Kázání 6. 4. 2014 – Musíme konat…

1Sm 16, 1b.6-7.10-13
Ef 5, 8-14
ev. Jn 9, 1-41

Učedníci kladou Ježíšovi výsostně lidskou otázku, kterou často vznášejí právě lidé víry tváří v tvář nejrůznějším odlišnostem druhých: „Kdo se prohřešil, že se ten člověk narodil slepý? On sám nebo jeho rodiče?“ Jinými slovy řečeno, učedníci se Ježíše ptají: „Kdo za to může, že je ten člověk slepý?“ Jako lidé jsme zvyklí uvažovat v rovině příčinnosti: všechno má svůj důvod, svoji příčinu, která sama je následkem příčiny předcházející. Tak uvažovali lidé od nepaměti a několik století před Kristem to byl filosof Aristoteles, který z řetězce příčin odvodil jeden ze svých důkazů Boží existence: všechno má svou příčinu, která je odvozena z příčin předcházejících. Budeme-li postupovat v tomto řetězci opačným směrem, tedy dozadu, dostaneme se k první příčině, která je sama sobě příčinou a tou je Bůh. Že všechno kolem nás vězí v řetězci příčin a jejich následků, na tom se shodnou věřící i nevěřící. Že by se cokoliv v našem světě nebo i v lidském životě dělo jen tak – bez příčiny, to si může myslet jenom malé dítě anebo člověk, který chce záměrně setrvat v nevědomosti. Slepota druhých koukavcům – jak nás nazývají nevidomí, nám často vrtá hlavou podobně jako učedníkům: „Proč je ten člověk slepý, čím se provinil, kdo za to může?“ A nemusí se jednat výhradně o nevidomost. Podobné otázky totiž vzbuzuje jakákoliv odlišnost, prakticky cokoliv, co do našeho aktuálního myšlenkového a životního schematismu nezapadá. Potom rychle začínáme přemýšlet, kategorizujeme, zdůvodňujeme, hledáme příčiny. Je to nejspíš vlastní všem lidem a ani zvláštní subkultura – lid kostelní z toho není vyčleněn. Kdyby měli Ježíšovi učedníci ve své době k dispozici lékaře s patřičným diagnostickým aparátem, jakým disponuje současná medicína, nejspíš by po náležitém vyšetření nevidomého od narození sdělil tento příčinu jeho handicapu, kterou by nejspíš našel v chybě, k níž muselo dojít v prenatálním vývoji plodu v těle matky. Takového lékaře učedníci po ruce neměli, byl jim však nablízku Syn Boha, jehož jedním z atributů je vševědoucnost. Jako takový tedy Ježíš zcela jistě znal příčinu pro kterou se ten člověk narodil slepý. Jako byl slepý, mohl být stejně tak hluchý, němý, mohl mít Downův syndrom, mohl být homosexuál nebo cokoliv jiného, čím by se vymykal z většinové populace. Ježíšova odpověď však jde naprosto zásadně proti duchu kladené otázky. Učedníci, a podobně my, přemýšlíme, v čem se stala chyba – kdo za to může, kdo zhřešil, kdo se provinil: matka, otec, člověk sám? Ježíš takovým úvahám vystavuje jednoznačnou stopku: „Nezhřešil ani on ani jeho rodiče; je slepý, aby se na něm zjevily skutky Boží.“ To není vysvětlení příčiny, kterou by Ježíš sdělil zvědavým koukavcům. Ježíš chce nejprve změnit jejich úhel pohledu na druhého. Ptát se po příčinách, točit se v kruhu výčitek, obviňování včetně sebeobviňování, nikam nevede, tím méně ku pomoci tomu, komu mám stát nablízku. „Je slepý, aby se na něm zjevily skutky Boží,“ to je Ježíšova „NE-příčinná“ odpověď. „Neptej se na příčinu – tu neznáš, nemůžeš poznat nebo ti do ní nic není. Hledej, jak se v takové situaci mohou zjevit Boží skutky.“ Ježíš nemocného uzdravil potřením jeho slepých očí blátem a posláním umýt se v rybníce Siloe. Mnozí křesťané z toho odvozují, že jejich úkolem je zázračné uzdravování nejlépe tak, jak to činil Ježíš. Zapomínají při tom, že takový druh uzdravování je pokaždé projevem charismatu – zvláštního milostivého daru Ducha svatého, které buď máme, nebo nemáme, ale rozhodně si ho nemůžeme vynutit, či neoprávněně osvojit. Z Bible víme, že Duch vane kam chce a jak chce on sám, ne tam, kam bychom ho chtěli svou zbožností nasměrovat. Pokud tedy ne zázračné uzdravení, potom co zbývá nám, řadovým křesťanům? Měli bychom se v bohaté pokladnici duchovních darů důkladně porozhlédnout po tom svém specifickém obdarování a to použít v naší konkrétní pomoci druhému člověku. Ježíšova odpověď má v následující větě totiž i své pokračování: „Je slepý, aby se na něm zjevily skutky Boží“ – věta první, a následující zní: „Musíme konat skutky toho, který mě poslal, dokud je den.“ Ježíš poněkud překvapivě použije plurál: musíme konat. To není plurál majestátikus, ve kterém králové sami o sobě hovořili v množném čísle. Ježíš chce nejenom proměnit pohled svých učedníků na druhého člověka, ale zároveň je chce vybídnout k účinné pomoci, která bude jejich spoluprací s ním na velikých Božích skutcích, které se i skrze nás mohou začít na našich bližních uskutečňovat. Vysvětluji si to tak, že Ježíš vybízí své žáky, tedy nás, k přehodnocení dosavadních postojů. Chce odvést naši pozornost od nic neříkajících myšlenkových konstrukcí k praktické sounáležitosti s druhými ve které se my sami staneme nástroji Boží pomoci k uskutečňování Božích řešení. Jsem si jist, že takovým Božím skutkem nemůže být naše odsouzení, přezíravost ani pohrdání, ale naopak vlídné přijetí, láska a mírnost. V jednom ze svých dřívějších kázání na toto téma jsem si všímal významu jména rybníka, do kterého Ježíš poslal slepého, aby se v něm umyl – Siloe, tedy v překladu Poslaný. Těmi poslanými, a zdaleka ne vždy a za všech okolností správně vidoucími, jsme v tom příběhu i my – spolu s Ježíšem jít na pomoc tam, kde je moje místo, kde je můj úkol.

Amen

Kázání o V. neděli postní 6. dubna 2014
v Husově sboru ve Vršovicích