Barevná liturgie

Příspěvek k diskuzi o nových liturgických podnětech

Úvod

Napětí mezi staletími prověřenou praxí užívání liturgických rouch v katolických a ortodoxních církvích, která v mnoha aspektech a na mnohých místech oprávněně vzbuzovala dojem nadřazenosti kléru nad laiky, a reformační snahou po zjednodušení liturgického oděvu, který se ve své strohosti měl stát opozitem někdy až přebujelé snahy po okázalosti, přetrvává do dnešní doby. Důkazem toho je církvemi stále nově reflektovaná praxe užívání zvláštních oděvů při bohoslužebných shromážděních, ale i stále přítomné napětí, které se v těchto církvích objevuje mezi zažitou praxí a „novátorskými“ pokusy skupin či jednotlivců. Z tradice katolické uveďme například středověký františkánský důraz na strohost řeholních rouch, z moderních dějin potom revizi liturgického oblečení, po které volal II. vatikánský koncil, z tradice reformační v současném českém duchovním obzoru evangelické hnutí Coena za liturgickou obnovu této druhé největší nekatolické církve v ČR, v prostředí CČSH pak bezesporu za zmínku stojí snaha Františka Bílka o zavedení jím navrhovaného bohoslužebného oděvu kněží, který snad měl vycházet z pojetí oděvů starozákonních bohoslužebných rouch. Bližší specifikace Bílkova návrhu liturgického oděvu bohužel není v současné době zatím k dispozici.

Radikálně orientované reformační církve, stejně jako některé sekty vyrůstající z křesťanského fundamentu, pochopily princip obecného Kristova kněžství svých věřících zároveň jako výzvu po úplném odložení jakéhokoliv zvláštního liturgického oděvu. (Odmyslíme-li husitskou sektu Adamitů, kteří odložili oděvy jako takové). V těchto společenstvích bývá zvykem, že pokud v nich vůbec nějaký předsedající či vedoucí shromáždění je, bývá oblečen do běžného civilního společenského oděvu – zpravidla slavnostního rázu (košile, kalhoty, sako v decentních barvách a ladění). V celkovém poměru k veškerému křesťanstvu však zůstávají tyto jevy spíše okrajovou záležitostí a většina církví si podržela zvláštní oděv pro ty, kteří jsou církví pověřeni k daným službám bohoslužebného rázu. Z uvedeného vyplývá dvojí: konkrétní denominace buď je ochotna akceptovat myšlenku „jinakosti“ oblečení svých služebníků a tomu potom podřizuje svoji praxi a bohoslužebný řád, který čerpá z určitých tradic, anebo toto neakceptuje a své služebníky nabádá, aby při shromážděních používali civilní oděv, který se nebude lišit od běžného občanského oděvu. Vzhledem k povědomí o historickém vývoji Církve československé husitské mám za to, že v ní nikdy ani v samotných počátcích této církve nepřevládl hlas, který by prosazoval druhý model, tzn. civilní oděv těch, kteří vedou, předsedají nebo jinak slouží v rámci bohoslužebného shromáždění. Jestliže si CČSH osvojila používání zvláštních liturgických rouch při zachování ústředního reformačního principu o obecném kněžství věřících odvozeného od jediného univerzálního kněžství Kristova, dala tím najevo, že se přihlašuje k určité eklesiologické tradici, která v dobových proměnách existovala od přelomu prvního a druhého století po Kristu a zásadním způsobem byla proměněna světovou reformací ve staletích 16. až 19. Argument, že Kristus jako chudý Žid umíral na kříži nahý a během života žádné mimořádné oděvy neužíval, nenalezl v CČSH praktické vyjádření, které by vedlo k popření užívání liturgických rouch. Jestliže se tedy CČSH prohlašuje za církev liturgickou, je proto na místě znovu promýšlet smysl jednotlivých liturgických úkonů i předmětů a ptát se, z jakých tradic pocházejí a zda-li je přípustná nějaká forma odchylky, nebo i akomodace současným liturgickým trendům, ale i obecnému společenskému vnímání a rozumění řeči symbolů. Touto studií chci podnítit diskuzi v CČSH o pojetí jejích liturgických oděvů a zároveň příslušným sněmovním komisím předkládám některé návrhy na možnost odchylek od příslušných současně platných řádů, týkajících se bohoslužebných obřadů.

