Kázání 4. 1. 2015 – Slovo Tělem

Jr31,7-11
Ef 1,3-14
ev. Jn 1, 10-18

Všimněme si, jakými rozdílnými způsoby přistupují jednotliví autoři evangelií k líčení začátku Ježíšova příběhu. Matouš a podobně s ním evangelista Lukáš sledují Ježíšovu životní pouť od jeho početí, respektive, všímají si okolností nejen před samotným narozením Ježíšovým -to je v centru pozornosti především Lukáše evangelisty, ale chtějí uchopit a vyjádřit Ježíšovu výjimečnost i v okolnostech spojených s jeho početím. Prokazatelně nejstarší z evangelistů Marek naopak celou historii Ježíšova početí, narození a dětství pomíjí a představuje ho příjemcům své zvěsti až v okamžiku, kdy jako dospělý muž přichází Ježíš za Janem Křtitelem, aby byl od něho pokřtěn. V časovém měřítku jde nejdál nejmladší z evangelistů Jan. Pro něj jsou podružné okolnosti narození a početí – co mohli, to svým způsobem pověděli jeho předchůdci, ale nedořekli to zásadní – a sice, že tento Ježíš, který byl jako člověk počat, narodil se, dospěl a nakonec i zemřel, tu byl dávno před svým početím a narozením. Jan v popisu Ježíšovy historie nejde ani do Betléma, ani k andělskému zvěstování Marii, jde na počátek, do bezčasí, které jako blesk roztíná první slovo Bible -hebrejské brešít – na začátku, v počátku. Ten Ježíš, říká Jan, tak jak jsme ho podle těla znali, zakoušeli jsme jeho přítomnost mezi námi, tento Ježíš je spjatý s počátkem všech věcí. Není důležité kdy, kde a komu se narodil, nejsou důležité podrobnosti z jeho životopisu, rodinná anamnéza, místo narození, počet sourozenců. Ježíš byl na počátku, říká Jan, protože On je tím Slovem, skrze které povstává svět. Dnes už se ví, že když křesťané začali počítat nový letopočet podle narození Krista, dopustil se autor výpočtu chyby v dataci, která se s Ježíšovým narozením rozchází v řádu několika let. Ovšem z pohledu Janova evangelia je ta chyba daleko zásadnější, nikoliv v řádu let, dokonce ani staletí či tisíciletí. Jan evangelista hlásá, že nebylo žádné před Kristem a po Kristu, protože Kristus sám je tím počátkem. Bylo před Ježíšovým narozením a po něm, ale nebylo žádné před Kristem, protože Kristus je tím počátkem. První stvořitelská zpráva z Genesis vypráví o tom, že Bůh utváří svět svým slovem. Bůh se vysloví a povstává svět. Jan tuto zprávu doplňuje: Božím vyslovením, které bylo na počátku, tím věčným Slovem je Kristus, ten Ježíš, který se narodil, žil, umřel a byl vzkříšen. On je Božím Slovem, které jen na krátký čas bylo tělem tak, že přebývalo mezi námi. Janovo evangelium Ježíšova narození se omezuje na tu jedinou větu, že Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Ježíšova výjimečnost není ukryta v jakýchsi podivuhodných okolnostech jeho narození. Ty jsou známy jen úzkému okruhu lidí, kterým to Bůh zjevil. Nejspíš to bylo narození i početí jako kterékoliv jiné, nijak zvláštní, ničím mimořádné, jako se rodí děti ze semene svých pozemských otců. Mimořádné a zvláštní je to, že ten, který se takto jako člověk narodil, sám je počátkem všech věcí. Jano poselství vyjadřuje jeho víru a přesvědčení, že v Ježíši k nám hovoří Bůh, vyslovuje se směrem k nám lidem. Mluví nám do života skrze toho, který sám je Život. Často se jako kněz potkávám s určitou skepsí lidí vůči Ježíši. l~ nemám na mysli jenom tak řečené ateisty, halasně prolamující Boží nebytí. Mnohdy i člověk duchovně orientovaný uvízne na mělčině pochybností: Co když to všechno bylo úplně jinak? Co když celý ten příběh o Ježíši je zbožným výmyslem těch, kteří se mýlili, špatně pochopili sled událostí, ve kterých chtěli vidět něco, co tam zkrátka nebylo? Takovým pochybnostem člověk snadno podlehne tehdy, když svou víru v Ježíše opře o druhotnosti typu: z kolika byl Ježíš dětí, byla Maria pannou před i po jeho narození anebo jak to bylo s prázdným hrobem? Na ničem z toho víra v Krista nestojí. V pochybnostech nehledejme jak souhlasí či nesouhlasí datace Ježíšova narození se sčítáním lidu v době Augustova císařství, ale ve kterých svých životních událostech jsme se potkali s živým Bohem. Co bylo tou skutečnou chvílí Božího navštívení, kdy Bůh vstoupil do našeho života, kdy a čím a v čem nás oslovil Bůh? A pokud takový okamžik ve svém životě najdeme, držme se ho celou svou silou, celou svou duší i celou svou myslí. Pak se můžeme i směle přihlásit k víře Jana Evangelisty, který říká, že když mluví Bůh, mluví k nám Kristus. Jestliže máme víru, že Bůh hovoří do našeho života, máme i víru v Krista, protože právě On je tím Božím Slovem. Často si opakuji, že nebýt Ježíše, nic bych o Pánu Bohu nevěděl. Co bychom o něm mohli říct, kdyby nám to Ježíš nepověděl? Ježíš říká o Bohu jaký je, na sobě pak ukazuje, jaký může být člověk k Božímu obrazu. V jediném člověku Ježíši Kristu tak poznáváme, jaký je Bůh i jaký je člověk. K takovému poznání ale nedojdeme bez úzkého sepjetí s Kristem, který je nejen sám Život, ale je i Cestou a Pravdou, není od nás vzdálen na délku jedné hluboce prožité modlitby. „Kdo vidí mne, vidí Otce,“ říká Ježíš. Vírou v Krista, říká apoštol, jsme i my přijímáni za Boží děti, stáváme se dědici jeho zaslíbení, máme i účast na Boží milosti, která se nám právě v Něm otevírá. Vybízí nás, a přijměme to na začátku nového občanského roku, za své právě pro chvíle nejrůznějších pochybností, selhání, starostí i obav, které vyhlížíme, abychom na Krista upnuli svou naději a tak se stali chválou jeho slávy. V něm nám totiž byla vtisknuta pečeť Ducha svatého jako závdavek budoucího vykoupení.

Amen

Kázání o II. neděli po vánocích 4.1.2015 v Husově sboru ve Vršovicích