Kázání 10.2.2013 – Proměna

Ex 34, 29-35
1K 3,12 – 4,2
ev. Lk 9, 28-36

Svátek Proměnění Páně, který v protestantské tradici připadá na poslední neděli před začátkem doby postní, je připomenutím zvláštní Ježíšovy proměny, ke které došlo před zraky jeho učedníků. Ježíš vystupuje s apoštoly Petrem, Janem a Jakubem na horu, aby se tam modlil. Ačkoliv v samotném biblickém textu není jméno hory zmíněno, v tradici církve je tato událost situována na horu Tábor do Galileje. K proměně dojde během modlitby, kdy náhle Ježíšova tvář nabývá nového vzhledu a jeho roucho bělostně září. S Ježíšem promlouvají Mojžíš a Eliáš – dva největší z izraelských proroků, kteří se zjevují ve slávě. Způsobem líčení, kterým je celá scéna v evangeliu popsána, připomíná snovou událost na pomezí spánku a bdělosti. O učednících je dokonce výslovně řečeno, že byli obestřeni těžkým spánkem. Když však z něho procitají, událost stále trvá a oni vidí Ježíše ve slávě a spolu s ním dva největší muže Starého zákona. Evangelista se ve svém líčení dotýká jiné, nežli smyslové reality, proto je popis předem omezen ve svém výrazivu a musíme k němu přistupovat jako k popisu nepopsatelného. Učedníci nahlížejí na svého Mistra jako na Oslaveného Pána. Jedná se o záblesk z jiného času, z jiné dimenze. Ježíš, kterého znali byl v jejich očích proměněn. To, že promlouvá s Mojžíšem a Eliášem, ho staví do jedné řady s těmi největšími biblickými svědky o Hospodinu. Ježíš je stejným Božím vyslancem, jakými byli i oni. Jeho tvář nabyla nového vzhledu – říká evangelista a hovoří o bělostné záři jeho roucha. To všechno jsou atributy pojící se k přebývání ve slávě Hospodinově. Jedinému Bohu náleží sláva, přebývat ve slávě znamená přebývat v Bohu, být zahrnut do Hospodina, mít na něm účast, být v jeho náruči. Oblak, který je zastiňuje, stejně jako přítomná záře a proměna tváře, je jasným odkazem na Mojžíšovo přebývání s Hospodinem na vrcholku Sinaje v čase, kdy obdržel z Božích rukou Desatero. Když se Mojžíš vracel z oblaku obestírajícího Sinaj zpátky ke svému lidu, jeho tvář zářila mimořádným jasem. Dotkla se ho Boží sláva – byl jiný, nežli předtím. Podobně Eliáš je na ohnivém voze uchvácen na nebe. Vystupuje do Boží záře. To, že učedníci zcela nechápou čeho jsou svědky, je zřejmé z popisu jejich zmatenosti, ve které Petr vyzývá k stavbě stanů, což je navíc evangelistou okomentováno: „nevěděl co mluví.“ V setkání s Ježíšovou proměnou byli svědky něčeho mimořádného, oni to však v tu chvíli nedokázali přesně uchopit a ze závěrečné věty: „umlkli a nikomu tehdy nic neřekli“ vyplývá, že k nim událost začala nově promlouvat až po Ježíšově vzkříšení, tedy až za další čas, který ještě s Ježíšem prožili.

Ježíš proměněný před zraky učedníků je častým námětem mnoha uměleckých vyobrazení. Velikáni světového malířství zachycovali tuto scénu na nesčetných obrazech i nástěnných malbách. Tu scénu můžeme pochopit jako obraz o proměně, ke které volá víra. Jak jsme my sami proměňováni vírou před zraky druhých lidí? Měníme se nebo zůstáváme stejní? Nechme se vést tímto biblickým svědectvím k úvahám jak moc anebo málo jsme vírou proměňováni… Byli bychom jinými, kdybychom nevěřili? Čím by se náš život lišil bez víry a lišil by se vůbec? Mnohokrát se setkávám se sebejistým konstatováním řady křesťanů, kteří prohlašují: nekradu, nezabíjím, nechodím druhému za manželkou, a tím dokazují svoji jinakost ve srovnání s těmi, kteří takové věci dělají. Ale je to skutečně víra, která je k tomuto životnímu postoji přivedla? Není to ve skutečnosti tak, že i nevěřící tyto věci ve své většině nedělají – prostě proto, že jsou takového nastavení? Že měli to štěstí, že byli rodiči slušně vychováni, že mají v sobě určitý mravní kodex, podle kterého se rozhodují sami za sebe v souladu se všeobecnou morálkou? Zkusme se na věc podívat očima učedníků. Oni jsou těmi, kteří jsou svědky Ježíšovy proměny. I když přesně nechápou, k čemu došlo, je zřejmé, že se stalo něco mimořádného. Petrova výzva „postavme stany“ je volání po prodloužení té zvláštní chvíle, je touhou být „v tom“ s Ježíšem déle než v jednom krátkém prchavém okamžiku. Jsme my před zraky svých blízkých proměňováni vírou tak, aby bylo druhým s námi dobře? Aby se zajímali o to, proč jsme jiní a měli chuť být s námi, potažmo s Ježíšem, právě pro tu naši jinakost? V události proměnění na hoře nebyly okolo Ježíše zástupy, dokonce tam nebylo ani všech dvanáct učedníků – jenom tři z nich ho doprovázeli. Kdyby jeden takový člověk v naší blízkosti byl svědkem naší proměny z víry, tak to právě pro toho jednoho může mít svůj hluboký význam. Nemusíme zasahovat v jeden okamžik nespočetné zástupy, stačí jeden, dva, tři, kteří budou osloveni nikoliv naší vemlouvavostí, pózou, strojenou snahou vetřít se do přízně a za každou cenu zaujmout, ale tak že na vlastní oči zakusí proměnu, která se s námi stala ve víře. Z takové zkušenosti jsou však předem vyloučeni prakticky všichni, se kterými se potkáváme letmo a povrchně. Učedníci museli s Ježíšem chodit, znát ho a být mu nablízku, aby mohli jeho proměnu v určitý čas nahlédnout. V tomto duchu je třeba událost našeho „proměnění“ vztáhnout sami na sebe. Ti, kteří jsou nám nablízku, kterým my jsme nablízku, kteří nás znají důvěrně – to jsou často ti, kteří čekají na naši proměnu a budou jejími vděčnými příjemci. V církvi ve které je tak hojně praktikovaná zástupná zbožnost, v níž často pouze jeden z členů rodiny chodí do kostela, je pro to skvělá příležitost. K tomu je však nezbytné, abychom my sami chtěli být proměněni evangeliem, zasaženi Boží láskou, naplněni silou Ducha svatého a jeho dary pro službu bližním ve společenství církve.

Amen

Kázání o Poslední neděli po Zjevení Páně 10. února 2013 v Husově sboru ve Vršovicích