Stvoření – pohled v duchu Církve československé husitské

Podívejme se, jaké články Základů víry se týkají Stvoření. Předně je to článek 60.: Které jsou stupně zjevení? Odpovědí je že stupně jsou stvoření, Stará smlouva v dějinách Izraele, Nová smlouva v Ježíši Kristu a budoucí zjevení ve slávě. Následuje otázka 62: Co je zjevení ve stvoření, na níž zní odpověď: „Zjevení ve stvoření je zjevení první čili obecné a záleží na tom, že již stvořením chce se Stvořitel darovati svým tvorům k obecenství.“ Částečně se tématu Stvoření dotýká i otázka 63.: Čím je stvořitelský úmysl mařen?, s odpovědí: „…je mařen hříchem, pro nějž prvotní zjevení (rozuměj zjevení ve stvoření) se v člověku nemůže uplatniti.“

Podrobněji je o Bohu jako Stvořiteli hovořeno v Základech víry v části II. O víře, kde je uváděn výklad Velkého vyznání víry CČSH s příslušným článkem o Bohu Otci. Stvořitelského díla se týká otázka 110.: „Co vyznáváme slovy Ducha věčného a Tvůrce všeho?“ Na ní je odpovídáno: „…vyznáváme svého Pána Boha jako neviditelného Stvořitele, jenž sám jsa věčný, stvořil svět z ničeho a dále v něm tvoří.“ Otázka 111. se týká samotné stvořitelské zprávy z počátku knihy Genesis. O ní je řečeno, že starozákonní podání o způsobu stvoření rozumíme jako starověkému vyznání víry ve Stvořitele pomocí názorů a představ o světě, které věda překonala.“ Následná otázka 112. se ptá, zda ruší vědecké poznání světa a jeho vývoje víru ve Stvořitele světa: „Neruší,“ zní odpověď Základů víry, „nýbrž naopak této víře odpovídá na otázku, jak byl svět stvořen a jak v něm Bůh tvoří.“ Otázka 113: „V jakém poměru je stvoření světa Bohem a vývoj světa?“ „Stvoření světa Bohem je neviditelným pozadím vývoje a vývoj světa je viditelným popředím stvoření.“ Tolik články ze Základů víry týkající se Stvoření. Podrobme je v tuto chvíli hlubší analýze. Trtík otevírá v Základech víry téma Stvoření tím, co posléze vstoupilo do povědomí následných bohosloveckých generací CČSH až do současnosti jako tzv. „malá násobilka teologie“: Jaké jsou stupně zjevení a jaké jsou tvary zjevení je ústřední otázkou, kterou by měl být schopen odříkat i o půlnoci kterýkoliv absolvent Husovy, případně Husitské fakulty. Prvním stupněm zjevení je zjevení ve Stvoření. Tvary zjevení jsou Boží činy, biblická svědectví o nich, živé slovo církve odvozené z Písma a náboženská zkušenost z Písma a z živého slova vycházející. Stvoření tedy ZV chápou jako logický předpoklad veškeré další Boží zjevitelské činnosti. Jedním z tvarů tohoto zjevení je také písemné svědectví o něm na stránkách bible. Zde uvádíme především stvořitelskou zprávu z počátku Genese, dále některá žalmická vyznání, např. Ž 19,2 a z Nového zákona svědectví Pavlovo z 1. kapitoly listu do Říma verše 19 a 20. Věrouka naší církve, jak bude posléze doloženo výkladem dalších uvedených článků ze ZV, nepovažuje Stvoření za uzavřený souhrn procesů, které proběhly kdysi v minulosti, ale ve shodě s vírou mnoha jiných křesťanských společenství hovoří o „creatiu continua“ – stvoření, které trvá. V liturgické praxi církve je toho dokladem kající modlitba z Farského Liturgie v části Doznání vin Bože, Otče předobrý, která pokračuje ve slovech: „…tys nás stvořil k obrazu a podobenství svému, a proto máme žíti podle svaté vůle tvé a s tebou spolupracovati na tvém díle, Tvůrce všemocný. My však často nedbáme svých povinností a svévolnými činy rušíme zdar tvého tvoření.“ Nedůsledná redakce vydání liturgických textů z roku 1992 zapříčinila, že v některých částech předloh se do této modlitby namísto slova „tvoření“ dostalo „stvoření“. Jak bylo posléze vysvětlováno, nemohl za to pohyb teologického myšlení, ale tiskařský šotek. Díky němu nicméně někteří duchovní nabyli přesvědčení, že princip creatio continua církev ve své věrouce opustila a doslovně se drželi liturgických předloh, třebaže shromážděný lid si nedal původní podobu kající modlitby vzít a o příslušném místě nabyl přesvědčení, že se jejich duchovní pastýř pouze přeřekl. Zdeněk Trtík blíže definuje pojem Stvoření (creatio) ve svém spisku Slovo víry takto: Stvořením rozumíme jednak Boží čin a činnost, jimiž Bůh stvořil svět a dále v něm tvoří, jednak výsledky tohoto činu a této činnosti, tj. stvořený svět a vše v něm. Víra ve stvoření se však, podle Trtíka, nevzdává své racionální složky. Je přitom pouze jedním z možných rozumových výkladů vzniku světa a člověka. Starými výklady byly báje a mythická vyprávění, které později nahradily výklady nevědecké a posléze vědecké. Přesto je biblická víra ve stvoření jiného rázu nežli pouhým lidským předpokladem