Neuralgický bod českého ekumenismu

Spor o apoštolskou sukcesi v zrcadle Českého zápasu
Jaroslav Vokoun
Srovnávací studie, zveřejněná v křesťanském časopise Getsemany 6/2003. Publikováno se svolením redakce.

Doklady o významu duchovenské služby a svěcení v apoštolské sukcesi pro českou reformaci v husitském i bratrském proudu mohou vzbudit dojem, že přijetí této apoštolské tradice protestantskými církvemi a tím odbourání největší překážky ekumenismu nemůže být velkým problémem. Také pohled do protestantského zahraničí vzbuzuje pozitivní očekávání, viz dohody z Porvoo a severoamerické dohody lutersko-anglikánské. Ve skutečnosti se však jedná o neuralgický bod českomoravských protestantských církví, jehož je lépe se vůbec nedotýkat.

S jakými obtížemi je zde třeba počítat, bylo možno sledovat v r. 2002 na konfliktu o tuto otázku v Církvi československé husitské (CČSH, dříve CČH). Tento konflikt se pokusíme níže stručně zachytit, a to včetně jeho emocionálních a jiných „neteologických faktorů“, protože i zde se opět ukázalo a evidentně i v jiných církvích ukáže, že na těchto nedogmatických faktorech bude nakonec záviset zdar dialogu. Opět se zde také aktualizuje doporučení, že by církve měly pro zdar ekumenismu začít vést ekumenický dialog s vlastní minulostí, které se odcizily neméně než svým ekumenickým protějškům. Budeme se opírat především o informace v Českém zápase, protože naše ústní zdroje měly obavy z uveřejnění svého jména. I to je pro popisovanou situaci charakteristické.

V Českém zápase (dále ČZ, jde o oficiální periodikum CČSH) 4/2002 z 20. ledna 2002 vyšel článek s názvem Překoná naše církev i další pokus o manipulaci? V tučně tištěném prvním odstavci se sugestivně líčí situace člověka, jehož tíží svědomí. Slíbil někomu, že něco nevyzradí, a pak si uvědomil, že má na vybranou mezi zradou a zlem, které způsobí, když nezradí. Tak se prý cítil jeden nejmenovaný duchovní předtím, než navštívil redakci Českého zápasu (sic!) a svěřil se se svým tajemstvím.“Bez okolků přiznáváme, že jsme mu nejdříve nechtěli uvěřit, ale předložil nám dostatek důkazů, které jsme si ověřili, a proto se teď můžeme se svými čtenáři o toto tajemství podělit“ (Konec tučného tisku). Dotyčný duchovní se prý zapojil do skupinky svých kolegů, „kteří se (v historii naší církve už potřetí) pokusili, přiblížit nás všechny’ k, jediné svaté obecné apoštolské církvi‘ tak, že naši faráři budou svěceni biskupem, který byl vysvěcen v církvi, disponující tzv. apoštolskou sukcesí. Připomeňme, že první pokus vedl k, pravoslavné krizi‘, druhým pokusem jsme sice získali dva biskupy se sukcesí, ale ani jeden z nich už při svátosti svěcení kněžstva naší církve nebyl“.

K tomu poznamenejme, že „první pokus o manipulaci“ byl ve skutečnosti realizací oficiálního záměru CČS. Nevyšel proto, že se prosadila liberální většina, a Matěj Pavlík – biskup Gorazd vytvořil s několika věrnými moravskými obcemi českou pravoslavnou církev srbské jurisdikce. Československá církev pak usilovala o vysvěcení biskupů jinde, nebo aspoň o jejich potvrzení některou evangelickou církví, ale vzhledem ke své tehdejší oficiální věrouce nikoho ochotného nenašla. Úmysl svěcení získat je však mimo pochybnost. Druhý pokus měl skutečně manipulativní rysy v tom smyslu, že dotyční byli sice řádně zvolenými biskupy, nechali se však vysvětit tajně (tj. bez informování vlastní církve) starokatolickými biskupy. Doklad o tom objevil v sedmdesátých letech v ústředním církevním archivu J. B. Lášek (o jehož ústní sdělení z první poloviny osmdesátých let se opírám), bylo mu však prý zakázáno to oficiálně zveřejnit.“A potřetí? Potřetí našli Portugalskou apoštolskou církev.“(Následuje tučný tisk) „Koncem loňského roku tam místní arcibiskup Rt. Rev. Antonio José da Costa Raposo vysvětil biskupem ThLic. Antonína Jelínka, který je současně farářem naší církve v Uhlířských Janovicích.“ K článku je připojena i fotomontáž portrétu A. Jelínka s přimalovaným kolárkem na portugalském nebi s katedrálou nezávislé portugalské katolické církve po levé straně. Ve skutečnosti tam A. Jelínek svěcen nebyl.