Historický exkurs o vývoji liturgického oblečení

Protože křesťanská církev nepřejala model starozákonního obětního kněžství, které ostatně v době, kdy na sebe pozvolna brala hierarchickou podobu, již neexistovalo, vychází pojetí oděvů užívaných při shromážděních církve nikoliv z podoby bohoslužebných oděvů izraelské kněžské vrstvy, nýbrž z běžně užívaných oděvů, které se nosily v tehdejším územním teritoriu Římské říše. Existuje zde tedy souvztažnost mezi antickým způsobem odívání a vývojem křesťanských liturgických rouch. Současný vývoj historického bádání na toto téma má za to, že odlišnost oděvu v prvotní církvi neexistovala, což by spíš mluvilo, v případě, že bychom chtěli důsledně kopírovat model prvokřesťanské církve, ve prospěch toho, aby bohoslužebná roucha byla odstraněna. Na druhou stranu je důležité upozornit, že podobně jako v prvotní církvi absentovaly liturgické oděvy, nebyli v ní ani kněží, kteří by je nosili. Jestliže však dnes úřad kněze a jeho opodstatnění nezpochybňujeme, obdobně by neměl být zpochybňován význam liturgických rouch. Stejně tak dnes není církvi vlastní vypjaté eschatologické očekávání bezprostřední Kristovy parusie, kterou, jak dokládá apoštol Pavel ve svých nejranějších listech, očekával ještě během svého života. Tyto a další aspekty vnímáme jako dobový rámec vzniku křesťanstva a jako takové nemohou být dnes životní praxí žádné z existujících církví bezezbytku naplněny.

Běžně užívaným oděvem antické civilizace bylo dlouhé roucho sahající až k zemi – tunika. Na ní byl nošen svrchní oděv tóga. Tóga byla zpravidla bílé barvy. U Hippolyta Římského, který řešil povahu katechumenátu, nacházíme zmínku o tom, aby šaty účastníků liturgie byly bělostné a čisté. Postupně tak dochází k vymezování bohoslužebného oblečení vůči oblečení světskému. Tuniky se zkracují, na plášti se objevuje výstřih namísto původního otvoru pro hlavu. Dalším vývojem prochází bohoslužebný oděv v 6. a 7. století, který je spojen se vstupem křesťanství do germánského teritoria. Podle germánského způsobu se začínají užívat nohavice, nicméně se prosazuje snaha odlišit se, a proto se církev přiklání ke vzorům oblečení na císařském dvoře. Dalším inspiračním zdrojem byla móda patriciátu pozdní antiky. Insignie potom kopírují hodnostní odznaky římských úředníků.

Základem liturgického oblečení církve na Západě se stala alba, vzniklá z tuniky. Alba se může podvazovat bílou šňůrkou – tzv. cingulum. Alba není (na rozdíl od taláru) odznakem stavu nebo úřadu, při bohoslužbě ji tradičně mohou oblékat všichni, kteří jsou zapojeni – kazatelé, lektoři, varhaníci, zpěváci ad. Od alby je odvozena rocheta (kratší varianta alby bez rukávů). Svrchní liturgický oděv – původně tóga byla postupně transformována v tzv. kazuli nebo také ornát, jehož užívání se rozšířilo v době baroka a který byl uzpůsoben bohoslužbě zády k lidem. Současným trendem v římskokatolické církvi je tendence navracet se k původním splývavým gotickým ornátům. Štóla byla patrně odvozena od znaku civilních úřadů. V západní církvi je znamením výkonu úřadu (štóla kněžská a jáhenská). Liturgická tradice západní církve tak rozeznává dvě specifika kněžského oděvu: jsou jimi štóla a ornát. Alba je slavnostním oděvem „královského kněžstva“, který je společný od křtu všem věřícím. Její užití může náležet každému, kdo je aktivně zapojen do bohoslužby. Nejedná se o „klerikalizaci“ laiků, ale vyjadřuje důstojnost obecného kněžství veškerého lidu Kristovy církve. Užití alby tak nemá vytvářet zdání exkluzivity, nýbrž má být symbolem společné roviny všech věřících, kteří mají skrze církev podíl na Kristu. Teprve další prvky liturgického oblečení mohou odlišovat jednotlivé služebnosti, kterými církev způsobilé osoby pověřuje (jáhenství, kněžství, biskupská služba). Alba je připomínkou fundamentální skutečnosti, o kterou jde ve křtu – a sice „obléci Krista“ (Gal 3, 24).

