Kázání 4.5.2014 – Cestou do Emauz

Sk 2, 14a.36-41
1Pt 1, 17-23
ev. Lk 24, 13-35

O emauzských učednících je v evangeliu řečeno, že „něco jako by bránilo, aby ho poznali,“ přičemž poznáním má evangelista na mysli uvěření a přijetí Vzkříšeného Krista. „Něco jako by bránilo, aby ho poznali,“ jak výstižná diagnostika stavu člověka předtím, nežli uvěří. Ti učedníci rozhodně nejsou nepoučení, znali se s Ježíšem během jeho pozemského života, patřili do úzkého kruhu jeho žáků, nebyli ani, řečeno s Tomášem Halíkem – „něcisté“, tedy nevěřili ve smyslu, „že NĚCO je nad námi,“ ale zcela určitě upřímně vyznávali Boha, stvořitele nebe i země, a přesto bylo zde „něco“, co jim bránilo, aby ve své víře postoupili dál, aby nejenom uznali Boží svrchovanost, ale také přijali, že tento svrchovaný Bůh má zájem vstoupit do jejich životů pro jejich záchranu, a že se toto všechno odehrálo v příběhu Ježíše Krista. Víra v Krista není naivním a většinou nijak neangažovaným a k ničemu nezavazujícím přesvědčením o „něčem nad námi“, ale jistotou, že se něco odehrává v nás, že se něco děje s námi samotnými – nejenom nad námi v podobě „něčeho“ co je neurčité, nepostižitelné a neuchopitelné, ale něco zcela konkrétního, co se děje s námi. Básník, když má odpovědět, co je křesťanská víra, říká: „To je posun v nás. Co nám leželo v žaludku – leží nám najednou na srdci“. Ale ono nám to předtím ani nemuselo ležet v žaludku. Vedle bezbřehé tolerance ke všemu stačí přidružit nezájem o cokoliv a člověk se rázem stane naprosto imunním vůči jakémukoliv duchovnímu pohybu. Vystačí si s přesvědčením „něco je nad námi.“ „Stejně to nikdy nepoznám, nikdy se k tomu nepřiblížím, tak proč bych se snažil…“ Výchozí pozice emauzských učedníků je v tomto přeci jenom lepší. Věřili v Hospodina, znali Ježíše, patřili do společenství Božího lidu Izraele, ale přesto i oni učinili zkušenost s „něčím co jako by bránilo, aby ho poznali.“ Ono NĚCO je velmi variabilní, mění se od člověka k člověku, je závislé na okolnostech, době, společenském i duchovním klimatu. Vždycky je NĚCO, co nám brání. Může to být čas, životní uspěchanost, povinnosti, láska, starosti, neúspěch nebo naopak úspěch, moc, sláva, může to být množství poznání, špatná zkušenost, neochota, lenost, pohodlnost, nemoc, bolest, smutek, vzdor. Dokonce si myslím, že povrchní víra v „něco nad námi“ může být zároveň tím, co nám brání uvěřit v Krista. Nechme se poučit svědectvím učedníků putujících do Emauz. Oni vlastně utíkají z místa činu, z Jeruzaléma, kde se to všechno stalo, kde Ježíš Nazaretský, prorok mocný slovem i skutkem před Bohem, byl odsouzen na smrt a ukřižován. Jsou té události plni. Rozmlouvají o tom a jsou plni smutku. V jejich případě je nejspíš oním „něčím co jim brání“ právě smutek. Učinili tragickou zkušenost. Ten, do kterého vkládali své naděje, angažovali se vůči němu svou láskou, je mrtvý. V takových chvílích se velice často stává, že víra a duchovní život pohasínají. Bolest člověka ochromí tak, že mu zastře jakýkoliv výhled k naději, i když i k nim slovo o naději zaznívá, dokonce z úst samotného Vzkříšeného Krista. Jdou s ním cestou a on vykládá, co všechno se na něj vztahuje ve všech částech Písma. Musel to být zajímavý rozhovor – biblická hodina se samotným Kristem, ale ani to emauzským učedníkům k uvěření nestačilo. Považme, káže Vzkříšený Kristus, vykládá Písmo, ale oni dál zůstávají se svým smutkem a ve svém nepochopení. Někdy jako kazatel propadám skepsi, ve které si říkám, že kdybych byl ve svém kazatelském projevu přesvědčivější, měl věci lépe nastudované, hovořil bych z patra a bez papíru, muselo by být moje svědectví účinnější, ale ejhle, ani samotný Kristus nic nepořídil s učedníky cestou do Emauz, dokud jenom mluvil. Poslechli si ho jistě se zájem, ten ostatně projevili v žádosti, aby s nimi zůstal, když se jim zdálo, jako by chtěl jít dál, ale že by se na základě jeho slov proměnili? To vůbec ne! Někdy se se mnou lidé po obřadech loučí se slovy: „Bylo to hezké, pane faráři…“ Mě to potěší, ale zároveň i vyvolá otázku: „A proměnilo vás to?“ A tak nějak dopředu už tuším, že nejspíš ne, že to sice bylo „hezké“, „zajímavé“, možná by se to dalo poslouchat hodiny a hodiny, jako v případě učedníků, kterým jejich smutek cestou do Emauz rozptýlil rozhovor s Ježíšem. „Bylo to hezké, ale co dál?“, kladu si spolu s nimi i já stejnou otázku. Ale i na tu má Ježíš předem připravenou odpověď. Usedá ke stolu, bere chléb, vzdává díky, láme jej a rozdává jim. Je s nimi ve společenství. Ježíš je v tom s nimi! Až v ten okamžik se jim oči otevírají a poznávají jej. Dokud jenom vedli s Ježíšem rozhovor, nepoznali ho, on sám se jim dal poznat ve chvíli, kdy spolu s ním vešli až do jeho večeřadla, vstoupili do jeho příběhu a on vstoupil do jejich životních příběhů.

Opět jsme na příběhu emauzských učedníků ujištěni o tom, že víra vzniká na základě zvěstování Božího slova, které však nemůže zůstat jenom ve slovech, myšlenkách a moudrých větách. Ty u emauzských učedníků stačily sotva k tomu, aby alespoň na čas rozptýlily jejich chmury. Ale teprve, když od slov pokročili dál, k odvaze usednout ve společenství se Vzkříšeným, teprve tehdy se jim dává poznat, tehdy se jejich víra rodí a oni se při pohledu zpátky diví, jak je možné, že jim srdce nehořela, když s nimi na cestě mluvil a otvíral jim Písma.

Amen

Kázání 4.5.2014 v Husově sboru ve Vršovicích II. neděle po velikonocích