Kázání 5.5.2013 – Lydie

Sk 16, 9-15
Zj 21, 10.22-22,5
ev. Jn 14, 23-29

Lydie – prodavačka purpuru z města Thyatir se stává první Evropankou, která z rukou Pavlových přijímá křest ve jméno Pána Ježíše. Prvním konvertitou, katechumenem křesťanské církve na evropském kontinentu, byla žena. Od té doby až do současnosti mají ženy v církvi svou nezastupitelnou roli – stejně jako muži, ovšem s tím rozdílem, že žen je v ní více než mužů. Platí to jak v globálním, tak i v místním měřítku. Shodují se v tom statistické údaje zkoumající členskou základnu křesťanských církví a denominací, a stačí se dobře porozhlédnout kolem sebe na bohoslužbách a začít počítat, a jsem si jistý, že ve většině případů, nebudeme-li zrovna účastni obřadu v řeholním řádu sestávajícím výhradně z mužů, bude ženská část osazenstva výrazně převažovat nad tou mužskou. Důvodem není jenom to, že ženy se v průměru dožívají vyššího věku a tudíž přežívají své partnery o řadu let. I mladších žen je v církvi vidět výrazně více, nežli mladších mužů. Už Karel Farský psal ve svých vzpomínkách, že ve venkovské farnosti roprachtické – v dobách, kdy účast celých rodin na svátostných obřadech byla společenskou normou, bývalo zvykem, že muži ve většině odcházeli z bohoslužeb dlouho před koncem, někdy i po kázání či před pozdvihováním kalicha, aby se venku před kostelem posilnili sklenkou alkoholu. Marně hledám k pejorativnímu označení zbožné a v církvi dělné ženy přízviskem „svíčková bába“ jakoukoliv mužskou obdobu, alespoň nevím o zbožném muži, kterému by se za jeho službu v církvi říkalo „svíčkový dědek.“ I takový příklad je důkazem toho, že mužský element je v církvi v menšině, a zároveň dokládá, že muži se do práce v církvi nijak zvlášť nehrnou. Svíčky, či jiné předměty většinou nabízejí ženy, stejně jako obstarávají celou řadu potřebných prací. Muži více odcházejí ke svým skleničkám – to v tom lepším případě, jak tomu bylo za Farského, dnes už od nich v řadě případů ani neodcházejí, aby se obtěžovali po boku svých žen jít v neděli do kostela – ženy to za ně obstarají, pomodlí se a ještě stihnou včas přijít, aby navařily nedělní oběd. Vzpomínám na dobu, kdy jsem sloužil jako venkovský farář v několika kostelích za neděli, že nebylo nijak výjimečné, když jsem promluvu začínal oslovením: „milé sestry a bratře…“ – to v případě, že ženské osazenstvo doplňoval na bohoslužbách alespoň jediný přítomný muž. Někdy totiž zůstalo pouze u oslovení: „milé sestry…“ Všechny v církvi přítomné, dělné, hluboce zbožné a aktivní ženy mají svůj dávný předobraz v první křesťance evropského původu jménem Lydie. Lydie z titulu svého povolání – prodavačka purpuru, byla nejspíš ženou zámožnou. Byla to žena v produktivním věku s vyšším společenským postavením. Purpur byl vzácnou a draze prodávanou ingrediencí pomocí které se barvily látky, které si mohli pro jejich vysokou cenu dovolit nosit pouze dostatečně movití lidé, většinou z řad šlechty či panovníků. Lydii si tedy rozhodně nepředstavujme jako stařenku krčící se kdesi v přítmí kostela s nůší svíček nabízených za pár měďáků. Že byla Lydie ženou emancipovanou dokládá i to, že vlastnila svůj dům, jehož osazenstvo bylo pokřtěno spolu s ní – tedy na její příkaz jako paní domu. Její současnou obdobou by byla víc než ovdovělá důchodkyně s nízkou penzí atraktivní žena středního věku podnikající v některém z prestižních a finančně lukrativních oborů, kterým je dnes například prodej diamantů jako výhodné investice. Žena tohoto typu se tedy stává jedním z prvních příjemců Pavlovy apoštolské zvěsti o Kristu. Jak je typologicky vzdálená tato žena zaběhnutým klišé o ženách, které do církve přivedla jejich společenská či mentální slabost. Lydie věřila v jediného Boha a Pán jí otevřel srdce, říká o ní biblický autor, aby přijala Pavlovu zvěst. Její proměna v křesťanku je znamením veliké milosti, které se jí dostalo. Té milosti předcházela víra v jediného Boha – žila tedy duchovním životem a Pavel měl ve svém svědectví pro ní možnost na něco navázat – o něco se opřít, zbytek pak bylo dílo Boží milosti. Lydie následně po křtu zve apoštoly k sobě domů a hostí je jako své přátele. Její pozvání bylo tak naléhavé, že Pavel a jeho doprovod nemohli odmítnout. Jsem přesvědčen o tom, že Lydie své pozvání apoštolů k sobě domů neorganizovala jenom jako výraz vděčnosti, ale i proto, aby provázala svůj domov se životem církve. Všimněme si, že když Lydie přijímá křest, přijmá ho i každý člen její domácnosti a následně celá její domácnost hostí představitele církve. Nikoliv tedy zástupná zbožnost jedné ženy – vyslankyně, která z domova spěchá neděli co neděli do církve, ale žena, která ve své víře aktivně celou svou domácnost zapojuje do života církve. Církev se pro ní neodehrává někde venku, v cizím a vzdáleném teritoriu kostela, ale děje se přímo u ní doma. Její dům, její rodina se stává církví, posvěcenou apoštolskou autoritou nositelů zvěsti o Vzkříšeném Kristu. Lydiina rodina se stává domovem a rodinou církve. Božím příbytkem uprostřed lidí. Jak tato krátká epizoda z počátků křesťanské Evropy koresponduje s tím, co říká Ježíš v Janově evangeliu: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek…“ Pro Lydiinu víru přijme křest celá její rodina, dobrodiní se přelévá i na ostatní. Najednou už nejde jenom o jednotlivce, ale o celé společenství. Lydiina víra nepřivádí k ní domů jenom apoštoly jako vzácné hosty, které se sluší pohostit, ale přivádí  samotného Boha, který se s člověkem chce sdílet ve věčném společenství mezi Otcem, Synem a Duchem. Prosme za dobrodiní takových Lydií pro církev, neboť díky nim církev roste v každé době a na každém kontinentu.

Amen

Kázání o V. neděli po velikonocích 5.5.2013 v Husově sboru ve Vršovicích