Reformace podrobila zásadní kritice také otázku liturgického oblečení v rámci bohoslužby církve. Proti přehnané okázalosti postavila princip jednoduchosti, strohosti a umírněnosti. Vývoj liturgického oblečení v Anglikánské církvi spíše kopíroval dosavadní tradici západního katolicismu s některými obměnami, církve, které dále vznikaly z anglické reformace a své uplatnění našly především v oblastech Severní Ameriky, byly významně zasaženy purismem, který buď odboural zvláštní bohoslužebný oděv úplně anebo tento oděv a jeho užití do velké míry zjednodušil.

Německá reformace zavedla jako specifikum, které se potom rozšířilo do většiny nekatolických církví na evropském kontinentě talár (lat. talaris – kotníkový, sahající ke kotníkům) jako bohoslužebný oděv. Místem, kde se uplatňoval původně a kde jsou počátky jeho užívání, byla akademická půda. Talár byl znamením vědecké hodnosti (gradus), kterou člověk získal studiem na univerzitě. Důvodem, pro který zvolila reformace talár za svůj ústřední bohoslužebný oděv, bylo druhotně jeho celkově umírněnější pojetí ve srovnání s tehdy rozšířenými kněžskými a biskupskými rouchy, na prvním místě však chtěly reformační církve talárem sdělit, že pro výklad a zvěstování Božího slova jsou nezbytné vzdělanostní předpoklady (v tomto případě univerzitní vzdělání). Ve srovnání s albou je tedy talár záležitostí více exkluzivní. Předpokladem jeho nošení bylo a je získání příslušné akademické hodnosti. Nedostatek jeho užití v reformačních církvích byl záhy postřehnut a vedl v některých jejich částech k jeho nahrazení občanským oděvem: k hlásání Božího slova je akademické vzdělání pouze jedním z předpokladů. Jsou tu i jiné a hlubší, jako například osobní povolání jednotlivce (vnitřní vokace). Mohou v některých případech lidé, kteří nebyli svěceni či ordinováni, při své kazatelské službě obléknout talár či nikoli?

Užití černého taláru bylo v Prusku uzákoněno v letech 1811 a 1817 na základě výnosů Viléma III. Jednotný talár byl odznakem příslušnosti k určitému veřejnému stavu. Černá barva byla společná pro státní úředníky, profesory, soudce a faráře. Snad měla vyjadřovat veřejný, nadosobní charakter těchto úřadů, jejichž nositelé byli zavázání vědecké pravdě, právu a spravedlnosti, pravdě Boží. Talár ponechává volné pouze ruce, hlavu, ústa a oči – prostředky sociální komunikace. V tradici různých nekatolických církví jsou však doloženy a dodnes běžně užívány i taláry jiné barvy (např. bílý talár Jednoty bratrské).

Liturgické barvy

Ucelený systém různých barev, jejichž proměnlivost kopíruje běh církevního roku a jednotlivé významné dny a události, se utváří od 12. století. Během pontifikátu papeže Inocence III. (1198-1216) se ustálila pravidla pro používání čtyř liturgických barev. Do té doby byla převažující barvou bílá. V misálu papeže Pia V. (1566-1572) je uvedeno pět liturgických barev a pravidla pro jejich užití. Tento systém liturgických barev v současnosti vedle římskokatolické církve užívají církve anglikánské a většina luterských církví. Uplatňují se na přikrývkách oltářů a ambonů, na štólách, tabulkách, svících, ale také na samotných částech liturgických rouch.

Bílá – základní liturgická barva. Je barvou světla, čistoty, nevinnosti, je obrazem Krista a užívá se o všech jeho svátcích (vánoce, velikonoce) s výjimkou Umučení. Dalším významem této barvy je radost a proto se používá při radostných příležitostech. Dominuje od 24. prosince k oktávě epifanie (13. ledna).

