Kázání 7.7.2013 – O útěše

Iz 66, 10-14
Ga 6, 1-16
ev. Lk 10, 1-11.16-20

Večerní uspávání dětí má v naší rodině jeden pravidelný – téměř pokaždé se opakující rituál: poté, co já jako otec odehraji svou vedlejší roli toho, který nejmenší v koupelně omývá, starší s větším či menším úspěchem směruje na lůžko, případně jim ještě čte knížku a v závěru se s nimi pomodlí, poté, když už se zdá, že vynaložené úsilí bude po zásluze korunováno úspěchem v podobě pokojného spánku dětí, skoro pokaždé a s železnou pravidelností se někdo z toho počtu uspávaných zvedne a odkráčí k mamince s prosbou: „Přijdeš ještě k nám?“ A je to maminka, nikoliv otec, které patří finále, protože jenom ona dovede nejlépe utěšit, povzbudit a ukonejšit. Mojí otcovskou zkušeností nejspíš už před mnoha staletími prošel i prorok Izajáš, který neváhal vložit do Hospodinových úst slova: „Jako když někoho utěšuje matka, tak vás budu těšit.“ Ta slova jsou pádným protiargumentem všem případným námitkám feministické teologie argumentující tak, že biblické pojetí Boha je patriarchální, genderově nekorektní. Tento Bůh, který je ve Starém i Novém zákoně nazýván otcem, Ježíšem dokonce důvěrně oslovován: „Tatínku – Abba“ a pokaždé se o něm hovoří v mužském rodě, však není nositelem výhradně mužského náhledu na svět a naštěstí ani svědectví o není výhradní záležitostí mužů. Samozřejmě nemůžeme čekat od společnosti, která byla po staletí budována na patriarchálních principech, že by se stejnou radikalitou, kterou známe ze své současnosti, mužské zaměňovala za ženské a naopak. Bible říká, že Bůh je Otec, ale neváhá tomuto Otci přisoudit i vlastnosti bezvýhradně spojované s matkami. Mezi takové patří útěcha: „Jako když někoho utěšuje matka, tak vás budu těšit…“, toto praví Hospodin. Z vlastního dětství si vybavuji mnohokrát prožívanou matčinu útěchu, ta otcovská mi ve vzpomínkách neutkvěla. Troufám si říci, že Hospodin je jediným otcem schopným nabídnout svým dětem matčinu útěchu ve stejné – neumenšené  kvalitě. Prorocké zaslíbení Izajášovo se vztahovalo k městu Jeruzalému, centru Davidovy říše a především centru bohoslužby. V přeneseném významu se stává Jeruzalém výhradním Božím teritoriem, kde bude pokoj jako řeka, jako rozvodněný potok sláva pronárodů. Izajášovský obraz vidí konečné naplnění lidského údělu, ve kterém teprve v Jeruzalémě – v Božím království dojde člověk potěšení. „Budete sát, nošeni v náručí, hýčkáni na kolenou.“ Takové privilegium má v naší rodině vždy ten nejmladší, aktuálně Šaronka – ta je hýčkána, nošena, opečovávána. Izajášova vize se však vztahuje na všechny obyvatele Božího území, žádné dělení podle věku, zásluh, rasy, náboženské příslušnosti. Podle svědectví pamětníků mnoho zraněných a umírajících vojáků při invazi Spojenců v Normandii volalo v bezvýchodnosti své situace maminku. Z hloubi své víry jsem přesvědčen o tom, že mateřské útěchy se jim nakonec dostalo v náruči milosrdného Otce. Je úžasné slyšet takové veliké biblické zaslíbení, o kterém hovoří Izajáš: náš Bůh je Otcem, který dokáže utěšit, pozbudit, posílit jako matka v dobách, když jsme byli malými dětmi a ona se nad námi s láskou a starostlivostí skláněla. Takový je Bůh.

Apoštol Pavel bývá někdy nespravedlivě obviňován z protežování mužství na úkor ženství. Kritici argumentují Pavlovými slovy o ženách, které mají ve shromáždění mlčet. Ale už to, že Pavel ženám přisuzuje společné místo v jednom shromáždění spolu s muži je na svou dobu nebývalým pokrokem. Separace mužů a žen v modlitebních shromáždění není dodnes zdaleka takovou samozřejmostí různých spirituálního společenství, jak tomu bylo v blízkosti Pavlově. To, že Pavel dovoloval ženám těchto shromáždění se účastnit je konkrétním potvrzením jím deklarovaného vyznání, že v Kristu nezáleží na tom, je-li člověk Řekem či Židem, obřezaným či neobřezaným, mužem či ženou. Kristus dvojí spojil v jedno. Berte na sebe břemena jedni druhých, tak naplníte zákon Kristův, říká apoštol. „Každý bude odpovídat sám za sebe,“ klade na srdce svým posluchačům. V mezilidských, ale i v duchovních vztazích platí, že co člověk zaseje, to také sklidí. Mnohokrát máme tendenci svalovat vinu za životní neúspěchy na ty druhé a sami sebe vidět jako oběti nepříznivých okolností. Dostáváme se tak často do začarovaných kruhů výčitek, obviňování a permanentních frustrací. Víc než jak bylo ublíženo nám, přemýšlejme o tom, v čem jsme se my – ve své konkrétní životní roli – jako otcové, matky, manželé, manželky, synové, dcery, dědečkové, babičky stali těmi, kteří na sebe dobrovolně vzali břemena druhých. V čem jsme byli schopni a ochotni překročit práh vlastního pohodlí, spokojenosti, lenosti a neochoty směrem k potřebám druhých? „Kdo zasévá pro své sobectví, sklidí zánik, kdo však zasévá pro Ducha, sklidí život věčný,“ tak hovoří apoštol Pavel a přidává zcela konkrétní návod, jak to v praxi má vypadat: „V konání dobra neumdlévejme; neochabneme-li, budeme sklízet v ustanovený čas. A tak, dokud je čas, čiňme dobře všem, nejvíce však těm, kteří patří do rodiny víry.“ To není zastydlá touha po exkluzivitě, ve které má být dobro určeno jen blízkým z vlastního okruhu. Pavel nahlíží na život realisticky a ví, že podle toho, jak se chováme k těm, co jsou blízko nás, je měřitelné i to, jak se budeme chovat k vzdáleným. Že podaná ruka tomu kdo je můj bližní může být cennější než náruč otevřená pro všechny, o kterých však dopředu víme, že pro tu vzdálenost do ní nikdy nedorazí.

Amen

Kázání o VII. neděli po svatém Duchu 7.7.2013 v Husově sboru ve Vršovicích.