Následující číslo ČZ přináší zprávu o 22. zasedání Ústřední rady 12. ledna (sic! – osm dní před zveřejněním „tajemství“ v předchozím čísle ČZ), na němž (opět tučně tištěno) „Ústřední rada… s postojem nepřijatelnosti vzala na vědomí“ Jelínkovo svěcení. Uložila pražské diecézní radě situaci neprodleně projednat a řešit podle řádů církve a předložit ústřední radě návrh řešení.

Redakce se nadto dotázala jednotlivých biskupů na jejich osobní názor. Patriarcha Jan Schwarz odpověděl mj. že „církev by už nadále neměla přijímat do služebního poměru ty duchovní, tedy kazatele, jáhny a faráře, kteří se netají svými výhradami vůči věrouce naší církve a nesnaží se dodržovat řády. V minulosti jsme podcenili nebezpečí, že právě tito problematičtí duchovní s výhradami ke svátostem a řádům tvoří součet sněmovníků, kteří najednou a proti duchu církve hlasují o budoucnosti této církve a mohou, demokraticky‘ i přehlasovat stále se, zmenšující‘ zdravé jádro církve“. Pražský biskup K. Bican, ostatně přítel portugalského světitele, si přál odpovědět, „aniž bych přitom podléhal – pro naši církev posledních měsíců tak typickému – syndromu emocionální hysterie“ a věří, „že naše církev je natolik vyspělá, že nyní nebude toužit revokovat čas inkvizičních metod, nýbrž se bude ve smysluplné a věrohodné diskuzi snažit hledat adekvátní odpovědi na mnohdy pro nás tak velice nepříjemné, přitom ovšem hluboce aktuální, ba přímo existenciální otázky“.

Královehradecký biskup Š. Klásek označil Jelínkův krok za zbrklý, přeje si však, „abychom se v tuto chvíli nezachovali obdobně zbrkle. Jestliže se otázka apoštolské posloupnosti v naší církvi stále vrací (i když bohužel tímto, divokým‘ způsobem bude v očích mnohých zlehčena), věřím, že je to výzva k věcnému teologickému rozhovoru, který nabízí např. přednáška Hanse Jorissena v letošním 1. čísle časopisu Getsemany“.

Plzeňský biskup M. Moc soudil, že „pro CČSH je tato situace natolik, exkluzivní‘, že není, podle mého názoru, z hlediska práva stávajících řádů nijak ošetřena. Mohu jen konstatovat, že kandidát biskupského úřadu je v CČSH nejprve zvolen, a teprve potom jsou na něj vzkládány ruce.“ Brněnský biskup Šandera kritizoval „způsob, jakým se k případu postavil Český zápas a někteří představitelé církve… Mám obavu, že této události bude použito jako záminky k potlačení svobodného teologického rozhovoru a rozpoutání honu na domnělé rozvraceče církve, kryptokatolíky apod. Jistě by to mnozí uvítali… S krokem br. Antonína za současných okolností sice nemohu souhlasit, ale chci se postavit proti jakékoli jeho skandalizaci.“ Nejútočnější je z celkem pochopitelných důvodů stanovisko biskupky Šilerové, jež si pochvaluje, jak už i římští katolíci moudře pomalu spějí k „ženskému kněžství“. Naproti tomu někteří v CČSH by prý se vraceli až ke Tridentu. Nepomůže synkretismus, který „si vybírá jak třešničky na dortu to, co se komu zachce a líbí: tuhle sukcesi, ale ne poslušnost hierarchickému úřadu církve, tuhle přepodstatňování, ale ne celibát, tuhle ženskou do postele, ale ne za oltář…“ Vyjádření jednotlivých biskupů ukazuje spektrum postojů i v rámci odmítnutí konkrétního kroku.