Červená – barva ohně a milosti nebo také krve. Užívá se při svatodušních svátcích a o svátcích mučedníků Páně.

Zelená – barva stvoření a naděje. Využívá se v tzv. mezidobí, je připomínkou darů země a zároveň symbolem Kristova zmrtvýchvstání. V běhu církevního roku je nejdéle užívanou barvou, protože církev žije z naděje.

Fialová – barva pokání a přípravy, užívá se v adventu a v postu.

Černá – značí smutek a smrt, užívá se na pohřbech a na Velký pátek.

V některých katolických a evangelických církvích se také používá:

Modrá – barva čistoty a nevinnosti, užívaná především o mariánských svátcích.

Růžová – barva radosti, bývá užívána v III. neděli v adventu a IV. neděli v půstu.

Bohoslužebný oděv v CČSH

Kromě již zmíněného Bílkova návrhu nového bohoslužebného oděvu pro kněze Církve československé a některých dalších ojedinělých případů tvůrčího vzepětí jednotlivců, nevyvinula nikdy tato církev žádanou duchovní, uměleckou a estetickou kreativitu, která by měla za následek všeobecnou praxi sněmem povoleného užívání zcela originálních liturgických oděvů v CČSH. Tímto svým vývojem – nevývojem v oblasti liturgického oděvu vlastně kopírovala obdobný proces, jaký již známe z dějin obecné církve, ať již v tradici katolické nebo reformační. Jak správně konstatují autoři dokumentu Liturgický oděv – materiál Poradních odborů teologického a liturgického pro potřeby synodu Českobratrské církve evangelické, církev ve svém dějinném vývoji liturgického oděvu pouze kopírovala – imitovala jednotlivé hodnostní znaky a způsob odívání římských úředníků. Klademe si otázku, ptají se autoři, proč se křesťanská církev musela uchýlit k této imitaci, proč neprokázala víc vlastní kreativity a proč se houževnatě držela těchto forem i v době, kdy již ztratily svou bezprostřední vypovídací schopnost? Tato slova můžeme aplikovat i na situaci CČSH. V nejranějších počátcích této církve můžeme vystopovat některé svérázné pokusy jednotlivých kněží inovovat své liturgické oblečení. Převážná většina kněží zakladatelské generace však i v podmínkách nově se utvářející církve používala nadále stávající liturgický oděv církve římskokatolické. Z oněch řídkých výjimek uvádím např. faráře Adolfa Arnošta z Lnářů u Blatné. Ve svých vzpomínkách na počátky působení v CČS hovoří o tom, jak si s kolegy pořídili nová roucha – a sice bílé taláry s rudým kalichem na prsou. Na dochované fotografii je patrné, že talár mohl být doplněn pluviálem a podle Arnoštových slov také biretem s dvouramenným křížem. Biskup patriarcha Farský používal talár, který se také odchyloval od normy přijaté I. řádným sněmem v roce 1924. Farského talár černé barvy – patrně z praktických důvodů ušitý z nepromokavého materiálu, je v horní části otevřený tak, že je pod ním vidět občanský oděv. Farského talár lze považovat za autorský pokus nově vyjádřit symboliku kněžského oblečení. Tento talár zůstává zástupným symbolem důstojnosti kněžské služby a znakem potřebné akademické způsobilosti k hlásání Božího slova, pod ním však patrný občanský oděv má vyjadřovat plnou sounáležitost s ostatním lidem shromážděné církve. V pozdějších letech v církvi používaný „kazatelský talár“ je patrně modifikací původního Farského taláru: svrchu otevřený s kalichem a křížem na straně srdce. Umělecké ztvárnění Farského taláru je k vidění v Husově sboru na Vinohradech, kde sochař Jan Znoj patriarchu zachytil na bočním reliéfu vpravo v jeho modifikovaném liturgickém oděvu. Originál taláru se dochoval a je k vidění v Muzeu Karla Farského, které je součástí husitského sboru ve Vysokém nad Jizerou. Podle ústního podání pamětníků byl v období 50. let 20. století užíván některými kněžími na Olomoucku talár bílé barvy s červeným kalichem na prsou. Z dosvědčených konkrétních jmen se jednalo o br. faráře Karla Salfického, který tento talár dostal darem pro svoji službu od Rady starších ve Velké Bystřici. Podobné pokusy „via facti“ inovovat zažitou podobu bohoslužebných oděvů můžeme vysledovat v prostředí CČSH kontinuálně až do současnosti.

