Kázání 21.4.2013 – Tabita

Sk 9, 36-43
Zj 7, 9-17
ev. Jn 10, 22-30

Biblické svědectví ze Skutků apoštolských o vzkříšení učednice Tabity apoštolem Petrem nápadně připomíná jiný biblický příběh: Ježíšovo vzkříšení dcery Jairovy. Ježíš v tomto příběhu přichází do domu představeného synagogy Jaira – také na základě úpěnlivého zavolání, aby se rychle dostavil, protože jeho dcera umírá. V případě učednice Tabity jsou však její blízcí již v odlišné situaci – Tabita zemřela, přesto k jejímu lůžku apoštola Petra volají se stejnou naléhavostí: „Rychle přijď!“ Proč ona naléhavost, když nebohé Tabitě už není pomoci? Snad volají Petra proto, aby jim byl nablízku v jejich zármutku, anebo doufají v mnohem víc? Nevíme – biblický text žádné bližší indicie pro některou z variant nedává. Petr, stejně jako Ježíš, nachází v domě zemřelé plačící ženy. Ukazují Petrovi košile a pláště, které Tabita šila, dokud byla naživu. Jsou svědectvím o Tabitině služebnosti. Biblický autor představuje Tabitu jako učednici konající mnoho dobrých skutků, štědře rozdávající almužny. Ty, které Petrovi ukazují Tabitinu práci, jsou vdovy – kategorie žen, která byla v církvi předmětem zvláštní sociální péče a pomoci. Po ztrátě muže přicházela žena o své předchozí společenské zařazení a často se ocitala ve velké existenční nouzi. Sirotkům a vdovám proto věnovala církev zvýšenou pozornost. Vdovy Petrovi sdělují, že to byla Tabita, která pamatovala na jejich potřeby. Rozpomínají se s láskou na Tabitinu pomoc a pláčou nad ztrátou, která je postihla. Na rozdíl od plaček z domu Jairova v případě Ježíšově má tento příběh z raných počátků církve ještě svůj rozměr sociální. Dcera Jairova byla dvanáctiletou dívkou, Tabita dospělou ženou aktivně zapojenou do díla církve – učednicí, která svou prací církev budovala a byla mnohým lidem nablízku praktickou pomocí. Tabita je jakýmsi prototypem diakonické služby církve. I proto se mnohá církevní charitativní zařízení odkazují svým názvem ke jménu této ženy, jejíž jméno v překladu znamená: Laň, gazela, čemuž můžeme v přeneseném významu rozumět i jako: rychlá, pohotová k pomoci. Taková nejspíš Tabita byla. Patřila do početné skupiny žen v církvi, které představovaly a dodnes představují její nejúčinnější pomoc: nezištně se ujímají druhých a konají tak dílo pravé služebnosti. Košile a pláště v rukou plačících vdov jsou výmluvnými svědky její obětavé služby a lásky k bližním. A právě taková žena uprostřed svého díla umírá. O povaze její smrti, příčinách toho, proč zemřela není nic bližšího známo. Odešla od rozdělaného díla a její smrt vyznívá pro okolí stejně absurdně – nesmyslně, jako když umírá dvanáctiletá dcerka Jairova. Petr, podobně jako Ježíš pokleká, a můžeme se domnívat, třebaže to v textu takto doslova řečeno není, že on – bývalý rybář od jezera v Galileji hovořící aramejsky, stejně jako jeho Mistr řekl v této řeči a v dané chvíli: Talitha kum – dívko, vstaň!, Petr oslovuje ženu jejím jménem a v aramejštině říká: Tabitha kum – Tabito, vstaň! Žena vstává a on ji vrací do společenství jejích přátel – do rodiny církve, živou. Svědectví o Petrově vzkříšení ženy jménem Tabita vystavěné na půdorysu Ježíšova vzkříšení dcery Jairovy je potvrzením, že to, co začalo Ježíšem má své pokračování v jeho žácích. Že příběh Ježíšův a Ježíšova služba lidem pokračuje ve službě církve. Bylo by chybou příliš se soustředit na samotný akt zázračného probuzení z mrtvých, či naopak snaha racionalizovat jej tvrzeními o zdánlivosti Tabitiny smrti, o fázích umírání a rozdílech mezi smrtí klinickou a biologickou. Tabitin příběh je i bez toho mimořádně inspirativní. Na základě svého obdarování koná tato žena službu pro církev – pomáhá vdovám, je štědrá, koná mnoho dobrých skutků. Ujímá se potřebných i za cenu vlastní oběti, sebezapření. Nedostává se jí za to zvláštního požehnání ve smyslu dlouhověkosti. Umírá – můžeme usuzovat že mladá. Možná i její smrt vzbuzovala v lidech rozhořčení a otázky: „Proč zrovna takovou ženu Bůh z tohoto světa odvolal a jiní zůstávají?“ Její náhlá smrt však nemůže zrušit pozitivní vyznění jejího života, který se stal službou druhým. Ty, kterým pomohla na ni vzpomínají s pláčem, který je zároveň znamením toho, co k ní cítili, jak ji měli rádi a co pro ně znamenala. Košile a pláště šité jejíma rukama jsou hmatatelnými důkazy praktické pomoci, kterou jim prokázala.

Když se Tabita Petrovým přičiněním vrací zpátky do života, vrací se zpátky ke službě potřebným. To je smyslem závěru tohoto biblického svědectví,, ve kterém je řečeno, že Petr pomohl Tabitě vstát a vrátil jim ji živou. Tabitin čas je z Boží milosti prodloužen pro službu, kterou má ještě vykonat pro druhé, pro lásku, kterou ještě rozdá. Petrovo probuzení Tabity, stejně jako Ježíšovo vzkříšení dcery Jairovy je neopakovatelnou singularitou – jedinečností, vztahující se k období, ve kterém se nově utvářela církev, v jejímž středu stál nejprve Ježíš Kristus v těle člověka a potom apoštolové – sloupy církve jako jeho žáci.

Přišla mi v té souvislosti na mysl slova, která jsem slyšel z úst kněze na pohřbu jedné – také poměrně mladé ženy známé svou mimořádnou angažovaností pro církev ve službě potřebným, i navzdory svému těžkému onemocnění: „No a co, že je mrtvá?“ kladl si kněz otázku. „Nic z toho nemůže popřít to, co vykonala pro druhé, lásku, kterou k nám měla, ani vztah k Bohu, kterého milovala. A není to popřením lásky, kterou ji Bůh stále miluje.“ Slyšeli jsme z knihy Zjevení o velikém zástupu Božích věrných, kteří před se přišli před Boží trůn postavit z velikého soužení, aby to byl samotný Panovník Hospodin, který jim setře každou slzu z očí. Přemýšlejme o našich košilích a pláštích pro druhé, které se stanou důkazy naší obětavé služby, naší lásky i našeho sebezapření ve službě potřebným.

Amen

Kázání o III. neděli po velikonocích 21.4.2013  v Husově sboru ve Vršovicích