Současně redakce začala pro „věrné členy církve“ organizovat obnovení Společnosti dr. Karla Farského. Výzva je podepsána patriarchou. Ve výzvě se rozlišují „dva druhy farářů a laiků“ – ti, kdo jsou jen u církve a nedodržují její zvyklosti a řády, a ti, kdo jsou v církvi. Následující věta je vytištěna tučně: „Skutečnost, že jsem byl zvolen patriarchou, mě vede k naději, že máme více lidí v církvi než u církve. Díky Bohu.“ Založení Farského společnosti má být reakcí na „období krize“ CČSH. Tato okolnost celého případu svěcení je zřejmě velmi důležitá: Církve v situaci slabosti a krize nejsou schopné přijímat ekumenické podněty, ale jsou zaměstnány problémy vlastní identity a s tím spojeným negativním vymezováním vůči ostatním, v protestantském prostředí přednostně vůči římskokatolictví. (Výzva je uveřejněna v rubrice Nad Písmem. Jazyk dr. Schwarze i způsob citování Písma by nepochybně stály za podrobnější analýzu. ) Na s. 4-5 je pak uveřejněn text Milana Salajky Křesťanská církev a kněžství (údajně již dříve dodaný a zkrácený), který vyznívá donatisticky, když v závěru autor píše: „V našich vlastních řadách máme i problém jiný: nábožné pokukování po institucionálním kněžství v cizí apoštolské posloupnosti. A to až do takové míry, jako by takové, znamení‘ zásadně měnilo závazek, že služba Pánu je odvislá od toho, nakolik vážně se bere víra v jeho slovo, zmocněná Duchem svatým (Duchem Kristovým), nakolik přesvědčivě a spolehlivě se vykonává svěřený úřad.“ K článku je připojena fotografie bez komentáře, kde jakási starší dáma v pruhovaném kostýmu klade ruce na hlavu mladé ženy, snad v taláru).

Kampaň v 5. čísle vrcholí v rubrice Aktuálně článkem Z korespondence dr. Karla Farského. V tučně tištěném úvodu se útočí proti „novodobým Gorazdům“ (narážka na Matěje Pavlíka, který, když nová církev nesplnila původní slib, že ponechá katolickou věrouku, organizoval jako biskup Gorazd na Moravě farnosti pravoslavného směru). Farský píše, že proti Pavlíkovi neútočil, protože se nechtěl v tom spojovat „s Kordačem a tutti q… Ale věru, tentokráte už si ruce poutat nehodlám nechat římskou agenturou, když mě bude nastrkovat před sebou tu cikánskou zbraň.“

V ČZ 6/02 je Téma týdne nadepsáno biblickým Znovu svádějí můj lid. V tomto rámci je pak uveřejněno vedle shrnující informace o rozhořčených postojích věřícího lidu konečně i stanovisko faráře Jelínka, datované 15. ledna 2002 (sic!). A. Jelínek se odvolává na to, že Farského generace jednoznačně o sukcesi usilovala a její úsilí ztroskotalo na požadavku případných světitelů podrobit se jejich jurisdikci. Jelínek prohlašuje, že jeho konsekrace nebyla vázána na takovéto podrobení se cizí jurisdikci: „Biskup Antonio mě vysvětil s tím, že jsem se svobodně rozhodl zůstat v CČSH. Tím se, podle mého mínění, naplnilo to, oč usilovali naši otcové ze zakládající generace církve.“ Zajímavá je následující argumentace: „Vážnost apoštolské sukcese jsem vnímal již od svého studia na HBF. Bylo to proto, že mě tak vychoval v českobratrské církvi evangelické, kde jsem vyrůstal, můj pan farář. I stará Jednota bratrská o ni usilovala, a to byla církev, o které se u nás doma mluvilo s velkou úctou.“