I. řádný sněm v roce 1924 stanovil v části Liturgické návrhy, Formulář svěcení kněžstva, že kněží užívají liturgická roucha k výkonu liturgických funkcí. Nikoliv tedy z důvodů reprezentativních. Jak dokládá O. Rutrle, obřadní roucho není z hlediska duchovenského poslání obdobou světského úředního obleku – uniformy, třebaže bývá za „kněžskou uniformu“ považováno. Vzhledem k dějinné genezi původu a užití černého taláru však mezi tímto Rutrleho tvrzením a praxí CČSH zůstává zjevný rozpor. Černé taláry byly v tradici církve zavedeny právě z důvodů uniformity, kterou měly zdůraznit a podtrhnout a jako takové jsou, vzhledem ke své exkluzivitě, veřejností vnímány. Naopak, liturgická funkčnost rouch je omezena pouze na výhradní právo svěcených kněží (jáhnů, kněží, biskupů) užívat liturgický oděv. Jak si správně Rutrle všímá, současná podoba husitského černého taláru s rudým křížem na prsou svým původem ukazuje na půdu německé (luterské) reformace, ale zároveň je i symbolem počátků Církve československé – nové reformační vlny v křesťanské církvi – i když zobecněl až po opuštění římské „rochetky“. Z těchto důvodů se jen obtížně navazuje dialog o alternativních podobách či podobě liturgického oblečení v CČSH. Generace těch nejstarších „pamětníků“ nepamatuje prakticky už nic jiného, nežli tradiční podobu černého taláru s rudým kalichem. Je pochopitelné, že v počátcích našeho církevního společenství byla nutnost sjednotit a kodifikovat podobu a způsob užití liturgického oděvu. Církev tehdy zvolila nejsnazší možnou cestu a s drobnými úpravami zvolila klasickou podobu reformačního černého taláru. Sám Farský však celou záležitost nepovažoval za uzavřenou. Jak dokládá, v budoucnu snad církev dojde k ještě jiným podobám liturgických rouch. Zda tato budoucnost nastává anebo je v dalekém nedohlednu je otázka pro současná sněmovní jednání.

Možná alternativa?

Ve shodě se slovy jednoho z předních praktických teologů CČSH mám za to, že současné volání některých představitelů především mladší duchovenské generace této církve po novém způsobu bohoslužebného odívání tak trochu evokuje situaci, ve které se důstojníci na Titaniku dohadují, jaký tvar budou mít jejich čepice. Zbožnost církve neupevní barva či střih jakýchkoliv oděvů, růst jejího díla nebude závislý na tom, zda si kněží obléknou, či naopak svléknou určitý liturgický oděv. Na druhé straně, pokud by církev připustila přílišnou benevolenci a způsob odívání při bohoslužbě nechala výhradně na rozhodnutí Rad starších či ustanovených kněží, mohlo by dojít k matení církevní i ostatní veřejnosti. Pro ty sbory a jejich služebníky, kteří však vnímají symboliku barev, cítí souvztažnost s širokou tradicí obecné církve, mají smysl pro estetično a v jejich víře se významně uplatňuje přesvědčení, že symbolon je důležitým komunikačním prostředkem mezi člověkem a Bohem, a z nejrůznějších důvodů se také cele neztotožňují s exkluzivní uniformitou černých talárů, navrhuji výjimku z Bohoslužebného řádu, která by se v případě souhlasu Rady starších, případně Výročního shromáždění, mohla uplatnit při používání jiného, nežli standardního bohoslužebného oděvu. Tím nechť nadále zůstává uzavřený černý talár s rudým kalichem a dvoupramenná štóla v bílé barvě.

