Kázání 1.12.2013 – Advent, čas natahování budíků

Iz 2, 1-5
Ř 13, 11-14
ev. Mt 24, 36-44

Hlas budíku nepatří mezi mé oblíbené zvuky. Řadu let ho nepoužívám, protože spolehlivým původcem i průvodičem probouzení v mé rodině jsou naše děti pokaždé podivuhodně natažené a připravené přijít v tu nejméně očekávanou dobu, ve které se pak postupně jedno po druhém objevují v naší ložnici – stejně spolehlivě, jako budík s funkcí odloženého buzení, který v jednu chvíli zaklapnete a on začne znovu vyzvánět za dalších pět minut. Bývaly doby, kdy jsem budík měl a nemám na ty časy nejlepší vzpomínky. Na rozdíl od mé ženy, která je skřivan, kterému stačí otevřít ráno oči a od té chvíle je v plném nasazení, my sovy máme rána náročnější v tom, že naše reakce bývají ještě dlouho po probuzení značně zpomalené, čímž poletujícím skřivanům okolo nás zavdáváme podnět k oprávněné kritice, té však jenom obtížně čelíme, protože do jejich tempa se dostaneme mnohdy i s více než hodinovým zpožděním. Budík mi zvoníval jeden čas pravidelně před pátou hodinou ranní, tak vím o čem hovořím. Ještě ani o sedmé to potom nebylo s mou fysis úplně v normálu. Ve výjimečných případech opravdu nezbytného ranního probuzení v konkrétním čase nastavuji budík v mobilu, ale vypozoroval jsem během doby podivuhodnou fyziologickou reakci svého organismu, který se po takovém natažení budíku s železnou pravidelností pokaždé probudí tři až pět minut před tím, než se ozve zvuk budíku. Někdy se probudím i o hodinu dříve, podívám se na čas a dobu do zazvonění s radostí zahrnu jako přidanou hodnotu k pokračujícímu spánku. Stejně tak jsem vypozoroval, že skřivani touto vlastností neoplývají a jakmile se jednou probudí, zpravidla dále už nezaberou i tehdy, kdy by k tomu měli příležitost. Čas biologických hodin v nás opravdu odbíjí s železnou pravidelností, s přesností, kterou by mohli závidět i ti největší mistři hodináři. Spánek hned po milování považuji za jednu z nejpříjemnějších aktivit, kterým se ve své tělesnosti můžeme oddávat – pokud je nám ovšem alespoň jedno z toho dopřáno. Stesk po obojím, v případě, že nám je to či ono odepřeno, může  naopak vést k dlouhodobé frustraci a postupnému chátrání organismu. Biblický obraz smrti jako spánku noci, do které se člověk propadne po odžitém dni mi tak vůbec není nepříjemný, i když na někdy se opakující výzvu: „nespi, spát budeš v hrobě“, musím se svým biblickým vzděláním odpovědět: „no jo, ale i tam mě budou budit hlasem polnice v Poslední den!“ A to bude, panečku, vstáváníčko, pěkně všichni naráz, posbírat svých pár tělesných ostatků a honem rychle se vším tím, co jsme ve svých životech nadrobili před soudnou stolici Boží. S odloženým budíčkem raději nepočítejme, předpokládám, že Gabriel bude ve svém probouzení důsledným…

Vidíte, k jakým úvahám mě přivedl vstup do Adventu, do kterého jsme se dnes ráno všichni co jsme zde, probudili, a i toto dnešní  probuzení bylo jenom z Boží milosti. Jenom dík ní nám ráno zazvonily: naše budíky, naše děti, naše manželky, naše biologické hodiny nebo ranní nedospavost, nikoliv hlas polnice v rukou archanděla. Myšlenky na ranní vstávání mi evokoval výrok jednoho z našich biblických teologů, který nazval Advent časem natahování budíků. Nejspíš se inspiroval u apoštola Pavla. Vždyť je to on, který v listu Římanům v 13. kapitole píše: „Víte přece, co znamená tento čas: už nastala hodina, abyste procitli ze spánku; vždyť nyní je nám spása blíže, než byla tenkrát, když jsme uvěřili. Noc pokročila, den se přiblížil.“ S tímto biblickým slovem znovu vstupujeme do Adventu. Radujme se za ten opětovný vstup, vždyť je za co děkovat – Pán Bůh nám přidal další rok k našemu životu s ním v církvi. Z Boží milosti se nám znovu otevírá Advent na znamení otevřené Boží náruče. Mé pocity krátce po procitnutí nebývají dvakrát příjemné, člověk by si ještě tak rád chvíli zdřímnul, poležel, alespoň do příštího zazvonění, ale to už nemusí přijít a my velikou chvíli Božího navštívení můžeme propásnout, zaspat v době, kdy jsme měli být vzhůru. To méně příjemné v radosti Adventu má být inventura našeho nitra, tedy poměrně náročný proces ranní duchovní hygieny. Pokání, introspekce toho, s čím přicházíme do otevřené Boží náruče, co neseme jako své dary Kristu, který se pro nás a naši spásu narodil. U většiny z nás to nebývá zlato, kadidlo ani myrha (tedy ryzost, víra hory přenášející ani čistota), naopak, hodně nevábných přítěžků jsme během života – i uplynulého roku, nashromáždili. A s tím vším na bedrech nám zvoní budík, abychom se už konečně probudili, procitli ze spánku, dali se do práce sami na sobě a začali znovu, třeba klopýtavě, pomalu, s váhavým rozjezdem, který je vlastní nejedné sově, ale řádně, jako za denního světla. Apoštol Pavel k tomu dává důležitou radu, zaručený postup jak na to: oblecte se v Ježíše Krista. Určitě tím nemá na mysli honosnost kněžských rouch, která by nám snad v té souvislosti mohla přijít na mysl. Kristus do našeho světa vstupuje ne ve slávě a moci, nýbrž nahý a bezbranný, v dítěti položeném do jeslí, kterého zahřívá víc než vůl a osel snad jenom laskavý dech jeho rodičů. Obléknout se v Krista znamená na prvním místě uznat svoji nahotu, přijmout ji za svou, že před Boží tváří nemám vůbec nic, nic nejsem a to, čím se tak rádi zakrýváme, v čem se ukrýváme a čím se maskujeme před Bohem i lidmi – a dosaďme si tam v Adventu každý to své, jsou jenom fíkové listy, které před Boží tváří neobstojí.

Noc pokročila, den se přiblížil. Nuže, dome Jákobův, choďme v Hospodinově světle!“

Kázání o I. neděli adventní v Husově sboru ve Vršovicích 1.12.2013