Teprve na tomto místě, po citaci stanoviska samého svěcence, považujeme za vhodné připojit hodnocení (ostatně i někteří z výše citovaných biskupů se odvolávali na předběžnost svého stanoviska, pokud nebudou mít dostatek informací). Teologicky zřejmě nepochybná je argumentace, že ke kanonicitě patří volba, a že sukcesi má přejímat církev, nikoli jednotliví faráři. Také je zřejmé, že svátost je znamení a má se tedy dít viditelně, utajena snad před nevěřícím prostředím, ale nikoli před vlastní církví. To všechno Jelínkův čin problematizuje.

Jelínkův čin je však třeba hodnotit v kontextu, v němž se stal, tj. v kontextu církve, která nemá apoštolskou sukcesi a momentálně o ni ani neusiluje, přesto se však považuje za křesťanskou církev, nazývá své služebníky kněžími a biskupy a dokonce je ke kněžské službě podle svého vyjádření světí. Navíc se tato církev nazývá husitskou a hlásí se i k tradici českobratrské. Jakou váhu má tvrzení, že někdo porušuje její řády v tom, v čem jsou v rozporu s ortodoxií obecné církve, jakou váhu má, že chápe její svátosti jinak, než je ona chápe, je-li její chápání opět v evidentním rozporu s ekumenickou ortodoxií? Není takový člověk povinen jednat podle ekumenické ortodoxie a nikoli podle nějakých odchylných lidských ustanovení, „současného učení naší církve“? Stanovisko vyjádřené biskupkou Šilerovou zní: Takový člověk má z československé církve prostě odejít. Biskupka Šilerová zde také jistě mluví ekumenicky ortodoxně, zřejmě by tak reagoval i biskup římskokatolický či pravoslavný, a koneckonců i biskup Gorazd dopadl stejně, ačkoli původně předpokládal autonomii v rámci CČSH.

Existuje však i etablovaná realita, kterou také nelze přehlédnout: V protestantských církvích, které nemají sukcesi, tj. hlavně v církvích německé jazykové oblasti a německého kulturního vlivu, existují skupiny, které požadavek apoštolské sukcese, v církevním myšlení teoreticky tolerovaný, také realizovaly pro svá společenství, popř. existují i jednotliví faráři, kteří přijali biskupské svěcení v sukcesi s odvoláním na to, že v luterském pojetí je farář biskupem ve starocírkevním smyslu. Jedná se v zásadě o malé menšiny, realizace svěcení však nikde nevedla k jejich vyloučení z církve (jakousi výjimkou je Holandsko, kde se v jedné z církví prosadilo upuštění od dalších svěcení). Ještě brizantnější je situace v anglikánské církvi, kde se nutnost apoštolské posloupnosti svěcení oficiálně uznává, ale tato nejsou ekumenicky uznávána (to platí ovšem jen historicky, fakticky jsou dnes sanována účastí starokatolických biskupů při konsekracích). Zde je přijetí zvláštního svěcení přímo provokativním výrazem nedůvěry v oficiální posloupnost – a přece ani zde nedochází k postihům těch, kdo svěcení v jiné sukcesní řadě přijímají. Jde o problém eklesiologický – chápou-li se anglikánské a evangelické církve vědomě jako pluralitní a respektující svědomí jednotlivce, jsou schopny tolerovat i osobní řešení problému sukcese. Jedná se nepochybně i o výraz duchovní síly – ohrožené společenství takovou velkorysost patrně nebude moci prokázat. Lze tedy říci, že problém lze převést na problém hranic tolerovaného. Tam, kde se evangelictví vymezuje negativně jako nekatolictví či protikatolictví, ovšem vznikne problém, neboť pluralita se týká všeho možného popř. nemožného, pokud to nepřipomíná katolictví. A konečně tam, kde je evangelictví jen skrytým pikartstvím, je samozřejmě každý „tělesný“ projev víry nežádoucí, tedy i vázanost duchovenské služby (respektované jen v minimalistické redukci nebo vůbec odmítané) na vkládání rukou. V českobratrské církvi jde o problém jednotlivých protikatolicky laděných skupin popř. lidí, kteří jich zneužívají pro své zájmy. Oficiální linií je v zásadě principiální pluralita a inkluzivita.

