Kázání 12.10.2014 – Pozvání na hostinu

Iz 25, 6-9
Fp 4, 1-9
ev. Mt 22, 1-14

Významné události a důležité životní předěly bývají odpradávna doprovázeny hostinami. Jsou nejenom slavnostní hostiny u příležitosti svátků, jako je tomu v našem prostředí například o vánocích, o poznání méně o velikonocích, ale společné stolování doprovází i takové věci, jakými jsou narozeniny, křest, promoce, svatba nebo úmrtí. Význam těchto hostin není na prvním místě sytící, ale společenský, pospolitý – být spolu, protože se odehrálo něco důležitého: někdo se narodil, někdo umřel, něco je jinak. Společná hostina, stolování je znamením, že přestože se nás dotýká určitá časová proměna, nejsme na to sami. Nejsme sami v radosti a nejsme sami v smutku. Jsme součástí širšího společenství rodiny. Proto se lidé scházejí u společného stolu, aby jeden druhému vyjádřili svou sounáležitost. V duchu řečeného je třeba nahlížet na novozákonní biblické texty, které Boží království připodobňují k hostině. Stolování v Božím království je obraz, alegorie, která upomíná na něco, co je nám blízké, co je výsostně lidské, má s tím zkušenost prakticky každý člověk ze všech časů a míst. To není naivistická představa hodokvasu, pod kterým se v nebi budou prohýbat stoly. Význam toho obraz není ukryt v motivu nasycení, ale bytí pospolu. Zmíněná slavnostní stolování nemají na prvním místě nasytit, ale ujistit o tom, že člověk někam patří, je součástí širšího celku, že se s ním počítá, i když už nic nebude jako dřív: jsme zase o rok starší, je nás míň o toho, kdo zemřel, víc o toho, kdo se narodil, dosáhl jsem určitého stupně vzdělání, vstoupil jsem do manželství – to jsou ty okamžiky, kdy je zcela profánní motiv společného jídla pozvednut skoro až k svátostnému obřadu. Když Pán Ježíš připodobňuje Boží království k hostině, neutěšuje hladové a ztrápené, že po smrti v nebi jim bude líp, protože je nasytí Pán Bůh. Tak většinou rozuměli náboženství jeho ateističtí kritikové, když mu vyčítali, že nabízí jenom planou útěchu a teprve budoucí hojnost těm, kteří v aktuálním čase trpí nedostatkem. Pán Ježíš ve své alegorii říká, že Boží království znamená někam a někomu patřit. Že je Ten, kterému na nás záleží, že je Společenství, do kterého máme pozvánku, místo na hostině, naše jmenovka je na stole recepce, která nikdy neskončí. A tak v řeči podobenství je králem Hospodin, on připravil hostinu, protože jeho syn se žení. U Matouše se novým způsobem toto Ježíšovo podobenství prolíná s církví. Svatba králova syna je zřetelnou upomínkou na obraz svatby Beránkovy, ve které Kristus přistupuje k církvi jako ženich ke své nevěstě. A u Matouše to máme černé na bílém: „král vystrojil svatbu svému synu.“ Je připravena hostina, protože už nic nebude jako dřív. Svatba je tou změnou, která obrací dosavadní pořádek, syn se žení a tak je důležité dát najevo, že něco je jinak, že všechno je jinak, protože ten, který byl sám už sám není, pojďte, neboť všechno už je připraveno! Až doposud hladký průběh se najednou zadrhává s odmítavou reakcí těch, kteří byli pozváni: ten musí na pole, druhý za obchodem, třetí se oženil a nemůže přijít, a další dokonce královy služebníky ztýrali a zabili za to, že si je dovolili pozvat na svatbu. To, co původně vypadalo jako idyla se rázem mění v horor. I když si odmyslíme krvavé vyústění králova pozvání, je šokující, že pozvaní se odmítají dostavit – každý ze svého důvodu, ale jsme v alegorii, všechno v ní má svůj další, odvozený význam. Pozvání, to jsou nabídky, které Bůh činí vůči svému lidu. Lid je ale tvrdošíjný a troufalého srdce a tak se vymlouvají, proč nemohou přijít. Přenesme se v té alegorii k nám do našeho času: Bůh, stvořitel nebe i země, celého vesmíru, ten, kterému vděčíme za každé nadechnutí, nás zve do společenství s Ním. A jak odpovídáme my na tu nejvelkolepější nabídku, která kdy byla člověku učiněna? Přesně tak, jak to ve zkratce popsal Ježíš ve svém podobenství. „Promiň, ale nemůžu, musím na pole,“ přeloženo: „Musím hodně pracovat, vydělávat peníze, starat se o živobytí, zajistit rodinu, ustát to obrovské tempo povinností, které na mě leží, nemám čas, starat se o nic jiného.“ Druhý odpovídá, že musí za svým obchodem, to si vysvětluji, že jde za tím svým – za hlasem svého srdce, k tomu, k čemu ho táhne jeho mysl, jeho zájem. Je tak zaujat sám sebou, že nestojí o to, vykročit ze své soběstřednosti. A konečně třetí, toho zmiňuje evangelista Lukáš, je ten, který se oženil. To je ten, o kterém mi pozůstalí před pohřbem sdělují: „Žil jenom pro rodinu, pane faráři.“ To je krásné, chtělo by se mi odpovědět: „Ale jenom pro rodinu? Tak, že neměl čas uslyšet na Boží zavolání?“ Ano, jenom pro rodinu – tak se ztratil Pánu Bohu, protože Ten, do rodiny nikdy nepatřil. Podobenství graduje, když další nehodní pozvaní přijdou, hodovní sál se zaplní, ale jeden není oblečen na svatbu. Evangelista říká, že se nezmohl ani na slovo. Troufám si říct, že právě to je důvodem jeho vyloučení z hostiny, ne že nebyl oblečen, vždyť i on patřil mezi sezvané nehodné z rozcestí a od plotů, ale že se nezmohl na slovo. Tím slovem milosti je přece Kristus. Ten nehodný neoděl svou nuznost do Krista, vtěleného Slova, nejspíš proto, že se nezmohl na slovo o Kristu v čase, který měl. Ježíšovo podobenství o hostině je nadějným ujištěním, že Bohu na nás záleží, že stojí o naši společnost, že jsme na seznamu pozvaných do věčného společenství s Ním. „Panovník Hospodin provždy odstraní smrt a setře slzu z každé tváře, sejme potupu svého lidu z celé země; tak promluvil Hospodin.“

Amen

Kázání o XXVIII. neděli po svatém Duchu 12. října 2014 v Husově sboru ve Vršovicích