Kázání 20.1.2013 – Svatba v Káně Galilejské

Iz 62,1–5
1K 12,1–11
ev. Jn 2, 1-11

Galilejská Kána se zapsala do dějin jako místo, kde se konala svatba, při které došlo víno. Jedno malé organizační opomenutí stačilo k tomu, aby se tato svatba stala bezkonkurenčně nejznámější a všemi věky sledovanou svatbou, kterou od té doby nepřekonal a nepřekoná žádný jiný obřad vstupu do manželství, byť by se mělo jednat o sebeznámější a věhlasem, popularitou, či penězi a vlivem obdařený pár. Přitom, kdo se vlastně ženil a vdával v galilejské Káně nevíme, ani zda-li manželství bylo šťastné a vydrželo, kolik z něho vzešlo dětí a jaký byl vztah svatebčanů k Ježíšovi, učedníkům a Marii, a proč právě tito na svatbu byli pozváni. Geograficky bývá vesnice Kána situována do blízkého okolí Nazaretu, a protože evangelista Jan začíná své vyprávění sdělením: „byla tam Ježíšova matka,“ ještě před tím, nežli zmíní, že na svatbu byl pozván také Ježíš a jeho učedníci, můžeme se domnívat, že svatebčané patřili do okruhu Mariiných známých či přátel. Marie měla nejspíš mezi svatebčany zvláštní postavení. Jak záhy poznáváme, poslouchá ji totiž i přítomné služebnictvo správce domu. Marie je v textu zmíněna jako první z těch, kteří když si všimli, že došlo víno, se obrátila na Ježíše a tuto skutečnost mu sdělila. Ježíšovou odpovědí Marii je jeho poměrně ostrá reakce: „Co to ode mne žádáš, ženo! Ještě nepřišla má hodina.“ Jako bychom za tím tušili nějakou výtku, není to rozhodně odpověď poslušného synka autoritativní matce, které je záhodno se podřídit v každém věku. Přesto Mariina energičnost i výlučnost vyplývá z popisu následného dění: „Udělejte, cokoli vám nařídí,“ přikazuje matka služebníkům, za kterými není nutné vidět apoštoly – učedníky, jak někdo bývá mylně vykládáno, nýbrž služebnictvo pána domu, ve kterém se svatba konala. A tito služebníci, předem Marií připraveni, poslechnou Ježíše, když jim řekne: „Naplňte ty nádoby vodou.“ Správce hostiny potom ochutná vodu proměněnou ve víno a chválí ženicha známými slovy: „Každý člověk podává nejprve dobré víno, a teprve když už se hosté napijí, víno horší. Ty jsi však uchoval dobré víno až pro tuto chvíli.“ Podívejme se na ten známý biblický příběh tentokrát prismatem církve. Nejenom jako na příslib budoucí radosti a hodu v Kristově Božím království, ale zkusme v něm zahlédnout i něco z naší časovosti. Svatební veselí, ruch, víno tekoucí proudem – to jsou atributy, neodmyslitelně se pojící s oslavou vstupu do manželství. Ženich a nevěsta se berou, radují se jeden ze druhého a jejich přátelé, rodina i známí sdílejí jejich radost s nimi. Bible ve své poslední knize popisuje vítězného Krista jako ženicha, který sestupuje ke své nevěstě – Církvi. Výklad, že ženichem byl v Káně Galilejské vlastně samotný Kristus tak není úplně od věci, třebaže ne ve smyslu rádoby senzačních odhalení vytrvale přesvědčující posluchače o tom, že si zde ženich Ježíš vzal za manželku Marii Magdalskou. Protože evangelista Jan je velikým symbolikem, a ne nadarmo je i poslední kniha bible s Janem spojována, můžeme za horizontem tohoto příběhu skutečně vidět nebeskou svatbu ženicha Krista a nevěsty Církve. Kristus se pojí se svou Církví. Přichází za ní a stává se její hlavou. Obraz je to krásný, velkolepý, slavnostní. Svatbu tradičně považujeme za mimořádnou, výjimečnou událost – a zde se žení sám Boží syn. Na většině svateb obdivujeme krásu nevěsty a kritické připomínky směřujeme spíše k ženichovi: nevěsty bývají krásné, ztepilé, ozdobené pro svého ženicha, na kterém pro změnu nenecháme nit suchou. Při pohledu na svou církev – její půvab i zdobení vzdávám jednoznačně hold ženichovi a spolu s celou řadou svatebních hostů i svědků se mi hlavou honí otázka: „Jak si mohl někdo takovou nevěstu vůbec vzít? Vždyť kdyby si ji nevzal On, zůstala by na ocet.“ Avšak tím někým není jen tak někdo, ale samotný Boží syn – Kristus. A odpověď přichází záhy: „Právě proto, že to je Boží syn – Kristus – Spasitel – Zachránce.“ Ten se s církví nežení proto, že by mu učarovaly její půvaby, její krása, vznešenost, ale proto, že mu na ní záleží, že ji má rád nevypravitelnou láskou a chce ji zachránit. Svazkem s ním posvětit, napřímit a jednou přivést k plnosti budoucího hodu v jeho království. Oplodnit a počít z Ducha svatého. Církev provdanou za Krista tak spatřuji jako největší tajemství svatby v Káně Galilejské. Na té svatbě je celá řada svědků: čelní místo zaujímá matka Páně Marie, jsou zde jeho učedníci – dvanáct apoštolů, je zde správce hostiny i služebníci a je tu i víno, které záhy dojde, aby zásluhou Ježíšovou bylo opět rozhojněno, doplněno o víno té nejlepší kvality a vytříbené chuti.

Použijme tento rám, který nám bible nabízí, a vložme do něj své církevní společenství. Nahlédněme sami sebe jako hosty na té nejvelkolepější a nejznámější svatbě, která se kdy na zemi konala. Už to, že na ní jsme je mimořádnou výsadou. Nejsme na pozici ani Marie, ani učedníků – tito jsou hosté V.I.P. Na ně pohlížíme s úctou. My jsme služebníky, těmi, kteří vypomáhají při stolech, organizují průběh slavnosti, poslouchají pokynů a řídí se povely shůry. Mají za úkol být skladníky, správci, doplňovat víno, dávat na stůl to dobré ze sklepů svého Pána. Často při pohledu do církevních řad cítíme víc úzkost, strach, obavy, namísto toho, abychom prožívali radosti, pokoj a byli plni naděje a očekávání, ale právě ty posledně jmenované hodnoty každé pořádné svatbě sluší. A nesmíme samozřejmě zapomenout na víno – to nejlepší nakonec. Tím dobrým a zázračně proměněným vínem je Duch svatý v bohatství svých darů, kterými vzájemně jeden druhému a celku společenství služebníci slouží. Jedině takové jakostní víno Kristovou rukou posvěcené je zárukou radosti, která nikdy neskončí.

Amen

Kázání o II. neděli po Zjevení Páně 20. ledna 2013 v Husově sboru ve Vršovicích.