Kázání 30.6.2013 – Oheň z nebe

1. Kr 19,11–15.16.19–21
Ga 5,1.13–25
ev. Lk 9,51–62

Závěr deváté kapitoly Lukášova evangelia přináší dva příběhy z Ježíšova života, které evangelista časově zařazuje do doby, ve které se Ježíš vydává na svou poslední cestu do Jeruzaléma. V prvním z nich učedníci spolu s Ježíšem procházejí samařskou vesnicí. Evangelista zdůrazňuje, že Ježíšova mysl byla upjata k cestě do Jeruzaléma a jeho tvář obrácena k tomuto městu. Není tedy divu, že se v této vesnici v Samaří, pro které byla sousední Judea s hlavním městem Jeruzalémem kulticky konkurenčním prostředím, vřelého přijetí nedostalo.  Náboženská řevnivost bývá po staletí vytrvalým zdrojem mezilidského, společenského i mezinárodního napětí. Nejinak tomu bylo i v duchovně složitě rozdělené zemi, kterým Erec Jisrael – země izraelská, byla od nepaměti a zůstává v tomto rozdělení dodnes. Kdyby se ten příběh měl odehrát v současnosti, psal by evangelista o tom, že Ježíš procházel územím na západ od Jordánu, nejspíš někde v okolí Gazy a dostal se do některého z uprchlických palestinských táborů. Je víc než zřejmé, že pokud jeho mysl a tvář byly obráceny k Jeruzalému, nemohlo by se mu ani v náznaku dostat vřelého přijetí. Za úspěch by mohlo být považováno, kdyby inkriminovaným územím prošel on a jeho žáci bez úhony – o přijetí nemůže být řeč, ani v Gaze, ani v Samaří. Horlivci z učednického kruhu Jakub a Jan chtějí situaci řešit způsobem náboženských radikálů: „Máme přivolat oheň z nebe, aby je zahubil?“ ptají se Ježíše a zjevně tak  svou otázkou maskují vroucí přání, aby samotný Bůh potrestal Samařany za jejich zpupnost, za jejich duchovní pomýlení. Ježíšova odpověď však odhaluje nepatřičnost takového náboženského radikalismu, který je ve skutečnosti hlubokým odklonem od Božích záměrů. „Nevíte, jakého jste ducha,“ usvědčuje Ježíš náboženské radikály ve vlastních řadách. „Syn člověka nepřišel lidi zahubit, ale zachránit.“ Ten příběh má veliký potenciál stát se mementem oběma stranám, pokud tam i tam vládne vypjatý náboženský radikalismus. Ježíšovo volání po záchraně nikoliv záhubě lidí pojmenovává nepatřičnost jakéhokoliv duchovního radikalismu, který je namířen proti životu těch druhých, kteří naše hodnoty nesdílejí. Je platný v křesťanském prostředí, stejně jako v muslimském nebo židovském, ale i v ateizované společnosti. Všude se najdou horlivci toužící sesílat oheň z nebe na druhé, aby tak dosáhli kýženého pořádku a nápravy věcí. Ježíš se však rozhodně staví proti takovým snahám. Od Eliáše k Ježíšovi se posunuly dějiny spásy o významný krok. Až v samotném závěru své životní pouti na úpatí Chorébu na svém útěku před hněvem královny Jezábely slyší prorok Eliáš Boží hlas jako tichý a jemný. Žádné burácení, zemětřesení, vichřice, ani oheň z nebe, ale tichý a jemný hlas, který se dotýká nejhlubšího nitra člověka. Už ne síla a moc, jak tomu bylo v Eliášově životě ještě před několika dny na jiné hoře – na Karmelu, kde události vrcholí zmasakrováním čtyř set padesáti Baálových proroků. To, co následně Eliáš prorocky obdržel pod Chorébem je už jiné poselství – to, které se má naplnit v Ježíši Kristu, On je ztělesněním Božího hlasu tichého, jemného. Starozákonní Eliáš reprezentuje duchovní zápas mezi službou Bohu, který dává život, a službou božstvům, která vedou ke smrti. Baálovi proroci jsou uctívači božstva smrti, Hospodin je Bůh, který dává život a vede do života. Eliášovo jméno v překladu říká: Mým Bohem je Hospodin. Ježíš po několika staletích po Eliášovi přichází, aby svým jménem řekl: Hospodin je spása. Ten Bůh, o kterém hovořil a kterého prosazoval Eliáš ve svém životním zápase je Bohem, který zachraňuje, vysvobozuje z každého otroctví, z každého područí a z každé svázanosti. S Ježíšem nastává nový věk, ve kterém už oheň z nebe nemá své opodstatnění, ani v Samaří, ani v Palestině, ani v New Yorku, či kdekoliv jinde. Když je to zapotřebí, klidně všem zbožným a kovaným ve víře dá Ježíš za příklad Samařana – on na rozdíl od druhých, těch ve správné víře kovaných, jediný se stal bližním pro svého druha. „Jdi, a jednej také tak,“ říká Ježíš. Neptej se, kdo je můj bližní, ale ptej se, pro koho ty jsi bližní. To je mnohem těžší otázka, nežli ptát se, zda máme na někoho přivolat oheň z nebe. Oheň z nebe přivoláváme často a rádi a maskujeme to stejně jako učedníci Jakub a Jan do hávu na odiv vystavované zbožnosti a horlivosti ve víře. Ježíš ale po nás nic takového nechce. Nepřišel zahubit, ale zachránit. Svolávat zlo na hlavy druhých usvědčuje z vlastní neschopnosti lásky. Naše víra ani jakkoliv vroucně praktikovaná zbožnost nás neopravňuje stavět se do role arbitra a už vůbec ne nástroje trestu na druhých. Vůči zlu se máme jistě jednoznačně vymezovat a v rámci svých možností mu čelit, ale pomsta a konečné rozsouzení v našich rukou není. „Má je pomsta, já odplatím,“ říká Pán.

Apoštol Pavel hovoří o Kristu jako o velikém činiteli svobody pro člověka. „Svobodu nám vydobyl Kristus“, říká apoštol. K této svobodě jsme byli povoláni. Otázka Jakubova a Janova po ohni z nebe je důkazem jejich veliké vnitřní nesvobody. Namísto svobody v Kristu chtějí prosadit sebe – své silové řešení situace, která se jim zdá zoufalá, a zoufalí lidé, jak známo, činí zoufalé věci. Ale Kristus nevolá k zoufalství, ale ke svobodě. Biblická pasáž končí konstatováním, že šli do jiné vesnice. Jak tam pochodili nevíme, snad lépe, nežli v té předchozí. Pojďme i my do jiné vesnice, poučme se z minulých chyb, pojďme z nesvobody ke svobodě, ze svázaností k pravé radosti. Vždyť jsme-li živi Božím Duchem, dejme se Duchem také řídit…“

Amen

Kázání 30.6.2013 o VI. neděli po svatém Duchu
v Husově sboru ve Vršovicích