„Mírou provinění přijetím apoštolské sukcese“ se zabývá v ČZ 6 ThDr David Tonzar, ThD.“Přijme-li kněz CČSH po svém svěcení ještě apoštolskou sukcesi, nedostává se do rozporu se současně platnými řády, avšak s usnesením sněmu.“ Míněn je I. sněm CČS (1924-1931), kterým církev reagovala na nemožnost dosáhnout svěcení v sukcesi (Připomínáme v této souvislosti typickou ekumenickou figuru lišky a hroznů. ) Přijetí biskupského svěcení však je porušením ustanovení řádů o ustanovování biskupů.“Pokud někteří duchovní, kteří pravděpodobně přijali své, apoštolské znovuvložení rukou‘ již před několika lety, pracují v naší církvi a nechtějí zakládat církev novou, což osvědčili svou každodenní farářskou prací, není dle našeho církevního práva nutné jakkoli zakročit.“ Tonzar zde tedy nabídl možnost smírného urovnání problému a současně zveřejnil, že jde o problém většího počtu farářů.

Také v sedmém čísle ČZ je otázka svěcení na první stránce. Titulek je odpovědí na titulek čísla 4, E. J. Havlíček hlásá, že Naše církev další pokus o manipulaci překoná.“Ale jen za určitých podmínek: 1. Dokáže-li říci ďáblu NE.“ V ostře napsaném textu pak se podivuje: „Jak je možné, že někteří, duchem‘ obdaření duchovní, v tom i s biskupským pověřením, konají jiné bohoslužby než je v kraji zvykem, že se jinak strojí, že svátosti vysluhují všelijak, jen ne, po čechoslovácku‘, že se zaštiťují citáty ze všech možných zdrojů, ale myšlenky reformačních otců a prvních vozatajů Páně ve vlastní církvi z úst nevypustí (když, tak leda v posměšku!), že se chodí duchovně, vyzbrojovat‘ do exercičních domů mimo své církevní společenství a své duchovní, obohacení‘ pak přenášejí na domácí hřiště, takže zcela zákonitě pak z jejich obcí (a diecézí?) začínají mizet ti staří věrní, kteří se pod jejich, opaterou‘ necítí duchovně obdarovaní, aby jejich místa ve sborových lavicích zaujali duchovní souputníci těchto duchovenských blouznivců, kteří pomalu chystají stěhování někam jinam, samozřejmě i s nábytkem?!

Jenže o takovéhle lidičky pro své pastýřské (a taky často vyprázdněné) posty těžko může stát některá z historických církví, protože ty si nenasadí do hnízda kukaččí vejce žvanivosti, nedovzdělanosti, duchovní lenosti a totální kázeňské nespolehlivosti…“

