Kázání 17. 5. 2015 Máme mocného přímluvce

Sk 1, 15-17.21-26
1J 5, 9-13
ev. Jn 17, 6-19

Jeden z mých synů přišel ze školy a vyprávěl svědectví jednoho z potomků těch, kteří přežili peklo vyhlazovacích táborů: „Když se tatínek vrátil z koncentráku, spálil všechny svaté obrázky, které jsme doma měli, a přestal praktikovat víru, ačkoliv jsme před válkou pravidelně chodili do kostela a pěstovali rodinnou zbožnost. Zahodil tehdy víru v křesťanského Pána Boha a stal se z něho přesvědčený komunista.“ Kolik takových příběhů v životech milionů lidí se muselo odehrát a v jakých nejrůznějších obměnách? První masová vlna výstupů z církve do bez vyznání přišla s návratem přeživších ze zákopů I. světové války. Deziluzi těchto našich pradědů a prapradědů, jejich vykořeněnost, zklamání, hluboký vnitřní i společenský otřes celé jedné lidské generace a jejich potomků narozených už po válce geniálním způsobem zachytil ve svých románech Erich Maria Remarque. Část z této generace našla v podmínkách naší země své zázemí v nově vzniklé Církvi československé, která se v tomto ohledu skutečně stala produktem své doby, respektive byla mnohým časovou odpovědí na aktuálně kladené otázky spjaté se ztrátou víry v Boha, ztrátou důvěry v církevní instituci, výrazem znovunalezeného národního a státního, a podle nich i církevního sebeurčení. Kritikové vyčítají této církvi, že se stala pouhou záchytnou stanicí pro ty, kteří svou víru ztratili, ale ještě nenašli odvahu otevřeně se k této ztrátě přiznat. K tomu mělo dojít až v generaci jejich potomků se zkušeností druhého celosvětového válečného konfliktu, kteří v podobném masovém měřítku začali opouštět Československou církev, ale i jiné denominace v 50. letech 20. století, z nichž skutečně mnozí, podobně jako pán ze synova vyprávění, vyměnili víru v dobrého Boha a jeho syna Ježíše za víru v budování reálného socialismu podle principů vytyčených pány Marxem, Engelsem, Leninem a dalšími. Indiánská moudrost říká: „Než začneš soudit druhého, ujdi jednu míli v jeho mokasínech.“ Často máme my pohodlní křesťané 21. století tendenci kriticky poměřovat ty, kteří svou víru ve vírech a turbulencích století 20. ztratili nebo zapřeli, s prací nazout se do jejich bot alespoň na jednu jejich míli se však už neobtěžujeme. Je na místě divit se tomu, který tváří v tvář hrůzám vyhlazovacích táborů o svou víru přišel? Před časem jsem otiskl v Hlasateli vzpomínku na ženu, která v jediném okamžiku Popeleční středy 14. února 1945 přišla zásahem bomby o dvě ze svých dětí, a i když se i potom ještě stala matkou dalším dětem, postupně jedno o druhé přicházela a nakonec jako matka všechny své děti přežila. Je na místě, abych se divil, kdybych se dověděl, že po takovém životním martýriu, svou víru ztratila? Vím já, jak bych v takové životní zkoušce obstál? Opakovaně razím své přesvědčení o tom, že přes veškeré obtíže, se kterými se i ve své víře potýkáme, žijeme a praktikujeme pohodlné křesťanství, které na nás žádné mimořádně velké nároky neklade. Nehrozí nám za naše vyznání státní ani jiná perzekuce, jít v neděli do kostela je jenom otázkou našeho vnitřního rozhodnutí, ve kterém musíme zvítězit především sami nad sebou, jako křesťané v České republice nevystavujeme nebezpečí sebe, svou rodinu. Oč hůř jsou na tom křesťané v Pákistánu, v Iráku, v Súdánu? O kolik bylo náročnější praktikovat víru v čase světových válek a v dobách, které následovaly po nich? Kdyby nás tak toto uvědomění alespoň vedlo k větší pokoře a vděčnosti, k intenzivnějšímu pamatováni na ty, kteří takové štěstí jako my neměli nebo nemají. Nedostatek pokory často provází naopak přebytek pýchy, zvláště té duchovní, ve které se člověk sám sobě i druhým stává hodnotícím měřítkem. Podívejte se na mě, jakým jsem duchovním velikánem… Každou neděli chodím do kostela, pravidelně čtu Bibli, modlím se, dávám desátky, dokonce větší než farizeové, ti dávali z máty, kopru a kmínu! A právě oni si vysloužili pokárání od Pána Ježíše. Běda vám, pokrytci, nedbáte na to, co je důležitější: právo, milosrdenství a věrnost. Toto je třeba činit a to ostatní nezanedbávat.

Nacházíme se v liturgickém období, ve kterém si církev připomíná zjevování Zmrtvýchvstalého Krista učedníkům. Pán Ježíš po svém Vzkříšení přichází za těmi, kteří jsou jeho, aby se jim dal poznat, aby je povzbudil, utěšil, naplnil radostí i vytrvalostí a stálostí ve víře. Prosme, aby se takového radostného povzbuzení dostalo také nám v naší víře. Abychom správně dokázali rozpoznat čas, ve kterém se k nám Bůh milostivě sklání, chvíle, ve kterých je v nejrůznějších situacích našeho života přítomen pro nás a pro naši spásu. Takovou mimořádnou Kristovu přítomnost však zpravidla doprovází také konkrétní lidská spoluúčast. Ačkoliv je Kristovo navštívení pokaždé výhradně v Boží režii, nepodílí se na něm člověk v roli pouhého statisty. Na nás je, abychom se takovému Božímu navštívení otevřeli, abychom zahodili svou pýchu, své povýšenectví, abychom se učili pokorně naslouchat Božímu hlasu, který je tichý a jemný, abychom byli druhým známi pro svou vlídnost, laskavost, tichost i sebeovládání. Abychom se učili vděčnosti, byli schopni poděkovat i v úžasu žasnout nad tím, co všechno Bůh koná v našich životech, radovali se z každého, i sebemenšího dobra a byli schopni vidět ho a hledat v druhých lidech. Ve všech pochybnostech, bolestech i pádech života se držme osvědčené jistoty: že máme mocného přímluvce za nás – samotného Krista, který se za nás přimlouvá před Boží tváří: „Posvěť je Pravdou; tvoje slovo je Pravda…Sám sebe za ně posvěcuji, aby i oni byli v pravdě posvěceni.
Amen

Kázání o VI. neděli po velikonocích 17. května 2015 v Husově sboru ve Vršovicích