Možné alternativy :

a) bílý talár (alba) s červeným případně zlatým kalichem na prsou, který může používat každý, kdo oprávněně vede bohoslužebné shromáždění. U svěcených kněží se tento oděv rozšiřuje o dvoupramennou štólu v délce pod kolena.
b) zavedení jáhenské štóly jako odznaku tohoto stupně (formy) svěcení. Štóla přes levé rameno s konci sepnutými na pravém boku.
c) kazatelský talár černé barvy v horní části otevřený se znakem církve na straně srdce pro kazatele ustanovené diecézní či ústřední radou.

Užívání alternativních liturgických oděvů:

I) po kladném stanovisku rady starších či výročního shromáždění náboženské obce a po písemném oznámení této praxe v dané náboženské obci její diecézní radě.
II) kdykoliv, především však ve dnech Božích hodů vánočního, velikonočního a svatodušního v příslušné náboženské obci, při svátostných obřadech: svatba, křest. Při společných shromážděních celé církve nechť je používán standardní liturgický oděv.

Odůvodnění
Jak správně konstatují autoři dokumentu, který v Církvi českobratrské evangelické vedl k povolení praxe užívání alternativních liturgických oděvů, neexistuje v současnosti žádný liturgický oděv, který by byl genuinně křesťanskocírkevní. Církve se v otázce oblékání svých služebníků a služebnic pouze přidržují té či oné dílčí tradice, která povětšinou kopíruje vzory z oblasti světa necírkevního (patricijský oděv, oděv akademických hodnostářů, oděv státních úředníků). V čase, kdy církev není dostatečně invenční na to, aby nově vymyslela způsob odívání při vedení bohoslužby, nechť umožní těm, kteří o to v rámci svého společenství víry projeví zájem, užívat i alternativní formy bohoslužebného oděvu.

Vnímání barev je sociokulturním jevem, který je proměnlivý. Podoba rouch a jejich barevné variace nepatří k článkům víry, nýbrž se jedná o formu, která prochází stálým vývojem a proměnami. Černá barva je převážně vnímána v našem sociokulturním regionu jako barva smutku a bolesti.

Závěr

Na synodě duchovních Královéhradecké diecéze v roce 2001 byla přítomným duchovním nabídnuta možnost zhotovení nových liturgických oděvů (klasické černé taláry i jejich bílá alternativa). Tuto možnost jsem spolu s další minimálně jednou duchovní využil a na základě kladného stanoviska mého tehdejšího diecézního biskupa a dnes správce církve Štěpána Kláska tento bohoslužebný oděv ve své náboženské obci za souhlasu Rady starších a s převládajícím kladným ohlasem církevní veřejnosti používám při zvláštních příležitostech (Hody Boží, svatby, křty). Barva či střih roucha není ústředním motivem mé služby. Mám vnitřní svobodu používat klasický černý talár a převážně tak činím s vědomím vděčnosti k tradici své církve. Stejná svoboda mě však vede i k prozatím via facti užití jeho bílé alternativy v případech, kdy jsem přesvědčen o větší vypovídací hodnotě této liturgické formy.

David Frýdl – farář Husova sboru ve Vršovicích

S použitím následujících materiálů:

Otto Rutrle – Bohoslužebné symboly a bohoslužebné předměty – časopis Jednota, 1953

A. Tuháček – Obřadní příručka CČM – nákladem ÚR CČM, nevročeno

K. Farský – CČS – stručné informace o nábož. názorech – Praha 1929

A. Arnošt – Jak jsme začínali – Příbram 1941

Fr. Kunetka – Slavnost našeho vykoupení – Kostelní Vydří 1997

Fr. Kunetka – Liturgika – Kostelní Vydří 2001

Sv. Nevrkla – Liturgická roucha – významný liturgický symbol či výsada hierarchů? – Getsemany 152/2004

J. Kirschner – Farář nemusí být jen černokabátník – server Christnet.cz, říjen 2005

J. Vokoun – O talárech – dopis synodnímu seniorovi, 2003

Ad. Adam – Liturgický rok – Praha 1998

kol. autorů – Liturgický oděv – materiál PO teologického a PO liturgického pro synod CČE – únor 2005

odkazy:

www.christnet.cz

www.coena.edunix.cz

www.husuvsbor.cz

www.srcce.cz/synod/tisky/tisk_19_12.htm