Citovali jsme poněkud obšírněji, aby byla patrná emocionální atmosféra sporu. Útok proti některým nejmenovaným biskupům se pak vrací v závěru článku, kde jsou vedoucí orgány označeny za naprosto neschopné jakéhokoli zásadního stanoviska – s odvoláním na stanoviska biskupů v ČZ 5, jež citujeme výše. Havlíček je zde uveden jako literárně vytříbenější příklad reakcí laiků. Jde zhruba o to, že CČSH při nedostatku duchovních přijala množství mladých kandidátů, kteří v církvi nevyrostli a pro klasické čechoslováctví nemají smysl popř. je nevidí pro svou práci jako nosné. Původní masarykovské členstvo se pak cítí nepochopeno. Laické reakce ukazují odhaleněji antikatolický charakter sporu, vedle svěcení se vytahují jiné inovace mladých duchovních, jako kolárek, širší a barevné štoly, svíčky, podávání rukou, ba i Limská liturgie a zpěvy z Taizé, a dokonce i recitace apoštolského vyznání víry. V jednom případě je však uveřejněn i laický hlas, zastávající se duchovních v sukcesi. Odvolává se na nepopiratelné oživení, které tito duchovní přinesli do vymírajících náboženských obcí CČSH. Tato situace je typická i pro obdobné snahy v jiných církvích, které se tak dostávají do dilematu mezi uznáním faktického ovoce nebo jalovým trváním na „tom našem“ i za cenu umírání církve.

V osmém čísle ČZ se přihlásil ke slovu biskup Klásek, který v článku Varování před nebezpečím nevidí nebezpečí ve svěceních, ale v „pokušení služebníků ze známého podobenství Pána Ježíše o pleveli mezi pšenicí“, a toto pokušení spojuje s patriarchovou výzvou založit Farského společnost, „která se při svém založení (či obnovení) prezentuje jako někdejší vedoucí složka v naší zemi“.“Řešením nemůže být, normalizace‘„. Osmé číslo přináší i první část článku M. Salajky Apoštolská služba, její odkaz a posloupnost v ní. V článku mimi jiné čteme: „Římští katolíci a pravoslavní vycházejí z odvážné premisy, že, sama autorita Kristova chtěla apoštolský úřad‘“.

V devátém čísle (24. února) se tématika svěcení vrací na titulní stránku: Ústřední rada jednala o biskupském svěcení A. Jelínka. A. Jelínek byl dotázán, jak konkrétně hodlá sloužit církvi svým biskupským svěcením. Vyjádřil se, že chce sloužit těm, kteří žádají kněžské svěcení v sukcesi, ale že až do vyřešení celé záležitosti nechce nikoho světit, a také dosud nikoho nevysvětil. Další kněží jako Martin Chadima (spirituál HTF) a Zdeněk Bohuslav prý nebyli vysvěceni od něho.

Desáté číslo ČZ přináší jednak dopis biskupovi Raposovi, kde ho „řádně zvolení a ordinovaní biskupové Církve Československé husitské v ČR“ informují, že jeho svěceními došlo k porušení řádů CČSH, jeho jednání označují za svévolné a neekumenické a žádají ho o vyjádření. Podepsáni jsou všichni biskupové a biskupka olomoucká. Současně je uveřejněna i rezoluce naukového výboru 1. sněmu o zřizování duchovenstva, přijatá sněmem jednomyslně v r. 1924. Odmítá se zde „tradiční nauka o mechanické účinnosti svátostných úkonů vůbec a svěcení kněžského a biskupského zvláště.“ „Jsouce si vědomi své svrchované církevní pravomoci, ustanovujeme se na tom a rozhodujeme, aby CČS podržela svátost svěcení kněžstva kněžstvem za účasti staršovstva…“ Následuje odvolání na Sk 13, 1-5. Připojeno je pak ještě i stanovisko dr. Farského, že „I po této stránce učinil I. sněm rozhodnutí dalekosáhlé a v kruzích mimocírkevních nečekané, které získalo a zajišťuje církvi vážnost všeho světa křesťanského.“

ČZ 18 (28. dubna) informuje, že církevní zastupitelstvo rozšířilo podmínky pro výkon duchovenské služby v CČSH. Nezakázalo přijetí svěcení v sukcesi jako takové, ale přijetí svěcení jiné církve bez předchozího souhlasu ústřední rady.

