Kázání 16.2.2014 – Dvě cesty

Dt 30, 15-20
1K 3, 1-9
ev. Mt 5, 21-37

Společenství Božího lidu bylo kdysi podle biblického svědectví postaveno před dvě cesty: života a dobra a smrti a zla. Zaslíbená země byla na dohled – stačilo překročit Jordán a vstoupit do ní. A právě v takové situaci oslovuje svůj lid Hospodin, jak o tom čteme v 5. knize Mojžíšově: „Hle, předložil jsem ti dnes život a dobro i smrt a zlo.“ Na jaké straně Bůh stojí je jasně řečeno a spekulace o tom, že Hospodin je v eventualitě smrti a zla pokušitelem a strůjcem zlého pro svůj lid není na místě, protože Bůh v závěru své řeči vyzývá: „Vyvol si tedy život, abys byl živ ty i tvé potomstvo a miloval Hospodina, svého Boha, poslouchal ho a přimkl se k němu. Na něm závisí tvůj život a délka tvých dnů…“ Nebojme se vztáhnout ten dávný biblický obraz i do svého společenství víry. Vždyť církev je pro nás novým Izraelem, naším duchovním domovem, o kterém vyznáváme, že v ní skrze Krista nacházíme výsadu stát se Božími dětmi. Ve víře si tedy sami sebe můžeme představit jako putující Boží lid, před kterým se otevírá výhled do Zaslíbené země, která je téměř nadosah. K přejití Jordánu je přirovnáván křest, který nám otevírá cestu do společenství církve, zaslíbená země je potom výhled budoucího přebývání v Boží blízkosti v jeho království, které se má stát konečným dovršením všech věcí. Je naše víra taková? Bereme na sebe skutečně vyvolení, o kterém hovoří nesčetněkrát Bible, považujeme svůj křest za bránu, kterou jsme mohli vstoupit do světa víry a církev jako duchovní stavbu, ve které jsme každý z nás stále budováni a svým bytím v ní se i my podílíme na její výsledné podobě? Pokud na řečené otázky odpovídáme ano, pak spolu s apoštolem: „Přistupme tedy směle k trůnu milosti, abychom došli milosrdenství a nalezli milost a pomoc v pravý čas.“ K tomu nás má naše víra přivádět: k odvaze a smělému vykročení do budoucnosti, která se sice po vnější stránce může jevit jako značně nejistá, podobně, jak to zažívali Izraelité na prahu Zaslíbené země, když si uvědomovali, že překročením Jordánu vstoupí do nových konfliktů, ale navzdory tomu v přidržení se Hospodina nacházejí jistotu, že stojí na té správné straně života a dobra i tehdy, když je život ohrožován a dobro mocně nabouráváno zlem. Co by nám jako křesťanům mělo být na hony vzdáleno je ustrašená nejistota a bázlivost, týkající se budoucnosti – té naší osobní, ale i budoucnosti společenství církve a v nespolední řadě i budoucnosti naší státní pospolitosti. Kolikrát se necháváme přemoci obavami a pesimistickým výhledem… Máme nejistotu o svém zdravotním stavu, bojíme se všemožných ekonomických a sociálních výkyvů, máme starosti o své blízké, sami o sebe, o svou rodinu, církev. Předjímáme negativa, o kterých tušíme, že mohou přijít a často také skutečně přicházejí. Přesto v nich má být perspektiva věřícího člověka jiná. Ne pasivní odevzdání se a poddání věcem tak jak přijdou, ale trpělivé spolehnutí se na Boha, který je se mnou ať se děje cokoliv. Je se mnou do té míry, do jaké já jsem s ním. To je podstatou Boží nabídky Izraeli před branami Zaslíbené země. Bůh nenabízí svému lidu bezproblémovou budoucnost, nedává ani nevzbuzuje v lidech nerealistické naděje, ale v nejisté budoucnosti ukazuje osvědčenou cestu, po které mohou jeho vyvolení jako společenství bezpečně projít. A důležitým je právě onen společenský aspekt. Nabídku dvou cest obdrží Izraelité nikoliv jako jednotlivci, ale jako celek. Jednotlivci, kteří jsou součástí společenství. Bůh člověka provází v bezpečném oblaku společenství – dříve Izraele jako pospolitosti víry v jediného Boha, nás dnes ve společenství církve, která tuto víru stále nese. Svou přítomností a bytím v církvi se podílíme na duchovní stavbě, která mnohanásobně jednotlivce převyšuje. Nebudujeme jenom sami sebe, ale i ty, kteří jsou stejně jako my její součástí. Jeden druhému se máme stát svědkem a nositelem Krista. Apoštol Pavel měl velice hlubokou zkušenost s budováním církve a všímal si původu rozbrojů, kterým toto společenství, stejně jako kterékoliv jiné lidské společenství, podléhá: „Odkud je mezi vámi závist a svár?“ ptá se, „ne-li z toho, že patříte světu a žijete jako ostatní lidé?“ To je Pavlova stále platná analýza neutěšeného stavu církve, do které tak často toto společenství Božího lidu upadá. Apoštol nás nabádá, že máme být jiní, že nemáme kopírovat svět v tom špatném, ale naopak svědčit světu, že v upřímné víře, která se stane pramenem naší životní proměny, jde i nově uspořádávat své vztahy k sobě samotnému i vztahy v rámci společenství. Jsem Pánu Bohu vděčný za společenství své církve, i když stejně jako řada dalších i já mám neustále tendenci na něj žehrat a vidět jeho všemožnou nedokonalost, ale není dokonalé církve, jako není dokonalých lidí. Nedokonalost církve je mojí nedokonalostí, nevíra církve je mojí nevírou, selhání církve je mým selháním. V tom, k čemu se přiklání srdce člověka je i cesta do budoucnosti: „když se tvé srdce odvrátí a nebudeš poslouchat, dáš se svést a budeš se klanět jiným bohům a sloužit jim, oznamuji vám dnes, že úplně zaniknete.“ Rovina osobnostní je nerozlučně spjata s rovinou společenskou. Osobní nevěra jednotlivce ohrožuje celek společenství, jako naopak osobní víra celek společenství buduje. Jako jednotlivci neseme odpovědnost za celé společenství víry a naopak, tímto společenstvím jsme jako jednotlivci neseni do nejisté budoucnosti, ve které se jako jedinou jistotou ukazuje přidržení se Hospodina. „Dej mi poznat svoje cesty, Hospodine, uč mě chodit po svých stezkách. Veď mě cestou své pravdy a vyučuj mě, vždyť jsi Bůh, má spása, každodenně skládám svou naději v tebe.“

 

Amen

 

Kázání o VII. neděli po svatém Duchu 16.2.2014 v Husově sboru ve Vršovicích

Můžete sledovat všechny komentáře k tomuto článku prostřednictvím kanálu RSS 2.0. Both comments and pings are currently closed.

Komentáře nejsou povoleny.