Kázání 21.7.2013 – Marta a Marie

Gn 18, 1-10a
Ko 1, 15-28
ev. Lk 10, 38-42

Marta a Marie – dvě sestry, snad ty z Betánie, jejichž bratrem byl Lazar jak o nich píše evangelista Jan. Podání Lukáše evangelisty o Martě a Marii je látkou singulární – jedinečnou. Nikde jinde v Bibli, s výjimkou toho, co je součástí Lazarova příběhu u Jana, se o nich nepíše. Spojitost mezi těmito dvěma příběhy není zcela průkazná. Marta i Marie byly naprosto běžnými, hojně užívanými jmény, a tak se můžeme jenom domnívat, že v příbězích u Lukáše a Jana se jednalo o tu samou sourozeneckou dvojici, to však není podstatné. Marta a Marie: jedna pracuje, druhá sedí u Kristových nohou. Ta první je symbolem činorodé aktivity, práce a pohostinnosti, druhá představuje kontemplaci, ztišení, pokorné naslouchání v kleče u Pánových nohou. Benediktinské heslo „ora et labora“ – „modli se a pracuj“ má svůj biblický předobraz v těch dvou ženách. Bible na prvním místě zmiňuje Martu – tu kterou pracovala a až po ní Marii, která naslouchala: labora et ora, chtělo by se říci, ale závěrečné vyznění a Kristova pochvala patří Marii – vybrala si správně to, oč nepřijde, tedy přece jenom „ora et labora“ řečeno spolu s bratry benediktýny. Svědectví o setkání Marty a Marie s Ježíšem je záměrně vystavěno na konfrontaci mezi oběma sestrami. Je to pracovitá Marta, která vznáší výčitku vůči své sestře, která ji nechá obsluhovat Ježíše samotnou: „Ty to tak necháš, Pane? Řekni jí přece, ať mi pomůže!“ Dohlédněme v tom příběhu dál než jenom k oné konfrontaci, kterou tak důvěrně známe nejenom v sourozeneckých a partnerských konstelacích, ale i v životě duchovním. Martu a Marii máme v sobě, jedna patří ke druhé – jsou to přece rodné sestry, kterým v žilách koluje společná krev. Co o nich říká Bible a co ten příběh sděluje o nás? Především, že to byla činorodá a pohostinná Marta, která přijala Ježíše do svého domu. Marta je v roli hostitele, je tou, která zve Ježíše pod svoji střechu a až tam se s ním potkává Marie. Martina role tedy vůbec není podřadná; proto, aby mohla Marie usednout ke Kristovým nohám je dokonce Martino angažmá klíčové. Kdyby se Marta nenamáhala, Marie by nemohla sedět. Úsloví „host do domu – Bůh do domu“ odráží starověké přesvědčení, ve kterém je poutník nositelem posvátných hodnot a ten, kdo ho přijímá, má účast na Božím navštívení. Martino jednání z takového přesvědčení pramení a tak nejenom sedící Marie, ale i vzpřímená a konající Marta jednají z víry. Vždyť Marta přijímá pod svou střechu samotného Krista. Ve své starostlivosti, aby ho dobře pohostila, si nezadá s praotcem Abrahamem a jeho ženou Sárou, kteří ve svém stanu hostili tři muže – poutníky od Sodomy jako vyslance Božích věcí. Jednající Marta, která se stará, hostí, pečuje, naplňuje Kristovo slovo o nepatrných z bratří, které máme přijímat, abychom se v jejich přijetí potkali se samotným Kristem. Kdo lehce hodí Martu a její pracovitost za hlavu, neuvědomuje si, že je to ona, která buduje prostor pro Marii. Úskalí, na kterém zpravidla troskotáme v pochopení tohoto biblického sdělení spočívá v tom, že máme tendenci vidět Martu a Marii proti sobě. Marta sama ve své výčitce proti Marii k tomu dává podnět: „Podívej se, Pane, já pracuju a ona nepomáhá a jenom sedí.“ Mějme na zřeteli, že Marta i Marie jsou v nás, jedna s druhou, ne jedna proti druhé, ale jedna pro druhou. Kdyby Marta nepřijala, Marie by neseděla, kdyby Marie neseděla, nedověděla by se Marta o sobě to důležité. A tak, i když se jedná na první pohled o konfrontaci, konečné vyústění je ve smíru mezi Martou a Marií. Ježíš Martu neodsuzuje, naopak, jeho chápavá slova jsou oceněním její starostlivosti a z ní vycházejícího trápení se pro mnoho věcí. Nabízí však útěchu a východisko spočívající v pokorném spočinutí u Pánových nohou jak to učinila Marie. Marta je zástupnou představitelkou těch, kteří jsou Kristovými hostiteli. Ve svém úsilí se setkávají s Kristem, mají plno práce, aby ho obsloužili. Kristus je pro ně, stejně jako pro Martu hostem. Dělají si mnoho starostí a z nich jim povstává mnohé trápení. Na ně se vztahuje řečené úsloví „host do domu – Bůh do domu.“ Ve svém úsilí, ve svém nasazení, ve své pracovitosti prožívají Boží navštívení v tom, co dělají ne pro sebe, ale pro druhé. Marie je jiná. Není a nechce být Kristovou hostitelkou. Ona sama se stává hostem u Kristových nohou. Je na návštěvě u Krista, je jí u něho dobře, ale to samotné nestačí, stejně jako bylo nedostatečné Martino úsilí. Marta i Marie se musí potkat, spojit jedna s druhou a nabrat vzájemně to, co se jim samotným nedostává. U Marty je hostem Kristus, u Marie je ona hostem Krista. Potíž je v tom, že statut hosta je dočasného charakteru. Host přijde na návštěvu a zase odejde. Marta udělá pro Ježíše první poslední, přijme ho pod svou střechu, ale když ona sama se nestane jeho hostem, Ježíš jako každá návštěva jednou odejde. Podobně Marie – posedí u Ježíše, se zájmem si ho poslechne, je přeci jeho hostem, ale návštěva skončí pokud zůstane jenom u sezení. Marta i Marie – obě musí dojít k proměně tak, aby Marta byla schopná pokleknout a z hostitelky se proměnit v hosta, a Marie, místo aby byla hostem, sama se stala hostitelkou druhých. Teprve v tomto spojení se obě sestry potkají s Kristem u kterého už nebudou na návštěvě ani on nebude jejich hostem, ale získají u Něj domovské právo, protože to bude samotný Kristus, který u nich a v nich bydlí. Pavel to řekl ve svých slovech: „Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus.“ Marta potřebuje svou Marii a Marie svou Martu. Od Martiny pracovitosti vede cesta k Mariině kontemplaci a z Mariina usebrání pramení síla pro Martinu pracovitost. Teprve když takto smíříme a odhalíme obě sestry v nás, můžeme i na sebe s radostí vztáhnout biblické zaslíbení: „Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi…“

Amen

Kázání 21.7.2013 v Husově sboru ve Vršovicích o IX. neděli po svatém Duchu.