21. číslo ČZ z 19. května informuje o usnesení kárného výboru pražské diecéze z 3. dubna (sic!).“Vzhledem k tomu, že tímto svým jednáním spolu s dalšími duchovními farář A. Jelínek ohrozil a poškodil vnitřní jednotu CČSH, doporučuje DKV, aby Diecézní rada CČSH podala návrh Ústřední radě CČSH na ukončení služebního poměru duchovního, pokud se br. Jelínek neomluví církvi na diecézním shromáždění a otevřeným dopisem v Českém zápase se nebude distancovat od svého rozhodnutí – nejpozději do 30. 4. 2002. Zároveň pokud pak neslíbí, že bude nadále dodržovat všechny platné řády CČSH“. A. Jelínek se však už na jednání kárné komise ani na diecézní shromáždění nedostavil.

Současně se kárná komise zabývala dalšími duchovními, kteří přijali „portugalské“ svěcení a dále i „záležitostí porušování bohoslužebného a liturgického řádu v náboženské obci Praha – Zbraslav, jejíž farář Mgr. Rudolf Valenta byl rovněž pozván na jednání diecézního kárného výboru“. Výbor rovněž konstatoval, že požadavky na změny v církvi je třeba řešit v souladu se stávajícími řády a na příslušných místech, a zatím respektovat řády stávající. (Katolického křesťana jistě překvapí toto lpění na lidských ustanoveních v neřímských církvích, ale je typické i pro evangelické církve, které se odvolávají na „sola Scriptura“. )

Pod nadpisem Vyřešení nelehké situace se přiblížilo, informuje šéfredakorka na titulní straně ČZ 23, že pražský diecézní kárný výbor se zabýval přijetím svěcení dalšími „sukcesionisty“ a doporučil jim odejít z duchovenské služby. Kárný výbor usoudil, že nejde o pochybení, ale o dlouhodobější snahy. Jako doklad posloužil ČZ 1/99, kde dr. Vladimír Sakař volá: „Vyzývám tě, Martine Chadimo, abys cíle svého snažení sdělil nejen mně, ale všem členům CČSH“. K článku šéfredaktorky a jediné redaktorky je připojena ještě „Poznámka redakce“, že ThLic Antonín Jelínek požádal o rozvázání pracovního poměru ke dni 31. července a faráři Chadima a Bohuslav se odvolali k ústřednímu kárnému výboru.

Číslo 25 uveřejňuje odpověď Martina Chadimy na výše zmíněnou Sakařovu výzvu s tím, že autor odpověděl již před třemi lety, ale odpověď nebyla uveřejněna. Chadimova odpověď je současně lapidárním shrnutím smyslu celého popsaného zápasu: „V naší církvi jde dnes o zásadní střet dvou koncepcí. Jde o to, zda-li budeme náboženskou společností, anebo církví. Jde o to, zda-li půjdeme s obecnou církví (církví Cyrila a Metoděje, Jana Husa, Jana Rokycany, Jana Ámose Komenského, Karla Farského, Zdeňka Trtíka) a nebo proti ní v duchu náboženského utilitarismu, kde věroučné principy neurčuje tisíciletá víra křesťanů tradičních vyznání (včetně většiny husitů a utrakvistů), ale nekontrolovatelná myšlenková svévole jedinců, třímajících v danou chvíli otěže úřední i mediální moci… Jde však také o to, zda-li ze služeb či přímo z církve budou nadále vykazováni lidé, kteří tradiční křesťanskou víru plně ctí a zachovávají a neprovinili se ničím jiným, než důsledným zápasem o skutečně křesťanskou tvář CČSH (byť důvody k jejich vyhození jsou uváděny jiné: přijetí apoštolské sukcese, tzv. kryptokatolicismus, nehusitský vliv na mládež, rozbíjení jednoty duchovenstva atp. )…“

Charakteristická je i odpověď šéfredaktorky: „… Hlásím se k těm, kteří se v pravoslavné krizi přidali na stranu Dr. Karla Farského a kteří slovy prof. K. Statečného, … považují za převážný pramen našeho křesťanství vedle evangelia Kristova sám lidský život a jeho potřeby. ‘“