založeným na rozumu, úsudku a vědecké kritice na straně jedné, nebo bájesloví a obrazotvornosti na straně druhé. Třebaže bible hovoří jazykem doby svého vzniku, je stvořitelská zpráva v ní vyjádřením hlubokého přesvědčení a bytostné zkušenosti věřícího člověka, že tento svět není dílem neosobních sil, náhody či božských svárů, které ve výsledku vytrhávají svět z chaosu do uspořádanosti, nýbrž činem lásky milujícího Boha, který ve svém tvoření neustává. Tomuto pojetí odpovídají citované články ZV 111 a 112. Trtík správně konstatuje, že biblická zpráva o stvoření z knihy Genesis patří do mladší literární vrstvy, svým pojetím je ovlivněna jinými stvořitelskými mýty, se kterými se lid Izraele setkával ve svém životním teritoriu – především za doby babylonského exilu. Přes četnou podobnost v jednotlivostech, například oddělení světla od tmy či zmínka o „propastné tůni“ – tohú vavohú, která evokují některá starší podání jak babylonská, tak egyptská, zde existuje diametrální rozdíl a tím je skutečnost, že biblická zpráva o stvoření nastartovává proces demytologizace a desakralizace nebe, jako zvláštního prostoru vyhrazeného bohům. Slunce, měsíc a hvězdy nejsou ve starozákonním pojetí božstvy, ale pouhými pomůckami, které slouží člověku k sestavení kalendáře. To je propastný rozdíl. Vezmeme-li například v úvahu rozkošatělost kultu slunečního Boha Re v Egyptě. Na základě toho někteří religionisté, filosofové a náboženští myslitelé odvozují, že proces budoucí emancipace vědy mimo obzor duchovního poznání je nastartován již starozákonním pojetím příběhu o stvoření. Jinými slovy řečeno: odnáboženštěním nebe ve Starém zákoně je zahájen proces odnáboženštění země a člověka, který ve svém sebevědomí stále více nabývá přesvědčení, že Boha pro vysvětlení přírodních zákonitostí nepotřebuje. Proto o mnoho století později odpovídá Pieere Simon Laplace na Napoleonovu výtku, že v jeho díle nikde nenašel zmínku o Bohu, pověstnou větou: „Občane konzule, tuto hypotézu jsem nikde nepotřeboval.“[1] Jak si ovšem všímá významný český astrofyzik Jiří Grygar, kterého cituji, věda od dob Laplaceových velmi zpokorněla. Materialističtí filozofové 19. a 20. století dovršili koncepci nezničitelné a nestvořitelné hmoty, věčné v prostoru a čase, a jejich současní následovníci to prosadili do škol jako tzv. vědecký světový názor, který má již co nevidět definitivně zatlačit do ústraní historicky překonané náboženské (a tedy automaticky nevědecké) pojetí světa. Zvláštním paradoxem prudkého rozvoje vědy ale je skutečnost, že zcela v rozporu s očekáváním materialistů moderní vědecké koncepce vůbec nepřispívají k definitivnímu vítězství „vědeckého světového názoru“.[2] Víra si tedy i nadále zachovává svou nenahraditelnost. Vrátíme-li se k Trtíkově odpovědi z jeho katechismu pro Církev československou na otázku po tom, zda věda a vědecké poznání světa ruší víru ve Stvořitele, je námi nejspíš bez problémů akceptovatelná první část jeho odpovědi, že neruší. Dovětek, že věda víře odpovídá na otázku jak byl svět stvořen a jak v něm Bůh tvoří, by dnes již nejspíš takto formulován nebyl. Přece jenom se v něm odráží dobové klima vzniku Základů víry uprostřed 50. let 20. století. Dnes by nejspíš i teolog již volil méně sebevědomé konstatování nežli to, že věda víře odpovídá jak Bůh tvořil svět. Řekneme-li totiž, že věda odpovídá, máme především na mysli konečnost a definitivnost takové odpovědi. Vědecká odpověď však platí pouze do doby, nežli ji nahradí jiná vědecká odpověď. Formuloval bych tedy tuto část raději ve smyslu, že věda může věřícímu nežli odpovědět tak spíš v mnohém napovědět: nikdy však beze zbytku vysvětlit, neboť původcem Světla není, jak četme od Genese, ani Slunce, ani hvězdy, ani poznání mravní či vědecké, ale toliko jediný Bůh. Trtík v ZV přivádí do teologického obzoru své církve dodnes významnou částí vědeckého světa nepozpochybněnou teorii evoluce. To dokládá článek 113 o poměru mezi stvořením a vývojem. Evoluční proces Trtík básnickým obrazem neviditelného pozadí a viditelného popředí vkládá do Božích rukou. Bůh jako neviditelné pozadí vývoje možná někomu bude evokovat neviditelnou ruku trhu jako ústřední mantru jednoho směru ekonomického myšlení 20. století a možná ve srovnání právě s tímto pojmem ze světa ekonomie nám dnes i tato Trtíkova formulace může znít málo příhodně. Berme ji ovšem zase jako dobovým klimatem ovlivněnou relevantní teologickou výpověď o tom, co slova jednoho amerického spirituálu vyjadřují mnohem jednodušeji a přímočařeji: „Pán Bůh má v ruce celý svět – má v ruce celý svět.“

