Kázání 5.10.2014 – Vinice Hospodina zástupů

Iz 5, 1-7
Fp 3, 4b-14
ev. Mt 21, 33-46

Vinice Hospodina zástupů je dům izraelský a muži judští sadbou, z níž měl potěšení – tak vystihuje prorok Izajáš situaci Božího lidu před tváří svého Stvořitele. Určení být vinicí Hospodina zástupů zůstává, ale něco se pokazilo – vinice zplaněla. Už léta chodíme s dětmi do Grébovky. Zdejší vinice je jednou z mála dochovaných pražských vinic. Z doby svého dětství si ji pamatuji v tom stavu, jaký popisoval Izajáš ve své budoucnostní vizi vinice, ze které se stane spoušť. Vinice nebyla prořezávána ani okopávána, rostlo na ni bodláčí a křoví a široko daleko nebyl vidět žádný hrozen, žádná sadba, která by budila potěšení. Vinice dál byla vinicí, ale nebyl na ni pěkný pohled, její réva zplaněla, zarostla býlím a užitek z ní nebyl žádný. V posledních letech jediná vinice na pražských Vinohradech prošla radikální proměnou. Její zídky byly opraveny, znovu se na ni vrátila ušlechtilá réva. Pozorujeme s dětmi dělníky, kteří jednotlivé sazenice okopávají, ošetřují, vyvazují, při vinobraní je úroda sklízena ve velkém množství. Pokaždé mě udivuje kontrast mezi velikostí vinice a z mého pohledu malým počtem dělníků na ní, kteří se starají o to, aby vydala dobrou úrodu. Mechanizace je minimální, terén vyžaduje převážně ruční práci. Přesto je každoročně vinice ošetřena a její výnos sklizen, aby se víno z Grébovky dostalo na stoly těch, kteří je oblibují. Biblický obraz se mi tak poměrně věrohodně prolíná se skutečností, kterou mohu sledovat jen pár kroků od mého domu. Podle Bible je vinice obrazem Božího lidu. Starozákonní obraz překresluje Ježíš, aby v původních a dobře známých konturách ukázal, jaké má tato Boží vize pokračování. A podobně můžeme my navázat na to, co bylo zobrazeno a řečeno Ježíšem v jeho podobenství o nehodných vinařích a vidět za ním ještě další význam. Vinice Hospodina zástupů je dům Izraelský, říká Izajáš ve Starém zákoně. Ježíš v Novém zákoně k tomu dodává: „Boží království bude odňato a bude dáno národu, který ponese jeho ovoce.“ Na místo národa si dosaďme církev – své společenství víry, které má být tím prostorem pro Boží působení, rozličné skutky, které Bůh činí, aby zušlechtil, vypěstoval ty, kteří jsou jeho. V jakém stavu je ta „naše“, ale ve skutečnosti Jeho vinice? Je podobné té v Grébovce v letech dřívějších, anebo současných? Jak vypadají její zídky, jak je zkypřena její půda, ošetřena na ní rostoucí réva, jaký je počet hroznů a jak chutnají? Realistický pohled do vlastních řad nás přílišným optimismem rozhodně naplnit nemůže. Víc než plné koše hroznů jsou to jen paběrky, které sbíráme a výsledná chuť je také diskutabilní. V řeči podobenství říká pán vinice, že nehodní vinaři budou zahubeni a vinice se dostane do pronájmu těm, kteří z ní budou odvádět výnos v určený čas. Důležitý poznatek pro nás, kteří se vidíme v roli vinařů: nepracujeme na vlastním, ale na tom, co je nám jenom dočasně svěřeno. Vinice je přitom rozsáhlá, veliká a dělníků na ní je nemnoho. Přesto právě na nich záleží, aby byla vinice řádně ošetřována, obhospodařovávána tak, aby svému majiteli přinášela náležitý výnos. Církev jako vinice jistě není nijak originální obraz. Obraz, který vám předestírám už malovalo mnoho jiných přede mnou, pokusme se ho však nahlédnout v souvislostech, které se nás dotýkají. Příklad vinice zchátralé a posléze nově opravené a vybudované máme jen několik málo kroků od našeho kostela. Co to však dalo práce, vynaložené energie a prostředků, aby z toho, co bylo zchátralé a na odpis bylo opět místo, které nese užitek a hojnou úrodu? Co hodin dřiny, vytrvalosti, odvahy je za tím vším? Často jen v církvi zkonstatujeme, že jsme tou značně zchátralou vinicí a málem v tom konstatování i nacházíme jakési pochybné sebeuspokojení, namísto, abychom se aktivizovali a začali hledat reálné cesty k oživení toho, co nám je jenom na čas svěřeno do pronájmu. Mít něco v pronájmu znamená v určený čas a pravidelně odvádět ze získaných výnosů. Víc než nájemníci se v církvi chováme jako vlastníci – pronajímatelé. A tak hovoříme o té „naší“ církvi, jako by patřila nám a my v ní všechno ovládali, rozhodovali, vlastnili, zapomínáme i na ten nájem, který máme pravidelně v plné výši a bez prodlení odvádět, a co jím je? Co odvádíme majiteli vinice, kterou je církev? Má to být z našich výnosů, z toho, co jsme do vinice vložili jako svůj vklad pro budoucí zúročení. Proto, ať si každý odpoví sám za sebe, co je jeho osobním vkladem pro to, aby církev byla lepší. Čím jsem já přispěl, abych navýšil její výnos, její prestiž, a nejsem ve skutečnosti spíš ten, který jen pošilhává po hroznech u sousedů, ale na své vinici namísto práce jen přešlapuje a čeká, co za něj udělají druzí? Ale to všechno jsou jenom vnější věci, důležité, nicméně vnější:  plot, opěrné zídky, kvalita půdy… Podstatou a tím, co je nade všechno je Kristus. A tak, cokoliv má být ziskem,  říká apoštol, pokládám za ztrátu, neboť to, že jsem poznal Ježíše svého Pána, je mi nade všecko. Pro něho jsem všechno ostatní odepsal a pokládám to za nic, abych získal Krista a nalezen byl v něm nikoliv s vlastní spravedlností, která je ze zákona, ale s tou, která je z víry… A proto i ten největší výnos, o kterém si budeme myslet, že právě ten je tím naším pracně dobývaným zúročením naší práce pro církev a v církvi, musíme v posledku odepsat jako ztrátu, abychom mohli být nalezeni ne v církvi, která šlape jako švýcarské hodinky, ale v Kristu, který se k nám sklání s nekonečnou láskou.

Amen

Kázání o XXVII. neděli v mezidobí v Husově sboru ve Vršovicích 5.10.2014 (neděle Díkůvzdání)