Kázání 11.1.2015 – Dát se vést Duchem

Gn 1, 1-5
Sk 19, 1-7
ev. Mk 1, 4-11

Když jsem si přečetl biblický text ze Skutků apoštolských, ve kterém se apoštol Pavel ptá křesťanů v Efezu, zdali přijali Ducha svatého, a oni mu odpovídají. „Vůbec jsme neslyšeli, že je seslán Duch svatý,“ vzpomněl jsem si na sestru Miladu z našeho sboru. Svého času jsme se na biblických hodinách věnovali tajemství Boží Trojice, a ona nám tehdy svěřila svou zkušenost z doby, kdy coby dítě školou povinné navštěvovala hodiny náboženství, ve kterých pan katecheta dovedl poutavě vyprávět o celé řadě věcí, ale o Duchu svatém tehdy v rámci duchovního vyučování nepadlo ani slovo. Milada nám dokonce popisovala, jak při rozhovorech se spolužačkou, která chodila na náboženství římskokatolické, žila v přesvědčení, že kamarádkou zmiňovaný Duch svatý je výhradním specifikem katolické církve, a že „čechoslováci“ přeci na žádného svatého Ducha nevěří: ti mají Pána Boha Hospodina a jeho syna Ježíše. Byla by to málem úsměvná historka, kdyby tak moc nedorážela realitu, ve které tato církev po dlouhá léta vězela, a žel Bohu, mnohde vězí dodnes. Ono to totiž podle toho také vypadá v církvi, která Ducha svatého nevyznává, nebo na něj zapomněla, či dokonce o něm ani neslyšela. Patriarcha Schwarz měl v té souvislosti trefný příměr, když svého času označil církev, jíž stál v čele, za vdovu po Duchu svatém. To ještě není nijak zvlášť špatná výchozí pozice, protože vdova pláče po někom, kdo jí byl na blízku, měl ji rád a ona jeho, vzpomíná na dobu, kdy stála po jeho boku. Určitě je na co navázat, ale obávám se, že až nebezpečně často se podobáme víc než plačícím vdovám  efezským křesťanům, kteří s překvapením apoštolovi oznamují: „Vůbec jsme neslyšeli, že je seslán Duch svatý.“ Všimněme si, že ti dávní křesťané ve své jistě upřímné výpovědi používají ve spojitosti s Duchem svatým přítomný čas. Duch svatý JE seslán, ale MY jsme to neslyšeli. Proč neřekli: „Vůbec jsme neslyšeli, že BYL seslán Duch svatý?“ Brali bychom to jako odkaz na událost seslání Ducha svatého o Letnicích učedníkům, tak, jak o tom hovoří ve stejné biblické knize autor Skutků apoštolských, ale jde o něco víc, nežli jen o souvztažnost s jednou jedinou popisovanou událostí. Duch svatý JE seslán, zvěstuje autor Skutků apoštolských, to jenom křesťané v Efezu o tom neslyšeli při svém uvěření. A nejspíš podobně o tom neslyšeli někteří křesťané v Československu nebo v České republice. Duch svatý JE seslán, to je realita, ve které žije přítomná církev, od dob Letnic až do konce časů. Duch svatý je přítomnostní realitou církve všude tam, kde je církev církví. Kde není Duch svatý, není církev. Sám jsem kdysi nazval Ducha svatého krevním oběhem církve. On je kolujícím životem v jejích tepnách, krevním řečištěm, které oživuje i ten nejvzdálenější kousek organismu, který kdysi právě apoštol Pavel přirovnal k lidskému tělu. Tělo odkrvené je tělo neživé. Stačí omezit přísun krve do sebemenší části těla, a tato velice rychle začne odumírat, a podobně se to děje i s církví. To, co církev buduje nejsou vnější znaky typu kolik má kostelů, kněží, jak složitě či jednoduše je strukturovaná, jak rozsáhlou má členskou základnu, ale nakolik je duchovním společenstvím ve smyslu společenství, které se nechává proměňovat Duchem svatým. Počítá s Duchem svatým, slyšelo o něm, ví o něm a zakouší jeho životadárnou přítomnost. Být v kontaktu s Duchem svatým znamená dotýkat se samotného pramene života, protože o tomto Duchu v Bibli čteme, že byl přítomný na počátku. S ním vstupuje do světa řád, život, světlo. Duch svatý je měřítkem, normou, oddělením dobrého od zlého. Vždycky a důsledně je na straně života, je mocí i silou a veškerou plností Boží. Církev, která neslyšela o Duchu svatém je ve skutečnosti protimluv, protože pokud o něm neslyšela, tak nikdy církví nebyla, ale nejde jenom o to slyšet o něm, ale také zakoušet ho ve zcela konkrétních situacích a skrze zcela konkrétní lidi. První křesťané v Efezu navazovali na dílo proroka Jana Křtitele. Kdysi prošli jeho křtem na znamení pokání a odpuštění hříchů, ale to nestačí. Dílo Ducha svatého jde dál. Událost křtu samotného Ježíše Krista je v evangeliu popisována jako dílo Ducha svatého. Ježíš se sice staví do zástupu hříšníků, ale ne, aby přijal odpuštění, ale aby se solidarizoval s hříšníkem, a aby jako jediný a první byl ponořen do Ducha svatého. Ježíšovo Božské synovství, a to je autentický Pavlův výrok o Kristu, je dílem Ducha svatého a děje se skrze tohoto Ducha v jeho zmrtvýchvstání. Evangelisté se v popisu Ježíšova křtu stávají prvními, kteří kreslí velkolepý obraz Boží Trojice. Na tomto plátně jsou Otec, Syn a Duch svatý. Na Ježíše je ukázáno jako na toho, který je Vyvoleným a milovaným Synem. A ten, který na něj ukazuje je Duch svatý. Když Duch svatého nemáme, nevidíme ho, neslyšíme o něm, nevidíme ani Ježíše v jeho spásném díle. Bez Ducha svatého nám bude Ježíš nanejvýš zajímavou postavou, zvláštním člověkem, dějinným úkazem, ale rozhodně ne tím, který má moc zachránit a proměnit náš vlastní život, naše vztahy, naše očekávání, to, k čemu se upínáme a kam směřujeme. Křesťané v Efezu přijali Ducha svatého díky svému kontaktu s výraznou duchovní autoritou, kterou se jim stal apoštol Pavel. Řečené vzkládání rukou je výrazem přesvědčení, že víra se předává v osobním kontaktu zvěstováním a slyšením. Je konkrétním vztahovým skutkem. Děje se od člověka k člověku, když právě do těchto úzkých, osobních vztahů necháme pronikat Ducha svatého, a dáme se od něho vést. Pokud chceme být živou církví, prospěšnou částí Kristova těla, potom to znamená nechat se vést Duchem, což je život a pokoj, ti, kdo jsou takto vedeni, jsou syny Božími, říká apoštol, a já k tomu dodávám, že TY, které se takto nechávají vést jsou Božími dcerami.

Amen

Kázání o I. neděli po Zjevení Páně pohanům, 11.1.2015 v Husově sboru ve Vršovicích