Kázání 6.10.2013 O velikosti víry

Abakuk 1,1–4; 2,1–4
2. Timoteovi 1,1–14
ev. Lk 17, 5-10

Představme si, jaké by to asi bylo, kdybychom měli víru, o které hovořil Pán Ježíš, když ji přirovnával k zrnku hořčice. Taková víra podle Kristových slov přenáší stromy i s kořeny a vsazuje je do moře. Nejspíš takovou víru má na mysli apoštol Pavel, když ve slavném Hymnu lásky v 13. kapitole 1. listu do Korintu říká: „Kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel…“ Ježíš a po něm i apoštol Pavel berou za hotovou věc, že víra je neobyčejně mocnou silou. O její moci jsou oba přesvědčeni v tom smyslu, že její síla jde zcela za horizont našeho chápání, ale i praktických zkušeností. Pavlem zmiňovaná „víra hory přenášející“ a Ježíšova „víra jako zrnko hořčice“ se staly synonymy pro fides miraculosa – víru zázračnou, přičemž málokdo s takovou vírou učinil praktickou zkušenost. To, že jsme ještě nikoho neviděli ve víře přenést horu ani přesazovat stromy i s kořeny není důkazem toho, že víra tuto schopnost nemá, ale jenom toho, že jsme doposud nepotkali nikoho, jehož víra by této velikosti dosáhla. Neviděli jsme však ve víře celou řadu jiných velikých věcí?

Mít ježíšovskou víru velikosti hořčičného zrna, věděl bych jak ji použít. Veškerou manuální činnost, při které tak často marně anebo velice těžko hledám protějšek v podobě dalších dostatečně silných rukou, které by mi pomohly s tím či oním, to vše by odpadlo a řídil bych proces pouhou silou myšlenky. Terénní úpravy by se konaly sami od sebe, bez jakékoliv mechanizace, zahradnické práce – vždyť jenom co to dá úsilí a zařizování v pravý čas posekat farní zahradu? To vše by bylo řízenou silou víry z farní kanceláře nebo možná z kostelního klekátka, podle toho, kde bych se zrovna nacházel. Úskalím toho je, že velikost mé víry nedosahuje Ježíšem požadované velikosti hořčičného zrna, protože jedině taková velikost je předpokladem fides miraculosy – víry zázračné. Jistě by každého z vás napadla celá řada myšlenek a procesů, ve kterých bychom tuto víru uplatnili. Možná právě to šlo hlavou Ježíšovým učedníkům, když Ježíše prosili: „Dej nám více víry!“ Cítím za tou prosbou i nevyřčený dovětek: „My už budeme vědět, na co ji použít… Kolik práce a námahy si ušetřit, kolik nepřátel i přátel ohromit tím, co se bude skrze naši víru dít.“ Ale Ježíš správně odhaluje pohnutky učedníků a proto používá nadsázku. „Žádáte víc, než v tuto chvíli můžete pojmout. Víra přenáší hory, srovnává pahorky, napřimuje klikaté cesty, ale má to své správné pořadí.“ A proto hned za slovem o velikosti víry pokračuje Ježíš řečí o postavení služebníka. Služebník nejprve koná své dílo a až je vykonáno, teprve potom i on dojde naplnění svých potřeb a tužeb. Učedníci a spolu s nimi velice často i my máme za to, že stačí Ježíše požádat, aby nám ve víře přidal, aby ji navýšil, prohloubil a od té chvíle už budeme mít tu požadovanou velikost, potřebnou k přenesení kdečeho, nejlépe sebe samotného přes to všechno, v čem vězíme, že se staneme přeborníky v duchovním desetiboji. Pán Bůh však není automat našich nerealizovaných, nesplněných či nesplnitelných přání. Dost na tom, že máme víru, sice stále mnohem menší, nežli je hořčičné zrno, ale i s tím se dá tolik věcí udělat, tolika lidem pomoci, tolik starostí unést, vydržet, překonat, zvítězit sám na sebou. Úkolem učedníků není druhé ohromovat schopnostmi, které člověku propůjčuje víra. Upřímně řečeno, ani mě by nejspíš nebavilo ono přikazování stromům a horám, aby se pohnuly kam chci. Jakmile není za hotovými věcmi naše úsilí, osobní interes, námaha, vynaložený čas, nemají pro nás cenu. „Zapomeňte na hořčičná zrna,“ říká Ježíš, „a chopte se své role služebníků.“ Víra mění svět, ale cesta ke změně světa vede od změny sebe samotného. Kolikrát chceme napravovat druhé, aniž bychom napravili sami sebe. Druhé poměřujeme kriticky, aniž bychom stejnou míru kritičnosti použili vůči sobě. Ježíšovi učedníci jsou dostatečně vyzbrojeni pro všechno, co je jejich úkolem. Mají víru, mají svého Pána uprostřed nich, společenství církve. To všechno jsou veliké hodnoty, kterých si můžeme vážit, protože se vztahují i na nás. Uvěřili jsme, víme o Kristu, víme, kam za ním jít – jsme součástí jeho těla, kterým je v tomto světě církev, víme o zdroji, ze kterého čerpat, o prameni vyvěrajícímu do věčného života. To všechno je dost na to, aby člověk i s takovým zlomkem víry mohl učinit s Boží pomocí veliké věci. Ale nic z toho, co se nám ve víře podaří nemá vést k duchovní pýše, přezíravosti a pocitu, jak jsem duchovně úžasný. „Jsme jenom služebníci – neužiteční – učinili jsme to, co jsme byli povinni učinit.“ Od duchovní pýchy a povýšenectví k pokornému přijetí role služebníka – to je cesta Kristových žáků v tomto světě. Často i ve víře propadá člověk skepsi, pocitům malomyslnosti. Přesně to vyjadřuje starozákonní prorok Abakuk, když říká: „Jak dlouho volám o pomoc, Hospodine, a ty neslyšíš…“ Je to výčitka, ve které Bohu odevzdáváme svou naléhavost, ve které se nedějí věci tak, jak bychom si přáli… Je to jako stát před horou, která se nepohne, i když ve víře už držíme v ruce nástroj, který ji může rozpohybovat. Ale naše víra je na takové věci ještě malá. Boží odpověď prorokovi zní: „Vidění už ukazuje k určitému času, míří neomylně k cíli; prodlévá-li, vyčkej, neboť přijde zcela jistě, zadržet se nedá. Pozor na opovážlivce; není v něm duše přímá. Spravedlivý bude žít pro svou věrnost.“ Právě na toto zaslíbení navázal apoštol Pavel, když Římanům napsal: „Spravedlivý z víry bude živ.“ Život pramení z víry i navzdory událostem, které jdou proti našim očekáváním. Nebojme se tedy přistupovat směle k trůnu milosti, abychom došli milosrdenství a nalezli milost a pomoc v pravý čas.

Amen

Kázání o XX. neděli po svatém Duchu 6. října 2013 v Husově sboru ve Vršovicích