milujícího Syna Ježíše Krista. Ať se v nás tato adventní jistota záchrany v jeho přicházejícím Synu neztrácí.

Amen

Kázání o IV. neděli adventní 23.12.2012 v Husově sboru ve Vršovicích. Křest Matyáš Spurný.