Kázání 10.1.1.2013 – …Bohem živých

Jb 19, 23-27a
2Te 2, 13-3,5
ev. Lk 20, 27-40

Byl jsem v rozhovoru do jednoho tištěného periodika dotázán, proč jsou v husitských kostelích tak často kolumbária a jaký je vlastně původ tradice ukládání popele zemřelých do chrámových staveb naší církve. Vzpomněl jsem si v té souvislosti na jiný tištěný článek, který jsem před časem četl, a ve kterém jeho autor dovozoval, že těsné sepjetí kolumbária a liturgického prostoru, ve kterém se církev schází, aby oslavovala Boha, je jednou z  charakteristik československé církve husitské, možná tou nejvíce symptomatickou. Odkazoval jsem ve své odpovědi redaktorku k obecně známým skutečnostem, že tato církev byla ve svém počátku velikou propagátorkou tohoto v moderní době opět znovuobjeveného způsobu pohřbívání, který ji naopak dovolil navázat na starobylou tradici nechávat se pohřbívat co nejblíže k oltáři ve víře, že ti, kdo budou takto nablízku Vzkříšenému Kristu zaručeně nepřeslechnou polnici Posledního soudu, k němuž se pro svou nepatrnou vzdálenost dostaví s předstihem. Také jsem vysvětloval, jaký má slovo „kolumbárium“ poetický původ nemající s mrtvými vůbec nic společného, neboť „columba“ je latinské označení pro holubici. Kolumbáriem je v původním významu tohoto slova myšleno nikoliv pohřebiště, nýbrž holubník. To proto, že antické holubníky byly tvořeny malými okénky ve zdi nebo ve skále, kterými ptactvo létalo dovnitř a ven. Když se nádoby s lidským prachem začaly ve světě antiky dlouho před nástupem křesťanství obřadně ukládat do zvlášť vyhrazených společných prostor, začalo se těmto pohřebištím říkat kolumbária. Je škoda, že církev pověstná svými kolumbárii, více tento motiv nerozpracovává, například v návaznosti na symboliku holubice v křesťanské ikonografii, kde je tento pták obrazem Božího Ducha. Být v kolumbáriu tak může skutečně znamenat ve víře těch, kteří tam za svými zesnulými přicházejí, ukrýt se pod křídla milosti Božího Ducha. Je to Boží Duch, který mrtvé probouzí zpátky do života, z ničeho tvoří něco a zmar a konec je pro něj počátek nových věcí. Škoda, že víc než duchovní symbolika a prožitek víry převládá ve fenoménu husitských kolumbárií utilitarismus často zcela neduchovního charakteru. Prosvětlené sošky Mistra Jana Husa nebo rudá srdíčka na dvanáctivoltovou žárovkou v urnovém okénku jsou toho výmluvným dokladem. Nechat se pohřbít v kostele bývalo kdysi výsadou toliko šlechty. Nikdo jiný si nemohl dovolit zbudovat přímo v chrámovém prostoru náhrobek, ve kterém jako v arše Noemově mohl očekávat budoucí slavné zmrtvýchvstání. I tím prokázala naše církev svou lidovost, kterou bohužel nedoprovodila i potřebným duchovním přesvědčením konvenujícím s Biblí. V čase dušičkovém, kdy najednou do našich chrámů a modliteben začínají přicházet po zbytek roku nevídané zástupy lidí si uvědomujeme, že většina z nich tam nejde za živým Bohem, ale za těmi, kteří zemřeli. Měli jsem v předvečer Památky zesnulých v našem sboru modlitbu za zemřelé a následné Requiem zde v chrámu. Nás živých, kteří jsme se sešli k modlitbě, k rozjímání a k poslechu krásné hudby, která měla umocnit náš duchovní prožitek byl hlouček, ve srovnání s těmi, kteří přišli, aby zavzpomínali na své mrtvé, upravili místo jejich posledního spočinutí a zase odešli aniž by se modlitbou nebo obřadem nechali vyrušit ze své duchovní netečnosti. Připadalo mi to, jakobychom my v církvi byli v roli pozůstalých, nikoliv ti, kteří v tak hojném počtu na přelomu října a listopadu přicházejí k hrobům svých blízkých. Možná jsme se příliš ve své církvi nechali přemoci tím kultem mrtvých, který nastupuje tam, kde umírá živá víra. Anebo naše vlastní duchovní vlažnost naplňuje slova o tom, že tam, kde v církvi chybí víra, stává se sama církev vdovou po Duchu svatém?

Mezi farizeji a saduceji v době Ježíšově panoval spor o to, zda je či není vzkříšení. Saducejové bylo toho názoru, že vzkříšení není. Zemřelý ulehne do prachu země a vzpomínka na něho je vymazána, stejně jako duch, který umírá spolu s tělem. Farizeové byli opačného názoru. Většinou je na základě evangelních zpráv vidíme jako Ježíšovy názorové a duchovní protivníky, ale právě v tomto bodě spolu s ním sdíleli stejnou víru. Ježíše s farizeji spojovala stejná víra ve vzkříšení. Duchovně jsme tedy blíž farizeům, na rozdíl od saducejů v centru jejichž pozornosti byla chrámová – obětní služba. Jsou to saducejové, kteří Ježíšovi pokládají otázku, čí bude žena, kterou si podle levirátního práva postupně vezme za manželku všech sedm bratří, z nichž jeden po druhém umírají a ona si vždycky vezme toho dalšího, který zůstává v pořadí. Ježíš ve své odpovědi ukazuje k vyšší skutečnosti, nežli k té, kterou zprostředkovávají běžné mezilidské vztahy, do kterých je jako samozřejmé zahrnuto i právo manželské. „Ti, kteří byli hodni dosáhnout budoucího věku a vzkříšení z mrtvých, nežení se ani nevdávají.“ Nepatří už jeden druhému, říká Ježíš na adresu těch, kteří zemřeli. Nepatří už ani nám, kteří po nich truchlíme, ať už na pozici vdov, vdovců, dětí, kterým zemřeli rodiče nebo rodičů, kteří přišli o své děti. „Jejich život je skryt spolu s Kristem v Bohu“, říká apoštol Pavel. Tady na zemi pěstujeme mezilidské vztahy, v nich rosteme, budujeme se, posilujeme a hledáme svoje lidství a skrze to i obnovujeme svůj  vztah s Bohem. Věčnost bude jiná. Tam náleží člověk cele Bohu a skrze něj budou obnoveny i naše vztahy k druhým lidem. Bůh, ve kterého věříme, není Bohem mrtvých. Proto nemá mít v křesťanství své místo kult mrtvých, o kterých starozákonní člověk dokázal říci, že mrtví Boha neslaví. Bůh Ježíše Krista je Bohem živých. I to nám Ježíš právě pro tento „dušičkový“ čas znovu připomíná: „On přeci není Bohem mrtvých, nýbrž živých, neboť před ním jsou VŠICHNI živi.“

Kázání o XXV. neděli po svatém Duchu 10.11. 2013 v Husově sboru ve Vršovicích