Kázání 1.2.2015 Jsem Charlie?

Dt 18, 15-20
1K 8, 1b-13
ev. Mk 1, 21-28

Přicházím na tramvajovou zastávku a místo obligátní reklamy na cokoliv vidím nápis Je suis Charlie – Já jsem Charlie. Autor výpovědi podepsán není, jenom černá plocha s bílým nápisem. Kdo je Charliem se z reklamní plochy nedovím. Je Charlie anonym, když nesignuje své výtvory? Nebo se za Charlieho někdo vydává? Anonymním je pro mě v tomto případě zadavatel mediální kampaně na Charlieho. Další Charlieho stopu jsem spatřil na dveřích porodního sálu nad ránem 11. ledna, kam jsme přišli s manželkou před třemi týdny v její těžké hodince. Vedle nápisu „Příjem na porodní sál“ kdosi vylepil „Je suis Charlie.“ I tady zjevně Charlie byl, je a bude – Charlie narozený i ten, který se teprve narodí. Všichni jsme Charlie, já, ty i to malé, které přišlo na svět, jeden Charlie vedle druhého. Jenomže Charlie, který se takto ze dne na den narodil na tramvajových zastávkách, na náměstích, v porodnicích, na sociálních sítích a já nevím kde všude po celém světě, chtělo by se mi říct: v srdcích milionů lidí sledující zprávy v přímém přenosu, ale zdá se mi to příliš patetické, je ve skutečnosti jenom mediální fikce. Zdání něčeho, co má k pravé skutečnosti hodně daleko. Toho opravdového Charlieho znal málokdo, málokdo ho viděl a věděl o něm před osudným 7. lednem 2015. Dokonce ani mnozí Charlieho sousedé, kteří v Paříži bydleli vedle něj nevěděli, jakého nájemníka mají ve své ulici. Charlie pracoval v utajení, ale zas ne tak velkém, aby ho jeho suroví vrazi nevystopovali. Charlie maloval sprosté obrázky, ty já nemaluju, protože neumím kreslit, a i kdybych uměl, asi by mi to nešlo přes tužku, mám totiž, stejně jako Tomáš Halík, rád humor laskavý a osvobozující, a ten Charlie rozhodně nepěstoval. Nezvedám však obočí nad tím, kdo oblibuje jiné šálky kávy, nežli je ten můj, pokud je ovšem tím šálkem kávy nikoliv střelba z automatických zbraní na neozbrojený živý cíl, ale humor, tedy určitá lehkost a ironie vyvažující tíhu našeho bytí. Smysl pro humor je pro mě šestým smyslem, který nám Pán Bůh přidal k těm pěti předchozím. Jestliže ho nemáme, nejsme ho schopni, nepěstujeme ho, nebažíme po něm, jsme ochuzeni o jeden z důležitých aspektů, jak vnímat sami sebe i svět okolo nás. Dá se bez toho žít, stejně jako se dá žít bez sluchu, zraku nebo chuti. Když nám ale jedno chybí, jsme chudší oproti těm, kdo toto mají, a umějí se zasmát – na prvním místě sami sobě. Je příznačné, že každá totalita, politická i náboženská, každá manipulace s člověkem považuje humor v jakékoliv podobě za nepřítele číslo jedna. Přemýšlím o mně a o Charliem, jsem i já Charlie? Shledávám, že jsem i nejsem! Jsem ve smyslu toho, že jsem solidární s těmi, kteří zemřeli rukou úkladných vrahů, přičemž vrahům bylo jedno kdo jste a čím jste, zdali křesťanem, muslimem, nevěřícím, jediným kritériem jim bylo rozlišení na MY a ONI: MY samospravedliví a ONI určeni k likvidaci. Jsem Charliem ve smyslu známého Voltairova výroku, ač se mi Voltaire jinak z hloubi duše protiví: „Nesouhlasím s vámi, ale budu hájit vaše právo, hlásat vaše názory.“ A nejsem Charlie, protože tak ne pokaždé činím. Dále nejsem Charlie proto, že sám ve své víře rozlišuji mezi posvátným a profánním a vím, jak mě zraňuje, když někdo moje posvátné snižuje. Na to po staletí platí jednoduché pravidlo, které se ostatně dostalo i do Bible: „Co sám nerad, nečiň druhým…“ Nejsem Charlie i proto, že si myslím, že je hloupost, aby pro legraci za pár franků lidem, kterým nic svaté není, byly v muslimských zemích vypalovány kostely s lidmi uvnitř, a jsem Charlie proto, že jsem solidární s  upalovanými, nikoliv s upalujícími.

Apoštol Pavel před dávnými staletími psal rozhádaným křesťanům do Korintu dopisy, ve kterých se snažil jejich spory rozsoudit, správně pojmenovat a nakonec i usmířit. Jestli se mu to povedlo dnes už docela přesně nevíme. Z dopisů se dochovaly jenom fragmenty, které se ale nám křesťanům budoucích věků staly textem, za kterým rozpoznáváme Boží autoritu. Pavel býval ve svých formulacích přímočarý, pregnantní, jen si to poslechněme: „Poznání vede k domýšlivosti, kdežto láska buduje. Jestliže si někdo myslí, že už něco plně poznal, ten ještě nepoznal tak, jak je třeba. Kdo však miluje Boha, je od něho poznán…“ Kolik slov na téma poznání Boha a jak málo skutků, ve kterých nás pozná Bůh… Pavel hovoří o svobodě člověka, která však není bezbřehá, má svoje limity. Svoboda je vymezena láskou, svoje hranice má v lásce. Když mám někoho rád, něco dělám, nebo naopak nedělám PROTO, že ho mám rád. Platí to jak v rovině osobní, tak společenské. Vrahem se člověk stává pokaždé z nedostatku lásky. Vrah zabíjí, protože poznal málo lásky, často od dětství žádnou neměl, od příběhu dvou bratrů Kaina a Ábela je to stejné dodnes. Apoštol ty silné ve víře, kterým nečinilo problém posilnit se v pohanském chrámu masem obětovaným modlám nabádá, aby tak nedělali s ohledem na ty, kteří by jejich jednáním mohli být znejistěni: „Dejte si pozor, aby se vaše svoboda, nestala kamenem úrazu pro slabé.“ Vždyť i pro ty slabé se Kristus obětoval, stejně jako pro momentálně silné. A kdo je teď silný, záhy může být slabým. Jeden ze zavražděných tvůrců Charlieho říkal, že karikaturista nesmí z principu ničemu a nikomu věřit. Principielně tedy nemohu být karikaturistou, ne proto, že neumím malovat, ale proto, že věřím v NĚCO a v NĚKOHO. Co se mi však snadno může přihodit je, že bez lásky se já sám stanu karikaturou – toho, jakého mě chce mít Bůh.

Amen

Kázání 1. února 2015 v Husově sboru ve Vršovicích o IV. neděli po Zjevení Páně