Prozatím jsme uvažovali v myšlenkovém horizontu základního věroučného dokumentu CČSH. Nežli pokročíme dál, sluší se alespoň okrajově zmínit, že jeden z raných spisů Karla Farského nese název Stvoření. Byl vydán v roce 1920 a v podtitulu nese Výklad k biblickému líčení vzniku světa v duchu Církve československé. Třebaže vyšel v roce založení CČS pochází z dob mnohem dřívějších. Farský jej snad připravoval jako svou případnou habilitaci. V době překotného rozvoje církve v naprostém nedostatku jakékoliv vlastní katechetické tvorby sáhl po tomto svém raném díle a předložil jej nové církvi jako jeden z možných obrazů jejího teologického myšlení. Dnes je povětšinou tento spis klasifikován pouze jako ukázkový příklad biblického konkordismu, překonaného způsobu práce s biblickým textem, který se snažil současné vědecké poznání rozpoznat v biblických výpovědích. V tomto smyslu je skutečně Farského práce překonána. Protože Farský nic nemohl vědět o teorii „velkého třesku“, musel by současný autor, pokud by chtěl postupovat způsobem Farského, současné kosmogonické vědecké poznání rozklíčovávat jako ukryté ve slovech bible. To by však znamenalo s každým vědeckým objevem okamžitě nakráčet k bibli a hledat, kde to v ní její autoři, Mojžíš, Izajáš a další ukryli a jakým způsobem zaobalili. I v tomto případě je Farského způsob práce veden v duchu apologie. V době všeobecného opojení z vědy a zatracování bible je Farský veden pastýřskou snahou zachovat její jedinečné poselství jako svědectví o přítomném a milujícím Bohu Stvořiteli. Činí to sice způsobem poplatným své době, ale zároveň dává najevo svůj zájem o soulad mezi světem vědy a světem víry, nechce svým teologickým a duchovním přístupem budovat hradby na straně své víry a své církve, nýbrž vybízí k poučenému dialogu. To by mělo být pro naši teologickou i duchovenskou praxi stále inspirující. Farského práce je dnes navíc významným dokumentem o stupni vědeckého poznání o vzniku vesmíru a života na zemi na počátku 20. století. Dokládá také Farského široký rozhled mimo vlastní duchovní a myšlenkový obzor.

