Kázání 15.9.2013 O radosti

Ex 32, 1.7-14
1Tim 1, 12-17
ev. Lk 15, 1-10

Podobenství o ztracené ovci a podobenství o ztraceném penízi – obojí z Lukášova evangelia z jeho patnácté kapitoly. Třetím z podobenství v této kapitole je podobenství o marnotratném synu. Co mají ta tři podobenství z jedné kapitoly společné? V každém z nich se opakuje motiv radosti sdílené ve společenství. Je to motiv tak výrazný v každém ze tří podobenství, že by mohla být patnáctá kapitola Lukášova evangelia uvozena nadpisem Podobenství o radosti. Nejprve je to radost pastýře nad nalezenou ovcí, ale nezůstává jenom u radosti osobní, soukromé, ve které bere ovečku na svá ramena. Když s ní přijde domů svolá své přátele a sousedy a svou radost sdílí s nimi. Ve druhém podobenství je to žena, která ztratila cennou minci. Poté, co ji najde, stejně jako předtím pastýř i ona svolává přátele a sousedy do svého domu a vybízí je k radosti. A konečně ve známém podobenství o marnotratném synu se raduje otce z jeho návratu a k radosti povzbuzuje i staršího z bratrů slovy: „Máme proč se veselit a radovat…“ Dobře si zapamatujme ta slova: „Máme proč se veselit a radovat…“ V každém z uvedených podobenství si nechtěli ti, kteří se radovali, nechat svou radost sami pro sebe. Pastýř se raduje z ovce, žena z mince a otec ze syna. Důvod jejich radosti je pokaždé stejný: nalezli to, co předtím postrádali. Když ztrátu vyrovnal nález, s nalezeným přišla i radost. Při pohledu do církevních řad, ať už těch plných, anebo prořídlých, často získává nezaujatý pozorovatel dojem, že se ocitl na tryzně nikoliv ve společenství vzájemně sdílené a zakoušené radosti. Stejně tak kdyby někdo odečítal výrazy ve tvářích těch, kteří přistupují k večeři Páně anebo po závěru bohoslužeb vycházejí z kostelů, jistě by velkou řadu jejich nositelů ohodnotil jako ty, kteří jsou zkrušeni hlubokým žalem, nikoliv prostoupeni vzájemnou radostí. Proč tomu tak je? Proč se spíš  než pastýřovi, ženě a otci z Lukášových podobenství o radosti podobáme víc staršímu bratrovi, který nedokázal potlačit své rozpaky a místo radosti dal průchod hněvu a výčitkám? Nejspíš proto, že jsme na rozdíl od prvních tři aktérů z našich podobenství neprožili dostatečně onen pocit intenzivní radosti, která se člověka zmocní poté, když nalezne něco, co předtím postrádal. Nízká míra radosti v církvi pro mě není výrazem hlubší, vážné a kajícné zbožnosti, ale znamením, že málo hledáme a nejspíš jsme ještě tak úplně nenalezli. Radost se nedostavuje proto, že jsme předtím neprožili pocit ztráty, že se vlastně nemáme z čeho radovat, protože si nemyslíme, že bychom něco ztratili a znovu našli. Byl bych docela zvědavý na odpovědi v anketě, ve které bychom my – církevní lid, byli dotazováni na to, co je podle nás největším nebezpečím pro křesťana. Určitě by se hojně vyskytovaly odpovědi jako pýcha, majetek, peníze, moc, tělesné vztahy, hříšné myšlenky. Všechny řečené činitele, ale i řadu dalších, které jsem nejmenoval, považuji za častou příčinu našich pádů, ale to, o čem jsem bytostně přesvědčen jako o jednom ze skutečně největších nebezpečenství pro nás křesťany je samospravedlnost. Pocit, že jsem v jádru dobrý člověk, ne jako ti ostatní, jejichž poklesky rádi vypočítáváme s tím, že nás se takové věci netýkají. A při tom výčtu cizích hříchů s lehkostí opomíjíme své vlastní. Apoštol v 1. listu Timoteovi říká: „Kristus Ježíš přišel na svět, aby zachránil hříšníky…“ Myslím, že pod to se s přehledem rádi podepíšeme, souhlasně pokýveme hlavou: „Ano, i já věřím, že Kristus přišel, aby zachránil hříšníky…“ Ale apoštol pokračuje a to co říká, je zásah mezi oči všem samospravedlivým: „Já k nim patřím na prvním místě.“ „Kristus přišel na svět, aby zachránil hříšníky a JÁ k nim patřím na prvním místě.“ Dokud bytostně neprožijeme, stejně jako apoštol, váhu těch slov, které nebudou zbožnou pózou, ale odrazem naší hluboké vnitřní zkušenosti, nikdy se nedopracujeme k radosti, o které hovoří v 15. kapitole evangelista Lukáš. Dokud se budeme porovnávat a ve své samospravedlivé optice měřit s tím či oním, který je přeci prokazatelně větším hříšníkem než já, který neloupím, nevraždím a manželku nebo svého bližního podvedu jen občas, ochuzujeme se o radost, kterou bychom mohli prožít s vědomím, že i já potřebuji, aby mně bylo odpuštěno. Ovce, mince a syn jsou hodnoty, které se podle řeči podobenství ztratily, zakutálely. Vstupme do těch podobenství nikoliv s tím, abychom v nich sami sebe identifikovali tu s ovcí, tu s mincí, tu se synem, ale pokusme se, když ne prožít, tak alespoň pomyslet na tu ohromnou radost, která přišla, když se ztracené našlo. Víra má člověka vést od pěstování samospravedlnosti ke stavu trvalé radosti, která střídá předchozí ztrátu. Musíme na vlastní kůži prožít pocit dřívější ztráty a budoucího nalezení a z něho pramenící radosti. Když si budeme myslet, že nám nic nechybí, nikdy k radosti nedojdeme. Jako by pastýř v podobenství své ovce nespočítal a dál si myslel, že jich má rovnou stovku, jako by žena dál žila v domnění, že vlastní všechny mince, a otec si ani nevšiml, že jeho syn odešel z domu. Kdyby se tak zachovali, nikdy by neprožili radost a žili by velmi smutným životem. Ne nadarmo katechismová definice hovoří o křesťanech jako o omilostněných hříšnících. Milost a její účinek však může prožít jen ten, který ví, že je ve vězení, ten, který si uvědomí, jak mnoho mu schází. Samospravedlnost něčemu takovému zabraňuje, je zachmuřená a vážná, protože s ní člověk nikdy nedojde k radosti, která nekončí. Je modlou, kterou si znovu a znovu stavíme, klaníme se jí a uctíváme, jak v osobním životě, tak v životě církve. Braňme se jí upřímnou radostí nad tím, kolik nám osobně bylo odpuštěno tím, který je bez hříchu. Jemu jedinému buď čest a sláva na věky věků.

Amen

Kázání o XVII. neděli po svatém Duchu 15. září 2013 v Husově sboru ve Vršovicích