Pro fundované pochopení sporu mezi vědou a vírou a především v pastýřském zájmu o otupení vzájemných bodců na obou stranách odkazuji k výborné knížce kazatele Církve bratrské a přírodovědce Pavla Javornického Když se víra s vědou nehádá. Po některých pracích Grygarových na toto téma je to po dlouhé době seriózním způsobem odvedená práce. Grygar je představitelem katolického směru, Javornický zastupuje evangelikály. Jejich řeč je však vzácně shodná, nejspíš proto, že oba jsou především přírodovědci, nikoliv teology z povolání. Javornický v předmluvě ke své práci píše: „Chci psát o jiném boji, který není podle mého názoru nevyhnutelný a může naší víře a míru v naší duši uškodit. Je to hádka křesťanské víry s přírodními vědami, zvláště s biologií a zvláště s teorií vývoje – evolucí. Někteří křesťané ho ztotožňují s bojem dobra proti zlu, pravdy proti lži, víry proti bezbožnosti. Pokusím se ukázat, že je to spíš boj Dona Quijota proti větrným mlýnům, boj sice hrdinský a vysilující, ale zbytečný.“[3] Javornického prací prostupuje stará křesťanská myšlenka tzv. Vetsigia Dei – Božích stop, které jsou ve Stvoření patrná tomu, kdo se jim ve víře otevře. Ve své práci mj. uvádí: „Věda a víra si totiž nepovídají, neboť nemají o čem. Někteří křesťané následují Bartha a přísně rozdělují sféru vlivu teologie a vědy. Je ovšem těžké rozhodnout, kde leží správná hranice mezi kompetencemi biblické víry a vědy, co je tedy pravá víra a opravdová věda. Vážnému rozhovoru – ne hádce –mezi vírou a vědou se nemůže vyhnout nikdo, kdo se zabývá obojím a nechce mít rozdvojené, schizofrenní myšlení. Fundamentální kreacionisté z vědy vybírají jen ty věci, které neodporují doslovnému znění Bible. A už vůbec odpírají vědě možnost vytvářet její vlastní, samozřejmě materialistické (dnes se spíše říká naturalistické) teorie o původu přírodních jevů. Jiní si uvědomují, že víra, nemá-li být prohlášena za něco zastaralého, musí vést s moderním scientismem rozhovor. Jako křesťané nesmíme přehlédnout, že řada dnešních lidí, i vědců, je ochotna brát víru vážně. Zůstaňme věrni Bibli, ale neuzavírejme se do jednoho možného výkladu.[4]

Vestigia Dei rozpoznává Javornický ve shodě s mnoha dalšími věřícími vědci jako řadu jevů, které věda odkryla v přírodě, jež mimořádně poodhalují Stvořitelův rukopis. Je si přitom vědom jejich omezeného způsobu užití v misijním díle církve. Říká: „…stěží někoho přesvědčí o Boží existenci, a což teprve o tom, že se tento velký Bůh o nás zajímá. Ale mohou potěšit věřícího, povzbudit jeho víru a na druhé straně mohou otřást jistotou ateisty. Boží stopy ve stvoření se podobají charakteristickým detailům, které pomohou znalcům určit autora nepodepsaného obrazu. Stvořitel své dílo přímo nepodepisuje, ale chce, abychom pátrali po osobitých znacích jeho tvorby.“[5]

---

[1] Jiří Grygar, Věda a víra, str. 20

[2] tamtéž, str. 21

[3] P. Javornický – Když se věda s vírou nehádá, str. 7

[4] P. Javornický – Když se věda s vírou nehádá, str. 9-10

[5] tamtéž, str. 13